pátek 22. dubna 2016

Svatoušek

Aneb celkem nečekaná návštěva Činoherního klubu, kde jsem nebyla pěkně dlouho. Však jsem také cestou tam žasla, co se nám stalo s Václavským náměstím, kde bylo černoušků víc, než je v současnosti v Africe. Ovšem k roztomilosti měli dost daleko, spíš bych řekla, že lákali k velkým nepravostem, které ale u nás zjevně nejsou mimo zákon. Nebo jsou a nikdo to neřeší. Stejně jako ulici Ve Smečkách, která je skutečnu ostudou města. Což se sice všeobecně ví, ale to je asi tak všechno, co se s tím dělá. Tak jsem si opět prohlédla zdejší bordely, které vévodí cestě do divadla, prokličkovala mezi prapodivnými existencemi, které zde postávají a ulehčeně spočinula v relativním bezpečí divadelního prostoru. Představení Svatoušek bylo spíš jakousi beneficí u příležitosti narozenin pana Brancuzského. Šlo o monodrama, jakousi sebereflexi u příležitosti životního jubilea. Hodinku a kousek, bez přestávky, dobré to bylo.

Činoherák má pořád atmosféru, stojí za návštěvu. Ale to okolí, to je tedy katastrofa!

Žádné komentáře:

Okomentovat