Exkurze

   Nedávno mi někdo položil nevinnou otázku, zda chodím s dětmi někam mimo školu. Přivedl mě tím do rozpaků. Ne snad, že bych nevěděla, jak odpovědět. Spíš jsem netušila, jak se k danému tématu postavit bez emocí.  Nerozumím totiž principu legislativy, který podobné aktivity naprosto devalvuje.

Beru děti na exkurze, do galerií i na výlety. Zastávám názor, že se při podobných aktivitách mnohdy naučí mnohem víc než během klasického školního dopoledne. Ovšem na druhou stranu je pro mě běžná denní výuka samozřejmě výrazně jednodušší. Vím, co očekávat, moc nepředvídatelných situací při hodině většinou nenastane, vím, kde mám děti a kdy hodina skončí. V podstatě mám celou situaci pevně v rukou, zatímco když jdu s dětmi pryč, vždycky se pouštím na tenký led. Nikdy člověk netuší, co se při pohybu dětí městem, dopravními prostředky či na obyčejném výletě lesem přihodí. Pořád je nutno je přepočítávat, sledovat okolí i mít v patrnosti jejich neočekávané nápady, které je vedou k logickým dětským alotriím. Občas je situace zpestřená dejme tomu pobytem v bazénu, kde je riziko nějaké nehody ještě mnohem vyšší.  Ale nemusí jít zrovna o plavání, stačí klasická exkurze či výlet do centra města. Doba si navíc žádá adrenalinové zážitky, takže takový výlet bývá pravidelně zpestřen nějakou vskutku zážitkovou aktivitou. Aby si to děti náležitě užily. V zásadě s tímto trendem souzním, nemám nic moc proti tomu dětem nabídnout širokou škálu zajímavostí. S čím nesouzním, je trend ohodnocení této části pedagogické práce. Nevím, zda ten, kdo podobná pravidla vymýšlel, někdy učil nebo byl s dětmi na výletě. Protože pak by těžko mohlo být v ministerském nařízení, že pokud děti někam vedete, tak nevykonáváte přímou pedagogickou činnost, tudíž ji nemůžete mít zaplacenou ve stejné míře, jako když při hodině opakujete slovesa. Někteří vykladači zákona jdou ještě dál, a pokud jdete s dětmi plavat, pak vlastně neděláte nic, zaplaceno nedostanete a ještě si musíte hodiny nasuplovat. Pravda, jde o extrémisty na ředitelských místech, kteří patrně zapomněli, že byli kdysi také učiteli (pokud jimi tedy byli) a nyní se snaží být papežštější než papež a svým kantorům situaci zkomplikovat jak to jen jde. Ale i když takové extra výchylky na vašem pracovišti nejsou, fakt je prostě takový, že když jdete s dětmi někam mimo školu, podle zákona takřka nepracujete a to se také náležitě odrazí na vaší výplatní pásce. Ovšem zodpovědnost vám zůstává, v plné míře, té vás nikdo nezbaví. Zcela logicky je větší na frekventované ulici či v bazénu než před tabulí, ale to patrně tvůrci paragrafů nevidí. Pak se ale nelze divit kantorům, že raději nikam nechodí. Proč také, když si i jejich ministerstvo myslí, že vzít děti plavat znamená něco jako dovolenou.

Trochu jsem si o celém problému popřemýšlela. Říci, že nebudu nikam chodit, by znamenalo se zříci podstaty pedagogické práce, což rozhodně nemíním. Učit znamená zprostředkovávat poznání a to opravdu mnohdy jde v terénu lépe než před tabulí. Představa, že vše dokážu dětem ukázat na internetu, mi stále připadá dost děsivá. Kromě toho si myslím, že děti také lépe poznáme, když s nimi někam vyrazíme, přesněji řečeno máme větší prostor pro vzájemnou komunikaci. Tak co s tím?

Musela jsem se poptat kolegů a kolegyň z mnoha různých škol, jak se s podobným nařízením perou. Někde se taková situace vůbec neřeší, jinde musí nasuplovat i účast na matematické olympiádě, kterou sice s  velkou slávou vyhráli, ale pan učitel potom nestihl dozor v jídelně.  A to je problém. Některé školy raději podobné aktivity svým kantorům nedoporučují, ba jsou i takové, co je přímo zakazují, byť jen ve vnitřním řádu, protože navenek to nepůsobí dobře.

Vybavovala jsem si všechny svoje výlety se studenty v době svého mládí, kdy jsem je vzala k moři, do skal i na divokou vodu, což už bych nyní neudělala. Hlavně kvůli narůstajícímu pocitu odpovědnosti, který s věkem zákonitě přichází.  Přesto s dětmi pořád někam chodím. Do galerie, do divadla, do muzea, ba i na výlet se nechám přemluvit. Se vším je většinou mnohem víc práce než s opakovací písemkou či nečekaným zkoušením Přemyslovců, přesto je to definováno (a patrně i vnímáno veřejností)jako podřadnější část pedagogické práce.

Ostatně, mnozí už i rezignovali, čemuž se ve světle výše zmíněných faktů nelze divit. Přestože učitel zvládne mnoho různých rolí, být pořád za obětního beránka nebo za národního buditele, který pracuje s láskou ale zadarmo, se mnohým logicky nechce být. Nicméně, realita je taková. Vezměte děti na výlet, a protože neučíte, následně vezmete rodinu na pastvu, protože nedostanete za svoje metody ala Komenský zaplaceno. Nevezměte děti na výlet a budete za nelidu a konzervativce, který nedopřeje dětem netradiční metody poznání. Člověk si prostě nevybere. V české škole většinou vůbec nikdy.

Ale na závěr bych chtěla podotknout staré známé, že výjimky samozřejmě potvrzují pravidlo. Tak tedy čest všem výjimkámJ.