Státní svátek

Státní svátky nějak nepatří do široké české národní tradice. Tedy ne, že by nebyly, naopak. Ba i přibývají, už i Velký pátek bude v ateistickém Česku státní svátek. Proč, to nikdo neví. Státní svátky jsou totiž u nás vnímány ryze jen jako volno, bez jakéhokoliv hlubšího podtextu. Prostě se jen nejde do práce a do školy. Místo toho se zaplní supermarkety či obchodní galerie, už mnohem méně výtvarné galerie. Řekla bych, že není v našem kalendáři svátek, který by Čechy nějak spojoval, který by spontánně prožívali, chtěli společně připomenout a oslavit ve veřejném prostoru. Ani dnešní 28. říjen jím není, a to ani u těch lidí, kteří vědí, co se dneska vůbec připomíná. Slováci už to dávno zabalili, ti ho nemají ani v kalendáři, zjevně cítí nějakou křivdu a tehdejší Československo si rozhodně nechtějí připomínat. V Čechách se s určitou setrvačností 28. říjen připomíná, v kalendáři dokonce jako Den vzniku samostatného československého státu. Je to ovšem zjevně festivita takřka umělá, neb ve všeobecném povědomí vlastně nikoho moc nezajímá. Ani veřejnoprávní televizi, která se o svátek otře jen u příležitosti předávání vyznamenání, od kterých asi spíš čeká nějakou kontroverzi, než aby je vnímala jako nějaký důstojný státnický akt u příležitosti slavného výročí. Samozřejmě, nelze opominout věčnou otázku, zda je vůbec co slavit? Stát, který si připomínáme, již neexistuje. Navíc třeba my, kterým tluče srdce pro monarchii, máme spíš důvod k truchlení než k oslavě, samostatní v rámci EU již dávno nejsme, tak co vlastně slavit? Nicméně, svátek to je, o tom není sporu. Jen si ho nijak neumíme připomínat, nemáme k němu vztah. Za první republiky ho slavili i Pejsek s kočičkou, dnes ho slaví jen děti školou povinné, protože po něm následují dva dny podzimních prázdnin. Jistě si ale během nich Hašlerovy písně pouště nebudou. Nejen pro nedostatek vlasteneckého citu, ale neposlední chvíli i proto, že Hašlera asi ani neznají. Možná ani hašlerky ne, protože je převálcovaly reklamní barevné hrůzy ….

Tak co tedy s dnešním 28. říjnem? Za tři roky to bude trochu snazší, bude to sto let a taková stovka se přeci jenom do veřejného povědomí nějakým způsobem prodere. Ale dnes? Vyvěšovat vlajky? Dostane se nám osočení, že truchlíme po socialistických povinně vyvěšovaných vlaječkách? Zpívat Hašlera?  Nebo si pustit České nebe z dílny Járy Cimrmana? Jít po stopách tehdejších mužů 28. října? Ostatně, ruku na srdce, kdo je dnes zná? Těžko hledat nějaký mustr, jak si připomenout dnešní den, který oslavuje státní samostatnost, kterou jsme vlastně už dávno ztratili.

U nás doma asi vyhraje České nebe, ale sdělovací prostředky, pokud to vůbec budou řešit, pak asi stylem, koho prezident vyznamenal právem a koho neprávem, zda měl někdo mikinu místo obleku či zda byli všichni na slavnostním galavečeru střízliví. Nu, to je také obraz dneška, v tom je 28. říjen asi zajímavý pro současnost. Ukazuje nám naši kulturní i jinou vyspělost.

A to je vlastně úděl státních svátků. Zda je to úděl, respektive obraz kladný či záporný, je již na individuálním vnímání a rozhodnutí. Každý to vnímáme jinakJ