Advent se blíží

Adventní období, kdy otevíráme duši i peněženku mnohem ochotněji, je již na dohled. Chceme - li podat pomocnou ruku potřebným, naskýtá se nám nepřeberná škála možností. Mnozí pomáhají pravidelně, mnozí nárazově, jak je co osloví. Proto dnes přikládám pozvánku na jednu velmi potřebnou akci, a kdo chce pomoci, má zájem a čas, může se k nám přidat. A adventní období může začít. Přijďte. Do Soukenické to není v Praze zas tak z ruky, snadno to najdete.

Prostředí je vskutku pěkné. To abyste viděli,co Vás čeká:-)

A zde ochutnávka:-)

Korupce

Korupce je dnes všudypřítomná. Všichni to ví, mnozí se nad tím pohoršují, ale nic se neděje. Řečeno slovy Járy Cimrmana může se vám to nelíbit, můžete s tím nesouhlasit…ale to je tak všechno, co s tím můžete. Což je ovšem velmi depresivní realita. Jestli je to jen fenomén dneška či zda se historie opakuje, jsme se pokusili vypátrat pod vedením docenta Jaroslav Šebka na dnešních, letos už posledních, Hovorech H. A nešlo o nic menšího než o odkaz 1. republiky, respektive o to, zda se tunelovalo i za Masaryka.
  A odborník žasne a laik se diví. Ano, tunelovalo. Historie se i v těchto temných bodech cyklicky opakuje.

Nicméně, náš poslední historický večer se nadmíru vydařil. Pan docent se právě vrátil z Říma a rovnou do našich hovorů. Auditorium bylo tentokrát plné, náš hlavní řečník se ukázal být jako silný magnet. 

Celou diskusi vedl sám, nicméně již se zapojují i posluchači, kladou dotazy a debata vskutku proudí, což bylo naším hlavním cílem. A v příjemné atmosféře jsme ani neměli prostor propadnout depresi, že žijeme v zajetí historického mýtu, protože rozhodně všechno nebylo tak pohodové a ideální, jak na nás působí z prvorepublikových filmů. Nicméně, ač se aféry děly i tehdy, i tak existovala větší morálka a odpovědnost za to, co dělám. Proto se  z politických funkcí odstupovalo i z morálních důvodů a ne jen proto, že mi nabídnou lepší pozici.

Nepanovala ani naše oblíbená blbá nálada, byť životní úroveň mnohých byla rozhodně nižší než naše. Republiku prostě milovali i s s jejími chybami, které my nyní bohužel opakujeme.  Jako bychom byli nepoučitelní. A nebo neznalí historie, což Hovory H mohou napravit J (žertuji, samozřejmě J).

 Skončili jsme „optimistickou“ větou, že lépe už bylo, což hovoří za vše.

  Nicméně, my budeme demýtizovat dál a v novém roce si vezmeme na paškál revoluční samet. Abychom těm soudruhům či jiným totalitářům nedali takové pole působnosti, které ve finále zahubilo provorepublikový pokus o jiný způsob života. 

Na závěr chci samozřejmě srdečně a moc poděkovat všem,kteří v pošmourném listopadovém večeru dorazili, moc si toho vážím. 

   A ti, co to tentokrát nestihli, si mohou přečíst zde, co bylo J. 

Končím

...pro letošní rok s Hovory H. Tudíž avizuji případným zájemcům dnešní večer s prvorepublikovým korupčním tématem a docentem Šebkem v roli hlavního řečníka. Vinárna U Šebestiána ve Vysočanech v 19 hodin. Příště se sejdeme až v novém roce, takže milovníci historie, dnes naposledy. 
Těšíme se na Vás.
   A zároveň moc děkuji za Vaše milá blahopřání k Ceně Český patriot. Udělala mi radost. A ze slavnostního předání udělám fotoreportáž. 
                           Hezký dnešní, byť pošmourný, den:-)

Patriot

Přišlo mi psaní. Skutečné, na papíře a do schránky. A ty já ráda. Když jsem ho s napětím vysvobodila z obklíčení reklamních letáků, bylo navíc jasné, že nejde ani o žádné nezaplacené účty, ale o opravdické (byť zatím tajuplné) sdělení. Na obálce se jako odesílatel vyjímala adresa Asociace nositelů legionářských tradic!? S očima navrch hlavy čtu:

„Dovoluji si Vám oznámit, že odborná komise rozhodla, že Vám bude udělena Cena Český patriot 2012 za Vaše aktivity v oblasti péče o zachování české historie…..

   Tak tolik jen krátký výňatek z dopisu, který mi už od pátku dělá radost. Je to možná trochu chlubení, ( i když se to dá také nazvat jako sdíleníJ),ale protože doufám, že takové ocenění pomůže hlavně mým knihám, tedy těm historickýmJ, tak si troufnu se pochlubit.  Mám prostě radost. Slavnostní předání bude na Mikuláše, tedy moc příjemná nadílka. Do té doby se mohu pozvolna těšit, protože podobně milé překvapení mě už pěkně dlouho nepotkalo. Prostě dopis ve schránce je vždycky dobré znameníJ.

Podle náhledu na minulé ročníky budu navíc v dobré společnosti.  To mě dosud ani ve snu nenapadlo.

