Paralely

Pozorujíce dění kolem sebe, mám občas (často) pocit, že až budeme jednou v učebnicích dějepisu, bude se o naší době psát: „V Evropě se schylovalo k válce, která vypukla dne….“

Asi jako ve třicátých letech, kdy se v Evropě schylovalo k válce, v médiích, (tehdy převážně jen tištěných) často podobná spekulace či úvaha proběhla, leč nikdo tomu nevěnoval zásadní pozornost, nikdo tomu nevěřil, každý, nebo alespoň většina, doufal, v nějaké klidné vyřešení napjaté situace. Pravda, byli osvícenci, kteří věděli, leč všeobecně se prostě na válku nevěřilo. Žil se běžný život, chodilo se do práce, za zábavou, uzavírala se manželství, přicházely na svět děti… Do takového světa přeci nemůže zase vstoupit válka, byli přesvědčeni lidé, majíce v paměti ještě hrůzy války první. Věřilo se v mírové řešení asi pořád, přes zřetelné signály, že tomu tak nebude. I po Mnichovu snad ještě fungoval běžný život s upjatou vizí, že ta válka prostě nebude. Minimálně v Praze tomu tak bylo, točily se tam filmy, žil rušný společenský život, v březnu 1939 se chystalo slavnostní otevření obchodního domu Bílá labuť. Prostě žil se běžný život a přes veškeré deklarace okolního násilí se věřilo, že prostě válka nebude. Vidím to stejně jako teď. Také si všichni myslí, že se to všechno nějak vyřeší, že válka nebude. Jenže historie prostě ví své. Ne nadarmo se prostě pořád opakuje….