Loučení

 Loučení většinou není nikdy moc snadné. Zejména v okamžiku, kdy jde o loučení vynucené, kdy jste dotlačeni do situace, že něco přestane. 

Říká se, že příběh by měl skončit, ne přestat. Jakýkoliv...

Nu, a když přestane, je to celé vždycky náročnější. 

   Cesta pokračuje a časem bude ohlédnutí jistě s větším nadhledem. Jednou...

Zatím je rána citlivá. 

   Celou složitě napjatou situaci logicky provázejí motivační hesla, kterými často plýtvám 

i já, zejména, když se snažím poradit jiným. Takže všude zní povzbudivé, že:

... změna je život, je to výzva, bude líp, neřeš to, odpoutej se od toho, žádná kaše se nejí tak horká, podívej se na to z jiné strany...

Ti, co jsou více zasvěceni do situace, ještě s pokrčením ramen dodávají, že:

 ...hlavou zeď neprorazíš, nejhorší srážka je srážka s blbcem, kdo chce psa bít, hůl si vždycky najde, s psychopatem se nedomluvíš či rádoby optimistické, že boží mlýny.. (občas  v radikálnější variantě o tom, že ta voda se vaří na každou.....)

Ano, mají pravdu. Vidí to s nadhledem...

 Rozumím všem těm poučkám i radám. Beru si je k srdci. Mám je jako berličku. Či spíš berle. 

Většinou, vlastně vždy, jsou hluboce pravdivé.

  Někdy někomu ale trvá, než je nechá úplně proniknout k jádru pudla, aby začaly skutečně působit, aby rozpustily stres a napětí, pootevřely dvířka zacvaknuté racionality, povolaly do zbraně sebeovládání a nadhled a ze zálohy cynismus, který umí rozbourat vlny neustálých ataků. Než nastane mobilizace potřebné energie a vědomí toho, že jiné vidění světa prostě nelze někdy spojit do jedné fungující množiny. Než se sebevědomí vrátí z krátkodobé dovolené...

Pokud je střet spravedlivý a rovnocenný, může to všechno být ku prospěchu věci. A také bývá...

Pokud je to jednostranná likvidační akce s pomocí mocenských nástrojů, je to většinou marný...

To vlastně známe už Cimrmana, je to marný, je to marný, je to marný.... 

I ten Chocholoušek by zde našel svůj prostor.

  Každopádně, zkušenost to je. 

   Zjevně se zkušenosti podobného typu dají sbírat v každém věku. Paradoxně, později patrně mnohem častěji něž kdysi v mládí, kdy se snadněji nad vším mávlo rukou.

   S odstupem velmi krátkého času mám pocit, že ústředním tématem problémů je totální nevzdělanost a agrese, spojená s arogancí moci. Nulová komunikace i nulová transparentnost. S tím logicky souvisí totalitní metody. Když někdo nezná historii, normalizační metody ani neumí pojmenovat, jsou pak diktátorské způsoby prostě takovým lidem vlastní. Stejně jako klientilismus či protekcionalismus...

  Nikdy mi nebylo úplně jasné, proč některé jedince vyšší pozice utvrzuje v pocitu, že jsou neomylní a nejdůležitější na celém světě. Fakt, že mají nějakou funkci v nich vytvořil (nebo spíš probudil, to tam musí dřímat odjakživa) syndrom nadčlověka. Když se k tomu přidají vrozené manipulativní vlastnosti, povrchnost a pokrytectví, je zde námět pro slavné Mňačkovo Jak chutná moc jako vyšitý..

   Tam, kde panuje neúcta k lidem, k jiným názorům, nesouhlasné pak vůbec nesmí zaznít, tam se špatně dýchá. A buď se dusíte či lapáte po dechu nebo jdete tam, kde se dá dýchat z plných plic a nemusíte se hrbit. 

 Stejně tak, když se problémy buď zametají pod koberec nebo zveličují, podle toho, o koho jde, nelze se s tím nikterak ztotožnit. 

   Baroko pro oko je další podobný problematický efekt, takové to, aby to vypadalo, nejlépe někde na sociálních sítích.... Nic víc za tím není, jen baroko pro oko.... 

   Popravdě řečeno, nemá cenu o tom příliš dumat. Nejlepší je prostě rychlý řez a nějakou dobu se neohlížet zpět. 

Aby se rány zhojily a síly obnovily.

Uvidíme, kdy se dostaví ten toužebně očekávaný pocit, díky bohu, že jsem pryč. 

Zatím spíš čekám na tu vroucí vodu...

Loučení se prostě má vzít zkrátka....