Referát

„Mohu si připravit referát?“ tážou se někdy studenti s jasnou představou, že si četbou zadaného textu vylepší známku. Jsou většinou přesvědčeni, že jen samotná snaha je důvodem ke kladnému hodnocení. Stáhnou něco z internetu, pravděpodobně z wikipedie, a monotónním hlasem pak svůj výtvor přečtou před znuděnou třídou. V závěru pak vyzývavě očekávají jedničku, která vymaže mnohé jejich předchozí hříchy…

Ne že by to nebylo pochopitelné. I mně by se líbilo dostat ocenění za dobrovolnou práci navíc. Mělo by ale být vždy jasné, že jde skutečně o nadstandardní výkon. Například o netradiční úhel pohledu, detailní zpracování či alespoň skvělý řečnický výkon. Referát se jako taková příležitost doslova nabízí. Jako učitelka si ale velmi dobře uvědomuji, jak ošemetná kategorie referát je. A také, jak obtížně se hodnotí.

Někdy mívám podezření, že jsou úkoly, které se prostě přežily a že v dnešní době, kdy je snaha všechno digitalizovat, klasický referát patří na smetiště dějin. Ale možná mi jen chybí schopnost podrobit ostré kritice snahu dítěte, které je přesvědčeno, že přečtením životopisu objeveného na netu si vylepší svoji studijní reputaci.

Největším problémem proto je hodnotit výstup referujícího. Jeho schopnost vystihnout podstatu věci, zaujmout posluchače a přinést něco nového. Pak je na učiteli, jak má nastavená pravidla a jak celkový výkon hodnotí. Pokud jde o komplexní hodnocení, které je založeno na důkladném rozboru studentova výkonu spolu se sebereflexí přednášejícího, pak je referát velmi cennou součástí výuky. Jenže realita je často trochu jiná. Mnohdy se setkávám s dětmi, které něco stáhnou, v lepším případě opíšou vlastní rukou, přečtou (někdy i překoktají) z papíru či powerpointové prezentace a samozřejmě očekávají kladné hodnocení. Udělaly něco navíc, pak si přeci dobrou známku zaslouží. Logické, ne?

Někteří jdou ještě jinou cestou. Nechají si elaborát vypracovat od rodičů. Zažila jsem referáty tak luxusní, že bylo na první poslech patrné, že žák šesté třídy něco podobného vytvořit prostě nemohl. Zejména se zřetelem na jeho každodenní práci. Ne, že by se nedala ohodnotit práce aktivní maminky, ale cílem mělo být vystoupení studentovo. Tak totiž znělo zadání. Tím pádem dítě úkol nesplnilo, což vede k neuspokojivému hodnocení. Učitel je poté vnímán jako tyran, který kazí svými požadavky celé rodině víkend. Alespoň tak jsem pochopila poměrně emotivní stížnost jedné maminky, ve které hrál hlavní roli zneuznaný referát na téma renesance, který by zcela jistě uspěl ve vysokoškolském semináři, leč její synek v sedmé třídě v reálu ani netušil, co vlastně renesance znamená. Z jejího nesourodého monologu mimo jiné vyplynulo, že když už podobnými nesmysly rodinu zatěžuji, měla bych být vstřícná v otázce hodnocení…

Studenti to mají v otázce referátů poměrně těžké, a ať si říká kdo chce co chce, já si myslím, že právě v otázce nejednotného hodnocení a přístupu je hlavní důvod v tom, proč je referát tak složitá kategorie. Osobně referáty vnímám i jako určitou zkoušku řečnictví, které je v naší škole(ale i ve veřejném prostoru) úplnou Popelkou. Aby někdo dovedl mluvit bez papíru či jen se stručnými poznámkovými body, zaujal a ještě vystihl jádro pudla, to je běh na dlouhou trať. A na to většinou není v žádném ŠVP ani RVP potřebný prostor.

Pracovat s referáty je bezesporu účinný prostředek, jak rozšířit mnohé studentské dovednosti. Naučit děti vyhledávat informace, pracovat se zdroji, kriticky je ověřovat, kvalitně a zajímavě je prezentovat. Trénovat veřejné vystoupení, schopnost zkratky, umění udržet myšlenku a linii vyprávění, ale

 i nezanedbatelné mistrovství myšlenku opustit, což, jak víme od Járy Cimrmana, neumí ani mnozí dospělí, o profesionálních řečnících nemluvě. Možná právě proto se mi práce s referáty ve škole jeví jako jedna z nejnáročnějších, leč velmi potřebných. Pravda, jen v situaci, kdy nejde o vatu či o snahu kantora jednu hodinu nemluvit a nechat to na dětech. Představa, že by referát měl ze školství definitivně zmizet, je proto krajně znepokojující.

Jenže kdo se trápil nějakým pátráním po zdrojích či schopností kvalitního řečnického projevu, když žijeme v digitální době a hlavním zdrojem informací jsou videa z you tube?

Práce s referátem je proto mnohem složitější, než se na první pohled zdá. Jako ostatně se vším, co by mělo jít do hloubky a vyžaduje větší práci. Na přípravě referátu musí pracovat obě strany, ta žákovská i ta učitelská. Pokud kantor vyšle signál, že stačí překoktat text stažený z wikipedie, pak referát neplní v dnešní digitální době vůbec žádný účel. Děti pak mohou být právem překvapeny, když někdo jiný jejich slovní ekvilibristiku podrobí zdrcujícímu ohodnocení. Když ale děti od malinka vedeme ke kritice pramenů, k práci s větším počtem zdrojů a učíme je mluvit víc samostatně, pak je referát vítanou a podstatnou částí výuky. A ve všech předmětech, nejen v těch humanitních, kam se jaksi automaticky řadí.  

Nechtěla bych referát nijak výrazně glorifikovat ani zatracovat, protože je to, ostatně jako všechno, hlavně o lidech. O dětech a jejich zvídavosti, o učitelích a jejich schopnosti referát naučit i ohodnotit, o rodičích a jejich snaze usnadnit svým potomkům práci.

Když se sejde ta nejpříznivější konstelace všeho, je referát skvělou a často velmi interaktivní záležitostí. Funguje tak trochu i jako mezigenerační pohled na problém a může být obohacující pro všechny zúčastněné.

Pokud jde ale jen o výplň či formalitu, pak ho shledávám kontraproduktivním a zbytečným. Má v takovém případě úlohu posvěcené ztráty času, což je bohužel někdy problém i jiných prvků v současném školství.

Těžko říci, jak k referátům hromadně přistupovat. Myslím, že základ je na učiteli, jak to pojme, jak úlohu referátu vysvětlí a co od něho požaduje.

Podle mých zkušeností mají děti většinou referáty docela v oblibě, ale text stažený z wikipedie jako referát neoznačuji.

Takže slovo na závěr, referáty v našem školství své místo mají, mnohdy i nezastupitelné. Musí ale mít svá pravidla a jít trochu s dobou. A úplně na konec, hlavně je to o učiteli. Ostatně, jako celé školství….
Psáno pro časopis Rodina a škola