Život přináší každému z nás
různá nej. Kupříkladu nejhezčí, nejmilejší, nejnovější, nejmladší….
Zkusili jste si ale
zachytit pocit, kdy jste najednou v nějakém kolektivu nejstarší?
Když jsem si to na nějakém semináři prvně
uvědomila, docela mě to zaskočilo. Není jednoduché být nejstarší. Doba
stařešinům moc nepřeje, moudrost se dneska (pokud je tedy
o ni zájem) čerpá z googlování
a sociálních sítí, vyprávění starců není v módě. Ani být nejstarším.
Ono to není žádný med. Odcházejí kamarádi,
vrstevníci, není s kým si povídat
o společných zážitcích.
Ale zase, když se posléze
zlomí určitá mez a jste už opravdu starý, začnou vás uctívat trochu jako
raritu. Stanete se doyenem a mnozí kolem vás se zajímají spíš o to, jak jste se
tak vysokého věku dožili než o to, co jste vlastně prožili.
Zajímavé je samozřejmě obojí, vždyť kolik
lidí, kteří se dožili stovky v plném mentálním
i fyzickém zdraví, známe?
Není jich mnoho, ale o
jednom bych věděla. Generál Emil Boček se dožívá stovky v letošním únoru.
Datum má tedy trochu
kontroverzní, 25. únor, ale v roce 1923, kdy se v Brně Tuřanech narodil,
šlo o den naprosto běžný. Stejně tak šlo o běžnou rodinu, která se díky Emilovi
rozrostla o čtvrté dítě. Životopis pana generála netřeba zmiňovat, jeho hrdinný
život vydal nejen na knihu Strach jsem si
nepřipouštěl, ale i na film o tom, jak po devadesátce znovu pilotoval válečný
letoun.
Zaujal mě výčet těch nej,
která k němu přicházela s odchodem jeho přátel a vrstevníků. On se
postupně stal posledním československým žijícím pilotem RAF, pak poslední
žijící veterán, který v RAF sloužil, nejstarší člověk, který pilotoval Spitfire
a jistě by se dalo najít plno dalších nej, které mu v současnosti život
přináší. Nevím, jestli je nejstarším občanem Brna, kde takřka celý svůj život
žije, ale určitě je stále aktivní a činný.
Královna Alžběta II.
generála v role 1996 přijala ke krátkému rozhovoru. Chce se říci, že se s ním
zastavila na kus řeči, když tehdy projížděla Brnem.
Možná i to bylo jedno generálovo nej…
Když opravdu jen v kostce připomenu
jeho statečný život, jistě by se také dal postavit na tom, v čem byl nej.
Jako mladík, sotva sedmnáctiletý odešel bojovat. Zakotvil u 312. československé
stíhací perutě, zúčastnil se mnoha letů a přežil i situaci, kdy mu nad mořem
zhasl motor. I to je takové nej, největší štěstí, kupříkladu.
Po válce pan Boček z armády odešel a do
důchodu pracoval jako soustružník. Povýšení do vysokých vojenských hodností se
dočkal až po roce 89, stejně jako Řádu Bílého lva, který převzal z rukou Václava
Havla.
Je to
jeden z největších válečných
hrdinů, zajímavý muž a člověk, který se letos v únoru dožívá sta let, tedy
další životní nej..
.
Žádné komentáře:
Okomentovat