Módním poradcům se to řekne, udržujte se
v kondici a s mladou vizáží. Jde o současný trend, všichni musí být
věčně mladí. Jenomže přírodu trvale nepřemůžeš. Lze ji na čas obelhat, oblafnout,
přeprat či zatlačit někam do kouta, kde si ji chvíli prostě nebudeš všímat. Pak
najednou přijde okamžik, kdy pravda zvítězí. Nebo minimálně začne vítězit.
Odhalovat prvky, které k mládí tak úplně nepatří, bude čím dál snadnější:
šedivé vlasy, vrásky kolem očí, třesoucí se ruce, bolesti celého těla. Zná to
každý, kdo pronikl přes hranici zralosti, které se dnes eufemisticky říká
nejlepší věk.
Média navíc o pokročilém věku hovoří tak
trochu jako o prašivině, takže není divu, že někteří mají problém nahlas sdělit
datum svého narození. A to i přes to, že moudré knihy nám tlučou do hlavy, že
věk je vlastně jenom číslo a nic neznamená.
Naopak, znamená. Diskvalifikaci
na mnoha různých životních polích: v práci, ve vztazích, v oblékání,
názorech ba dokonce i v adrenalinových zážitcích.
Pokud se dočtete něco
pozitivního, pak je to většinou prezentováno jako extrém hodný záznamu do knihy
rekordů, kam se zaznamenávají různé anomálie. Nic přirozeného to v tomto
úhlu pohledu není.
Odborníci samozřejmě
radí, jak se s postupujícím věkem vyrovnat, ale většinou bývá
v jejich moudrech skrytý podtext jakési lítosti. Ono jim starých lidí
většinou doopravdy je líto.
Nenavštěvuji zatím
domovy seniorů, abych vypátrala jejich skutečné pocity, spíš se zajímám o ono
stáří nestáří, kdy se stylizujeme do mladých diblíků, přestože máme na krku víc
než pět křížků. Kdy muži chytají novou mízu a zakládají nové rodiny, ve kterých
vyrůstají děti s tatínkem a dědečkem v jedné osobě. Je to takové dva
v jednom.
O to jsou ženy
ochuzeny, moc padesátiletých rodiček neznám, ale ony zase vítězí v boji
s vráskami, šedinami a módními trendy. Pravda, vzadu lyceum, vpředu
muzeum, jak o tom hovořila ještě moje babička, dnes už tolik nepotkáte, naopak,
řada atraktivních padesátek vypadá fakt dobře. Ba i šedesátky ani zdaleka nepřipomínají
babičku Boženy Němcové. Vlastě ani sedmdesátky. Jestliže se udržují, pracují na
sobě, nesedí doma a jsou aktivní. Přitom ale stejně vždycky přijde okamžik,
těžko postižitelný, kdy to najednou přijde. Stáří. Člověk se jakoby scvrkne,
vrásky vystoupí, tváře propadnou, klouby povolí… Přesto i toto může být krásné,
pokud to nějak přijmeme.
Dneska je už naprosto
jasné, že populace stárne. Tedy říkají to naše statistiky, které umí spočítat,
že na jednu maminku připadne jedno a čtvrt dítěte, což vede k statistickému
výsledku, že bude víc penzistů než výdělečně činných mladých atraktivních lidí.
Musí se proto všichni snažit, aby do kategorie "mladý" patřili co
nejdéle. Nevím, jak moc je možné tuto fázi prodlužovat, když jen během jedné
generace se to posunulo minimálně o dvacet let. Čeká nás tedy doba
osmdesátiletých otců a zamilovaných devadesátek, které hledají svoje další
místo v životě, protože tady budou ještě minimálně dvě dekády? Posune se
třeba i mateřství k padesátiletým prvorodičkám a šedesátiletým šmrncovním
matkám, které vedou dítě do první třídy a pak odfrčí do práce? Pokud mám věřit
různým módním magazínům, je podobná vize docela dobře možná. Ráda bych se
něčeho podobného dožila, ale ve zdraví a v pohodě. Klidně i se šedivými
vlasy a mnoha vráskami, ale soběstačná a bez megalomanské sbírky léků
Je třeba k tomu
mít štěstí. Genetické předpoklady a vytrvalost. Nedávno jsem prohlížela staré fotografie.
Někteří lidé tam vypadali stejně ve třiceti jako v padesáti. Mnohdy staře.
Ale i tam byly výjimky, jiskra v očích a šmrnc znatelný i přes propast
času na zažloutlé fotce. Stačí, když to
prostě v sobě máte. Jestli ale
dobře rozumím trendům současnosti, musí se to udržet co nejdéle. Mladý by měl
být člověk prostě navždy a stáří by vůbec neměl brát na vědomí.
To se mi ovšem trochu
příčí. Mezigenerační vztahy by se tím úplně zničily. Přitom je třeba častým
pravidlem, že vnoučata nacházejí souznění právě u babičky s dědou. A kdyby byli věčně mladí, něco by prostě
z našich vztahů vyprchalo.
Jednou to ale asi
nastane, protože jak se jednou něco stane módním trendem, je velmi těžké proti
tomu bojovat. Můžete se samozřejmě stát osamělým válečníkem a jít proti proudu,
ale celkově to bude jinak. V úvodu zmíněných módních magazínech jsem se
také dozvěděla, že stará duše dělá dědky už z třicátníků nebo
z podobně naladěných dvacítek.
To je prostě stará
známá pravda, jen přetavená do dnešních podmínek, kdy je in být věčně mladý.
Ale už Emília Marty s tím měla problém, tak nevím. Uvidíme. Teď ale musím
běžet na kosmetiku a k holiči!
Žádné komentáře:
Okomentovat