Bakaláři

 

   Nedávno jsem se zúčastnila autorského čtení. Kniha uváděná na trh byla plná vzpomínek na dávná školní léta. Připomínala doby dětství, opírala se o písemné vzpomínky bývalých žáků, nahlížela do historických třídních knih i žákovských knížek. Nesla se v nostalgickém duchu

a rozjitřená fantazie čtenářova dokázala krásně vykreslit představu školy před sto a více lety.  

   Ostatně, i moje osobní vzpomínky na školní léta často citují záznamy z třídních knih či vlastní žákajdy, kde tehdejší karatelské poznámky nabývají úsměvné vzpomínkové nadsázky. Pokud si sami zavzpomínáte na léta školou povinná a najdete díru v paměti, není většinou problém vyndat ze zaprášených krabic na půdě stařičkou žákovskou a najednou je vám mnohem jasnější, co jste tehdy na tom školním výletě vyváděli.

    Ne snad, že bych byla zarytý staromilec, byť někteří si to možná myslí. Ale Bakaláře, elektronickou žákovskou i třídní knihu aktivně využívám už léta. Nese to s sebou pocit, že jdeme s dobou. Žádný papír, všechno hezky do éteru. Rodiče mohou v okamžení vidět, co se s jejich potomkem v procesu vzdělávání děje. Pokud tedy neztratí heslo a umí se do Bakalářů zalogovat, což překvapivě některým dělá problém. Ale vycházejme z faktu, že do systému vidí a o dětech jsou informováni.

V reálném čase.

 Neexistuje možnost doma zatloukat, zapomenout žákovskou, není prostor pro obranu, jako že mi třeba žákovskou sežral pes. Stejně tak třídnice. Všechno je průhledné a transparentní. V pololetí to zmizí a neexistuje. Na konci roku rovněž. Virtuálno se nedá uchovat. Vyšetřovat ztrátu třídní knihy nelze. 

Budoucí spisovatelé nebudou mít z čeho čerpat.

  Další pocit, který se s touto literárně elektronickou komparací dostavil, byl podbarven určitou archivnickou skepsí. Najít školní výkazy na půdě už také nebude možné, nosiče se mění rychleji, než si uvědomujeme. Zbyde jen hledání kdesi v cloudu, protože kdo dnes kupříkladu dokáže přečíst něco, co bylo kdysi pokrokově uložené na disketě nebo na CD nosiči?

 O dopisech a psaníčkách se už ani nezmiňuji, oni ani smsky už ani nefrčí. Ne snad, že by se milostné sms zprávy daly nějak hromadně a smysluplně archivovat, ale lajky na sociálních sítích jsou ještě víc pomíjivé.

 Samozřejmě jsem si vědoma, že liju vodu do síta, respektive řeším neřešitelné. Ostatně, ani jsem nic vyřešit nechtěla. Jen jsem se, na základě setkání s literaturou, pozastavila nad tím, jak je vše pomíjivé. Včetně elektronické třídní knihy a žákovské knížky v systému BakalářJ