Mikoláš Aleš

 Napadlo vás někdy, kdo  vám vnukl představu starých Slovanů? Jak asi vypadala Libuše či první Přemyslovci? Nebo například Jan Sladký Kozina?

 Pokud bychom pátrali v naší paměti po prvotním impulsu těchto našich představ, patrně bychom většinově dohledali jméno Mikoláše Alše.

 A protože si 10. 7. připomínáme sto deset let od jeho odchodu, připomeňme si pár událostí z jeho bohatého a dramatického života.

   Tento jihočeský bard z Milotic, který svou bodrou povahou a uměleckou genialitou dobyl Prahu

a zanechal nesmazatelnou stopu v naší kultuře, určitě nebyl člověkem, se kterým bylo snadné vyjít. Horkokrevný, vášnivý, tvrdohlavý. Ale i nadaný a vytrvalý.

   Už gymnázium musel opustit pro neshody s pedagogem. Na AVU se aktivně účastnil proslulé bitky s profesorem Woltmannem, která ho dovedla na několik dní do vězení.

Byl bojovník, pokud byl přesvědčen o své pravdě, neváhal se za ní bít.

Horká hlava, ale velké srdce. Absolutní láska k výtvarnu, údajně kreslil, kudy chodil. Od malička.

Jako dospělý ženatý muž pak nejraději doma v kuchyni.

Velkou životní kliku měl totiž ve své ženě Marině, která ho uměla podržet, tolerovala jeho výstřelky, vždycky ho podporovala, zvládala jeho cholerickou povahu.

Mnozí z nás znají hlavně jeho knižní a časopisecké ilustrace, ale on vyzdobil lunetami Národní divadlo, fasády mnoha pražských domů, sgrafita v několika jihočeských městech a celou řadu dalších výtvarných fragmentů.

Stál u zrodu slavného Mánesa.

Jeho slavná olejomalba Setkání Jiřího z Poděbrad s Matyášem Korvínem, kterou reagoval na rakousko-uherské vyrovnání, se stala ve své době výraznou politickou aktivitou, ostrý protest proti monarchii. Davy lidí se na jeho obraz chodily dívat, aby v něm našly vyjádření i svých vlastních pocitů.

 Dneska je to asi těžko vysvětlitelné, nicméně obraz je slavný pořád.

Jana Žižku si i v současnosti mnozí představují jen podle jeho studií a kreseb.

Řada školních generací vyrostla na jeho Špalíčku.

Jaroslav Seifert o něm napsal sbírku Šel malíř chudě do světa.

Podobných fragmentů z jeho bohatého života by se dalo objevit ještě velké množství a určitě by se povedlo vytvořit velmi barvitou mozaiku. Důležitou hlavně jako osvětu, protože Aleš dnes asi zase upadá docela v zapomnění. A byla by, myslím, velká škoda, kdyby z veřejné paměti zmizel.

Už jen kvůli té ilustrační iluzi našich dávných předků. Vykreslit Libuši asi neuměl nikdo lépe a trvaleji než právě Mikoláš Aleš. Schválně, zkuste si zapátrat ve své vlastní mysli a představivosti--