Operace

S některými daty mi občas samovolně naskakují bývalé svátky. Asi to do nás hustili horem dolem, že to neodnesl čas. Nebo to má jiné, silnější kořeny. Jako třeba dnešní datum, šestý říjen si prostě spojuji se dnem československé armády. A to jsem nikdy nebyla přehnaně militantní ani nepocházím z vojenské rodiny. Proč mi to tak utkvělo, těžko říci. Zejména, když jsem jako dítě školou povinné zcela jistě neznala souvislosti. Paradoxně je dnešní školáci neznají rovněž, jelikož východní fronta se dnes moc neučí. Jako se dřív neučila západní a adorovala cesta z Buzuluku do Prahy, tak ta je dnešní mládeži dokonale utajená a na stránkách učebnic dějepisu řádí převážně západní vojáci. Šestý říjen se připomínal jako den překročení  Karpatsko- dukelského průsmyku, ovšem jako jednoznačný úspěch. Ono to samozřejmě bylo trochu jinak, šlo vlastně o dost velký masakr, mnohdy takřka naprosté plýtvání lidskými životy. Ale na druhou stranu, to, že se to dnes více méně nepřipomíná, nesvědčí o velké objektivitě. Na tu zlatou střední cestu se prostě pořád zapomíná, buď je to plus nebo mínus, nic mezi. Což logicky nese celou řadu otazníků, nesrovnalostí a křivd. V tomto směru by asi stálo za to tento den zcela neshodit na smetiště dějin. Šestý říjen má prostě řadu různých úhlů pohledu.