Poštovní anabáze

Nechodím často na poštu, ostatně už jsem tady svoje poštovní historky několikrát ventilovala. Ale čas od času mě život donutí. Většinou tehdy, když mi nějaký vtipálek pošle balík, doporučený dopis s modrým pruhem nebo já osobně potřebuji zakoupit poštovní známku.  Stále totiž trvám na zastaralé metodě komunikace formou občasných pohlednic, ba i dopis někdy napíšu. Zatímco poštovní schránky na rohu ulice zatím ještě setrvávají, sehnat poštovní známku není zas tak jednoduché. Ukázalo se, že trafikanti ji prodávat nechtějí, protože z ní nemají žádnou marži (ostatně, u předražených lístků na MHD je to obdobné). Na poště vás pak tradičně hned u dveří zaskočí obří fronta.

„Copak“ ozve se vždycky výhrůžně z úst nějaké frontové bojovnice, jakmile naznačíte snahu dostat do popředí jinak, než hodinovým posunem v nehybné koloně.

Otázka mi rázem odhalila atmosféru v přecpané místnosti. Fronta je tu zjevně už dlouho. „ Potřebuji jen jednu známku,“ pokusím se vzbudit soucit velikostí své nákupní položky, leč marně. Nelítostně mě vykázali na konec fronty. Poctivě musím přiznat, že bych to na jejich místě udělala taktéž. Trpělivost ve frontě na poště nebývá pravidelným jevem.

Dlouho jsem odolávala, ale nedávné Velikonoce mě postavily před nutnost vypravit se do útrob poštovního molocha pro várku poštovních známek. Pravda, koketovala jsem s myšlenkou posílat pohledy bez označení, ale tím bych si asi adresáty moc nenaklonila, protože v otázce poplatků tam je zase pošta rychlá jako blesk.

„Upozorňuji, že patrně celé odpoledne nebudu doma,“ oznámila jsem  ve snaze legitimovat svoje plýtvání časem ve frontě na poštovní známku. Samozřejmě, že jsem si vyslechla i repliku o staromilství nebo variantě s poštovními holuby. Připomínku o moderních mailech a sms zprávách už jsem vnímala spolu s klapnutím dveří. Za extravagance se prostě platí, a když holt chci poštovní známku, musím si ji poctivě vybojovat ve frontě.

Na poště jsem se logicky chtěla informovat, zda neexistuje okénko pro rychlé odbavení. Mohla by to být zajímavá služba veřejnosti, ale na to se na poště nehraje, takže žádné takové okénko neexistuje.

Pevně jsem zapustila kořeny v nehybné řadě a sledovala dění kolem sebe. „Támhle ta bába se bude dobu vykecávat,“ sykla za mnou stojící žena patrně jen tak do éteru, ale znalost terénu se v jejím hlase nedala přehlédnout. Zjevně zde stává velmi často. „A za chvíli zavřou i to druhé okýnko a budeme tu tvrdnout do Vánoc….“

Pochopila jsem, že pošta je patrně dokonalý skanzen. Přes veškeré zrychlování doby se na poště prostě zastavil čas a nic na tom nezmění ani fakt neustálé kritiky. Prostě na poště se čeká.

Když už jsem se dosunula k okénku, přišlo mi najednou moje přání koupě jedné známky poněkud výstřední. Došlo mi, že je třeba vytvořit zásoby, tedy jsem požádala o pohledy, korespondenční lístky a počet známek navýšila na dvacet. To by mi skýtalo jistotu, že sem zase chvíli nebudu muset. Leč, počty v množství větším než malém se ukázaly být jako problém. Úřednice oznámila, že u okénka tolik atributů nevlastní a zmizela kamsi do útrob obří poštovní budovy. Když se dlouho nevracela, fronta za mnou nevraživě hlučela. Přestala jsem se cítit v bezpečí. Naštěstí slečna dorazila zpět, čímž napětí za mými zády poněkud zklidnila. Leč její výraz v obličeji nevěstil nic dobrého. Přinesla známek jen deset. Nevadí, beru co je, snažila jsem se transakci co nejrychleji ukončit a zmizet někam do bezpečí. Ovšem musela jsem vyslechnout nabídku ke koupi věcí, které naopak u okýnka byly, suvenýry, pamlsky či přívěsky ke klíčům. Také jsem zde mohla uzavřít několik druhů pojištění, případně spoření.  Jen těch poštovních známek tam moc neměli (a to nemluvím o výběru), jenže slečna za to asi vůbec nemohla. Sbalila jsem tedy svoji desítku známek s univerzálním označením A, několik pohlednic a radostně opustila depresivní prostory poštovního úřadu. Na poště je zjevně možné zařídit úplně všechno. Tedy kromě jediného, přijít a v reálném čase vyřídit poštovní záležitosti. Ne, že bych si nějak stěžovala. Posílat pohledy patří k archaismům nebo možná výstřednostem. Pošta se chce uživit, proto vás láká na další produkty, na které si tady můžete vystát frontu. Jenom si myslím, jestli by se neměl, jako jakýsi závan starých dobrých tradic, zavést nějaký koutek, který by sloužil k původním účelům. Aby se dala koupit známka nebo pohled bez nutnosti vzít si pro tento účel dovolenou. Učinilo by se tím zadost tradičnímu účelu pošty a zabránilo remcalům kritizovat jejich nefunkčnost.

Pokud by někdo namítal, že remcalové se najdou vždycky, jistě by se nespletl. Ale určitě by se jejich číslo zmenšilo, kdyby se někdo pokusil něco s tím dělat. Možná by stálo za to poslat někam žádost o návrat některých institucí k jejich původnímu účelu. Ale na to je třeba razítko a známka. Jdu si asi zase stoupnout do frontyJ