Rétor

Jsou lidé, kteří by na veřejnosti nepromluvili ani za zlaté prase, a jsou jiní, co na veřejném fóru ožívají a mohou-li někde řečnit, cítí se jako ryba ve vodě. Jsou i tací, co řeční rádi, ale pravidelně, chvíli před výstupem, by nejraději někam zalezli, vše odvolali a nemluvili vůbec s nikým. Do prvního slova se musí tak trochu přemlouvat, neřku-li nutit, pak ale zafunguje adrenalin a oni by mluvili až do aleluja. Není ale v takovém množství lidí závislých na řečnění najít opravdového rétora.  Někoho, kdo umí mluvit, nemá logopedické vady, má cit pro jazyk, zkratku i podstatu věci. Někteří se snaží, to zase ano. Ale je jich jako šafránu. Většina ovšem buď nic netrénuje, nebo je jen prostě přesvědčená o vlastní řečnické genialitě, že by ji možnost kvalitní přípravy, neřku-li studia, ani nenapadla.

Nějaký boj s vlastními nedostatky, jaké svého času provozoval Démosthénes na břehu moře, kde bojoval se sykavkami, hlasivkami, zakoktáváním se či opakováním plevelných slov, není vůbec představitelný. Dneska naopak se třeba ani někteří televizní moderátoři nepozastavují nad svými sykavkami či ráčkováním, o nějaké myšlence ani nemluvě. Když se pečlivě zaposloucháte do mnoha veřejných vystoupení, je rázem jasné, že většina lidí provozujících tuto disciplínu o nějakém studiu řečnictví nemá ani potuchy. Lze si také myslet, že nestudovali ani jazyk český, protože záplava floskulí, frází a dalších řečnických paskvilů, která se nese éterem, musí mít nějaký základ. Absence studia češtiny se sama nabízí.

Většinou bývám bezradná, když hledám někoho, kdo umí promluvit, udržet myšlenku, kdo se nezaplétá do vlastních dojmů, nedojímá  se  nad svými postřehy a nehodlá posluchače zdeptat odbornými termíny či souhrnem veškerého svého dosavadního poznání.  Často i lidé, odborníci v oboru, moc promluvit neumí. Když to o sobě ví, většinou se před publikum moc nehrnou. Horší je, když jsou přesvědčeni, že jejich projev je prostě dokonalý.

Nutno ale říci, že kdo hledá, většinou najde. Najít se totiž samozřejmě dá, ale je to hledání jehly v kupce sena. Nejvíc zrádný prostor pro hledání je ten mediální. Snadno se totiž můžete splést, když vidíte řečníka, který mluví jako kniha (respektive ale čte ze čtecího zařízení předepsaný text). Pak má promluvit sám za sebe a je to (trochu) katastrofa.  Naštěstí vás předem mohou odradit již zmíněné sykavky nebo ráčkování, řeč těla také docela napoví, ale i tak je to chůze po tenkém ledě. Ani řada titulů před jménem či za ním, ba ani titulů zahraničních vám nezaručí, že oslovený řečník bude umět promluvit, nezdeptá vás výčtem vlastních úspěchů a nadpřirozených schopností, bude se držet tématu a v neposlední řadě skončí v časově vymezeném termínu. Někdy si všímám, že lidé takto vystupující splétají všechny řečnické nedostatky dohromady, čímž vzniká posluchačský horor, protože soustředit se na podobný typ přednášky je naprosto nemožné. Mám na mysli projev, který osciluje od špatné výslovnosti, nadměrného množství plevelných slov, milionu různých odboček bez možnosti smysluplného návratu do původní dějové linky, přes monotónnost výkladu ala uspavač hadů až k nabubřelé sebeprezentaci vlastních domnělých schopností. Možná by bylo účinné takové lidi trestat opakovaným poslechem nahrávky vlastního výstupu, ale pro mnoho by to možná byla spíš narcistická odměna než forma drakonického trestu. Jediný způsob, jak najít řečníka, je být vytrvalý, navštěvovat jeho živá vystoupení a hledat opravdu všude. A pokud se povede, pak si takového řečníka hlídat a opečovávat. Naši předkové dobře věděli, že řečnictví je třeba studovat, neustále cvičit a trénovat. Protože jen cvičení dělá mistra. Škoda, že se tato schopnost většinově ztratila v průběhu staletí, respektive až v rozmachu mediální diktatury. Dneska prostě mluví kde kdo, logopedií, filosofií, rétorikou či sebereflexí nepoznamenaný. Ti, co to umí jinak, po staru, kvalitně, ti jsou dost v ilegalitě. Ale hledáme neustále, protože i vytrvalost je podstatou úspěchu. Nějaký Cicero se přeci dá najít i dneska..