Mediální prezentace poskytují dětem medvědí službu, když je
učí hesla typu „nevaž se, odvaž se, to neřeš, buď stále on line…“
Měli by spíš vymezit, co se mají naučit. Protože to je
skutečný problém. Takový univerzální, dokonce by se dalo říci, že velmi moderní,
neřku-li aktuální. Proto by bylo na místě, kdyby se média k němu postavila
seriozněji než lacinými hláškami typu „nevaž se, odvaž se.“
Ono se to ve skutečnosti moc nehodí do mediálního obrazu
společnosti, ale jsou situace, kdy se děti doopravdy musí nějak zklidnit,
uvázat se, neodvazovat se…Samozřejmě, myšleno obrazně.
V současnosti je školství takovou Popelkou společnosti.
Ať udělá, co chce, vždycky je na kritické tapetě médií a nezavděčí se vůbec
ničím. V mnohém je pozadu za reálným životem, který jde dopředu mílovými
kroky, zatímco škola kráčí tempem mnohdy hlemýždím. Médiím to víceméně moc
nevadí, naopak, jde o snadný terč a do čeho by se poté strefovaly?
Vlastně se ani nedivím, že mládež tak snadno a ráda podléhá
podobným radám. Pokud vím, ani naše generace nebyla proslulá nějakou neobvyklou
láskou k povinné školní docházce a nikde jsem se nedočetla, že by tomu
bylo jinak mezi našimi rodiči či prarodiči. Snad jen v době Marie Terezie,
kdy si děti mohly vybrat, zda na pole či do školy (v těch osvícených
rodinách, jinak logicky musely na pole) chodily do školy s láskou a
nadšením.
Možná je současný problém víc v tom, že uspět se daří
mnoha nedoukům, nevzdělaným lidem či prostě jen takovým jedincům, kteří mají
ostré lokty bez ohledu na vědomosti a znalosti. Připouštím, že ne všichni
školní jedničkáři uspějí v reálném světě, ale nemělo by z toho
vyplývat, že tedy vzdělání odsuneme úplně na okraj společenského zájmu. Jistě,
reklama ve stylu „ radujte se ze školní docházky,“ či „pište s nadšením
diktáty,“ nezní nikterak lákavě, ale to už by mohl být úkol pro dobře placené
kreativce, jak vymyslet něco, co má hlavu a patu a zároveň nenabádá děti
k záškoláctví a neodpovědnosti.
Ovšemže nechci tvrdit, že dětem zvýší vzdělanost nějaká
reklama. Ani omylem. Kdyby mi někdo podobné myšlenky podsouval, asi bych se
bránila. I když musím neochotně přiznat, že jméno Prokop Diviš či vznik
Národního divadla zaznamenala většina žactva školou povinného teprve po
chytlavé reklamě na pivo či něco podobného.
Obecně jsem a priori proti jakékoliv manipulaci. Studenti to
nejspíš budou mít podobně, leč řekla bych, že mnohou současnou manipulaci si
oni vůbec neuvědomují. Působí na ně
totiž staletími ověřená metoda chléb a hry. Dostanou něco, co se jim líbí, je
snadno dostupné, s okamžitým vizuálním efektem, který škola rozhodně
nenabízí.
To je prostě léty ověřený fakt. S ním asi mnoho
nenaděláte, i když samozřejmě i tady jsou viditelné pokroky. Stačí porovnat
třeba školní docházku rodičů a současných dětí. Nebe a dudy.
Za problém současnosti považuji hlavně snahu všechno
znevážit či zpochybnit, což vyplývá zřejmě ze zvráceného přesvědčení, že až
díky virtuální realitě můžeme skutečně všechno. Včetně tedy poznání, všechno si
prostě najdu, proč se to tedy nějak učit?
Přece si nebudu pamatovat nějaká fakta, když je kdykoliv mohu otevřít
pouhým kliknutím. Natož, abych se něco učila nazpaměť, když je to tak náročné,
něco se biflovat.
Realita je prostá. Zní „nevaž se, odvaž se.“ K čemu to
povede v budoucnu, až nám dospěje generace bez paměťových spojů, lze těžko
odhadnout.
Ať přemýšlím, jak přemýšlím, pořád nemohu objevit pozitiva
na tom, že si od raného mládí nechávám dobrovolně degenerovat paměťové
schopnosti.
Nepředpokládám samozřejmě, že se mnou bude někdo souhlasit.
Určitě se objeví řada kritiků, která bude vyzdvihovat moderní média a
zatracovat staré metody zrovna tak, jak to dělám já s digitalizací. Jednou
prostě máme být všichni on line a fungovat hlavně virtuálně.
Důležitý je samozřejmě úhel pohledu a přístup rodiny
k digitálním médiím, která v sobě mají magickou přitažlivost už pro
děti kolem jednoho roku. Prostě z nich něco vyzařuje a můžete zvídavé
batole zahltit hromadou různorodých hraček, jak je poblíž mobil nebo tablet,
nemáte s tradiční hračkou prostě šanci. Když podlehneme, protože je to
snadné a máme pak klid, vychováme si digitálního mága, pravděpodobně. Zda si
vychováme i člověka, který bude schopen číst, soustředit se a pracovat jinak
než on line, je otázka, na kterou asi zatím neumíme odpovědět. Když ale všichni přijmou lákavou teorii o
tom, že moderní je se nijak nevázat, nad ničím nedumat, nic neřešit, řekla
bych, že jde o cestu do pekel. A to záměrně nemluvím o možnosti black outu, se
kterou zjevně nikdo raději nepočítá. Protože to by byla komplikace, kterou je
třeba řešit a to nezapadá do toho, jak být trendy….
Co tedy v závěru říci ke školním dětem? Bez jasné
koncepce se v tom budou plácat tak dlouho, jak dlouho bude ministerstvo
navyšovat povinnou školní docházku. A to pak zcela jistě bude atraktivnější
metoda nijak se nevázat a nic neřešit, protože sedět v lavicích taková
dlouhá léta je tedy opravdu i mimo moje staromilské chápání.
Žádné komentáře:
Okomentovat