Aneb celkem nečekaná návštěva Činoherního klubu, kde jsem
nebyla pěkně dlouho. Však jsem také cestou tam žasla, co se nám stalo s Václavským
náměstím, kde bylo černoušků víc, než je v současnosti v Africe.
Ovšem k roztomilosti měli dost daleko, spíš bych řekla, že lákali k velkým
nepravostem, které ale u nás zjevně nejsou mimo zákon. Nebo jsou a nikdo to
neřeší. Stejně jako ulici Ve Smečkách, která je skutečnu ostudou města. Což se
sice všeobecně ví, ale to je asi tak všechno, co se s tím dělá. Tak jsem
si opět prohlédla zdejší bordely,
které vévodí cestě do divadla, prokličkovala mezi prapodivnými existencemi,
které zde postávají a ulehčeně spočinula v relativním bezpečí divadelního
prostoru. Představení Svatoušek bylo spíš jakousi beneficí u příležitosti
narozenin pana Brancuzského. Šlo o monodrama, jakousi sebereflexi u
příležitosti životního jubilea. Hodinku a kousek, bez přestávky, dobré to bylo.
Činoherák má pořád atmosféru, stojí za návštěvu. Ale to
okolí, to je tedy katastrofa!
Žádné komentáře:
Okomentovat