Něco navíc

Kdysi dávno jsem si mezi zájemci o různé vědomostní školní soutěže mohla vybírat. Množství adeptů ovšem rapidně klesá, v poslední době jsem spíš v roli přemlouvající. Lákám děti, aby si zasoutěžily, zkusily něco nového, projevily vlastní aktivitu nad rámec svých stanovených povinností. Je to tak trochu oxymóron, lákat někoho, aby projevil vlastní aktivituJ. Možná jde jen o vlnu lidí, která se tak nečekaně sešla a nechce se vlnit víc, než je dáno. Přijdou třeba jiní, aktivní, s přirozeným zájmem o vše nové, se snahou zkusit i něco jiného…. Nebo také ne, to mohou být jen moje těšínská jablíčka, ale musím tomu věřit, jinak bych musela svoji práci opustit, protože s takovou vizí se nedá pracovat. Nyní jsem ve stádiu, kdy pro děti existuje několik základních otázek, po jejichž zodpovězení se teprve dostáváme k meritu věci: 
1) bude to místo vyučování? 2) co za to? 3) není toho mnoho?

Když je tedy šance, že soutěž je v době školního vyučování, dostanou za to jedničku a není toho mnoho, pak pár jedinců urvu a můžeme se do něčeho pustit. Ale třeba SOČ- což je zkratka akce středoškolská odborná činnost se už léta neúčastníme. Jakmile sdělím, že je nutno vypracovat práci, která má minimálně dvacet stran, končím s náborem. (Že by si někdo soutěž vyhledat sám a chtěl se sám zúčastnit se mi nestalo už roky a dnes bych asi při podobné žádosti nabyla dojmu, že jsem obětí skryté kameryJ).

Všechny dějepisné soutěže, kterých se účastníme, probíhají tak, že vytipuji dobré dějepisce, přemlouvám je a oni většinu pod příslibem jedničky souhlasí, že se milostivě zúčastní. Poté nastává fáze přemlouvání k přípravě, kterou jsem jim ochotná poskytnout, leč v odpoledních hodinách už se většinou nikomu nechce. Prostě to nějak dá, je jejich přístup, co bych se nějak víc učil. A podle toho to tak dopadá. Ve finále je hlavní starost o to, zda obdrží avizovanou jedničku a jakou bude mít váhu

(to je nešvar elektronické žákovské, známka musí mít určitou váhu, ale o tom jindy.)

Samozřejmě, jsem vypíchla to, co je aktuální a přímo bije do očí. Nejsou tací všichni, o čemž jsem se přesvědčila třeba nedávno na soutěži organizované gymnáziem z Chebu, ale nějak moc jich přibývá. Přitom, když ve svém tlaku nepolevím a dotlačím je k soutěži, většinu překvapivě konstatují, že to bylo fakt dobrýJ, že to byl pro ně přínos i zážitek, ale sami by nešli. Nejvíc mě dostala skupinka potencionálních herců, kteří se mi nedávno připravovali na divadelní soutěž, pak zjistili, že ten den bude studijní volno, takže nepůjdou do školy a tedy, dle jejich logiky, ani na soutěž. Mají přeci volný den, co by dělali něco navíc. Možná i to mě vyprovokovalo k tomuto temnějšímu zamyšlení, byťoni rozhodně nejsou jediní. Zdá se mi ale, že i přes světlé výjimky tento smutný trend narůstá geometrickou řadou. Už se těším, až bude stejně rychle klesatJ