K běžným situacím na našich silnicích patří troubení
jeden na druhého. Pravda, třeba na Italy nemáme, tam je to ale spíš takový
národní zvyk, troubí každý na každého a většinou jde jen o takový dopravní
kolorit. U nás to je většinou výraz vzteku neřku-li agrese, že nejste dost
rychlí, překážíte, zdržujete nebo prostě nějak vadíte. Prostě, většinou jde o
zvuk se zlověstným podtextem, který může
řidiče i rozhodit. A co teprve, když na sebe troubíte sami. Rozhodíte
nejen sebe, ale i všechny kolem. Nevím, zda existuje ještě někdo takový nebo je
to jen anomálie mého řidičského umění, ale čas od času se mi povede zatroubit
sama na sebe. Převážně při podélném parkování. Tak soustředěně patrně točím
volantem, že prostě zatroubím. Poté se vyděsím, koho jsem kde přehlédla, nedej
bože přejela. Kolemjdoucí si zase klepou na hlavu, cože je to za ženu ze
zvířecí říše, která na ně tady troubí. Vždyť oni si jen tak poklidně kráčí po
ulici a najednou na ně nějaký trouba troubí. A to mně ještě trvá, než pochopím,
že ten troubil jsem já. Většinou zastavím
a udiveně se rozhlížím kolem, čímž logicky přiměju za mnu jedoucí vůz, aby
troubil i on. Tentokrát na mě. Když se
dopátrám viníka, tedy sama sebe, snažím se omluvně dát najevo ,že moje troubení
nemělo žádný agresivní účel, ale moje
grimasy většinou vyvolají další agresi. Lépe dělat mrtvého brouka. Jsem prostě trouba.
Takřka profesionálníJ
Žádné komentáře:
Okomentovat