Petice

 Vždycky jsem obdivovala lidi, kteří za něčím šli. Věděli, že bojují za správnou věc. Nebáli se postavit za svůj názor a říci ho nahlas,  nevzdávali se, uměli se postavit za svou věc.

 Sama jsem vyznávala ideu, že za dobrou věc je potřeba bojovat, zejména v mládí jsem byla velmi akční. Zřejmě proto mi imponovali lidé s jasnými názory a vztyčenou hlavou.  Někdy jsem samozřejmě hodně narazil, protože prostě hlavou zeď neprorazíš. V nerovném boji mnohdy nejde vyhrát.

Docela jsem se těšila na dobu, kdy s postupujícím věkem ztratím odvahu prosazovat názory, zastávat se jiných, nenechat si všechno líbit.

Moje víra, že věk něco změní, se začala lámat někdy kolem třicítky.  Když došlo na lámání chleba, vždycky ten skřítek někde uvnitř zahlásil, ale se zlem se přeci musí bojovat. Nebo v situaci, kdy zbraně třeskutě nehřměly, tak jen pošťuchoval, že je dobré diskutovat, pomoci nebo to alespoň říci. Zkoušela jsem mu oponovat, že mlčeti zlato, ale většinou mě setřel. Kdo mlčí, napomáhá tomu, co se mu nelíbí.

Zkoušela jsem to nějak korigovat, ale je to vidění světa a to se asi tak úplně nemění. Přivedlo mě třeba k uvažování o peticích.

Jsou častým nástrojem demokratického dialogu. Mnohdy vidím výzvu k podpisu nějaké z nich, častokrát mě i osloví a podepíšu. Jen jsem dosud neviděla, že by nějaká petice k něčemu přispěla.

Popravdě řečeno, jako úspěch se většinou bere, když se peticí vůbec někdo zabývá. Alespoň o ní vede debatu. Jsou totiž i tací, co ji rovnou smetou ze stolu. Nezajímá je. Nebudou s těmi, co ji podepsali, vůbec mluvit. Oni už mají ve všem jasno, je rozhodnuto, nač tedy nějaký dialog, vysvětlení či diskuse?

Časem jsem došla k aha efektu, že pro demokraty asi nějaký význam má, pro lidi totalitního myšlení

a praktik je to naprosto zbytečný nástroj, nezabývají se tím.

Přitom by jednání o výsledcích mělo patřit ke kultuře jednání. Jenomže to je asi ta hlavní potíž. Pro některé jedince je kultura či demokratičnost takřka neznámé slovo. Čas běží a totalitní praktiky se mnohde vrací jak na běžícím pásu. A petice jsou mnohdy takovou viditelnou vlaštovkou. Jako že se s vámi prostě nebudu bavit, já to vidím tak a nic jiného mě nezajímá. To je pak opravdu ztracený boj. Není to asi dosud stoprocentní jev, ale je častější, než by si člověk přál.

Zatím se to často schovává do lesklého pozlátka přetvářky, ale všichni dobře víme, že dějiny se v různých cyklech opakují. A ti falešní diktátoři, jedno, zda malí či velcí, už se houfují a nadskakují v představě, jak se těší na svůj přicházející čas. Můžeme psát petici za peticí, k ničemu to nevede. Smetou ji ze stolu.

Něco málo o tom vím.

A hezky mi ten text vyšel na výročí upálení Jana Husa. Ani jsem to původně nezamýšlela, ale symboly si asi vždycky najdou vlastní cestu:-)