 Tak jsem zvědavá, jaké to bude. A těším se, samozřejmě. Že budu Český patriot.....J

                                                                

Proti proudu času

Minulý týden jsme se v rámci projektového týdne věnovali pátrání po artefaktech, na které můžeme být hrdi. Jak jsem již avizovala, v historickém klubuJ jsme se rozhodli rozkrýt třetí odboj. Odpověď na otázku, na koho můžeme být hrdi, by ovšem mohla být v mém případě i taková, že na svoje studenty. Odvedli velký kus práce, byť jsme měli situaci kapku složitější tím, že avizovaný chartista na besedu nedorazil. Respektive nedorazil v úterý, a tedy bylo třeba hledat alternativu, neb v pátek bylo nutno pochlubit se na celoškolním fóru finálovým výsledkem. Nakonec se povedlo, a tudíž ve čtvrtek mohla proběhnout beseda. Mez studenty přišli nejen zástupci z USTR, ale i dva chartisté, přičemž Jiří Wolf strávil řadu let v komunistických věznicích. Doprovodil ho ještě Kamil Černý a Martin Thiel. Beseda byla natolik interaktivní a zajímavá, že dětem otevřela naprosto jiné obzory a přinesla nové, mnohdy i nečekané poznatky. Mě uvrhla do hluboké deprese, protože některé zákulisní praktiky sice tušíte, ale když jsou pojmenovány natvrdo, znovu se vynořuje otázka, zda má vůbec cenu v této, přes všechny proklamace pořád hodně komunistické zemi, dál žít. Ale to není samozřejmě předmětem mojí úvahy, protože pátráme po hrdinech, po lidech, na které můžeme být hrdi. A ani jsou, což je dobře. Děti mnohé našly i ve svých rodinách, což pro některé bylo nejen překvapení, ale i určité genealogické dobrodružství.

 A také si zažily určitý časový stres, neb když jsme ve čtvrtek v poledne dotočili, bylo třeba stříhat a dávat film do kupy tak, abychom v pátek mohli promítat. Nu, povedlo se, byť premiéře předcházela takřka noční směna se střihem a komentáři. Ale určitou část třetího odboje máme zdokumentovanou, pokud se mi někdy povede, vystavím si ji zde, zatím na to moje technické schopnosti nestačíJ. Každopádně, objevili jsme hrdiny doby nedávno minulé a zároveň i smutek nad tím, že se tady tak rychle zapomíná. Nu, snad je to jen přechodná fáze zapomnětlivosti, kterou třeba takoví moji mladí historici jednou dokážou překonat. Minulý týden udělali dost zásadní krok.

                                             

Ať myši nepláčou

Myši tedy v reálu moc nemusím, paní Váňovou ale ano. Ráda čtu její knihy, baví mě zápletka jejích příběhů, její styl vyprávění i většinou nečekané vyústění jejích knih. Proto jsem navzdory myší averzi J sáhla i po knize Ať myši nepláčou. A samozřejmě jsem udělala dobře. Jde o příběh čtivý, byť prvotní informace od kolegyně, že jde o historky ze života prostitutky, mě moc nelákaly. Ale nedala jsem se odradit a tak jsem se dozvěděla, že aby myši neplakaly, je třeba mít stále plnou spížJ.

Hlavní hrdinka Karla sice prostitucí začíná, ale celý příběh je víc o tom, kolik trápení si mohla v životě ušetřit, kdyby se nedopustila chyb, které se v jejím životě řetězí tak nešťastně, že není schopna jim při nejlepší vůli zabránit. Jde ovšem o ženu nevšedně citlivou a vnímavou, která až při své nemoci pochopí opravdové životní hodnoty.

Tak praví anotace příběhu na obálce a nutno konstatovat, že se nikterak nemýlí. Příběh mě vtáhl do děje, jako všechny knihy paní Váňové se to výborně čte, a je to báječná společnost na nedělní čtení.  Původně jsem si ji chtěla nechat na později, ale stačilo několik stránek a je mi jasné, že si to musím dočíst. Aby prostě myši neplakalyJ

                                                

Den nenakupování

Kalendář Krásná paní nabízí různé, někdy až i netradiční dny. Dnešek je například dnem nenakupování, což jsem netušila. Ovšem hodlám ho respektovat a dodržet. Nenakupovat!
 Nakupovat nebudu ani nic na zub J. Ale nutno přiznat, že je to hlavně díky tomu, že nehodlám vystrčit z domu ani špičku nosu. J .
     Skoro bych řekla, že nakupování a vytváření zásob už dneska není v kurzu. Že je to záležitost, která ztratila svou prioritu s neustále omílanou finanční krizí, eventuálně s možností nákupů přes internet. Ale nedávné nakouknutí do obchodního centra Palladium mě přesvědčilo, že proti všem zásadním předpokladům se zásadně mýlím.  Nákupní prostory praskaly ve švech.

   A to nemluvím o pátečních nájezdech na supermarkety, které vzbuzují dojem, že o víkendu vypukne hladomor a kdo nebude mít auto až po střechu narvané potravinami z Kauflandu, tak nemá šanci přežít.  Snad je chyba, že se nakupovací mánie nechci aktivně účastnit. Může to být určitá alternativa dobrodružných příběhů, něco jako boj o přežití. Mimochodem, i s podobnými zážitky se čile obchoduje, adrenalinový prožitek můžete zakoupit v dárkovém balení jako vánoční prezent.

   Internet je zase druhá varianta nákupů. Zatímco dříve jsme na nedostatkové zboží stávali frontu, dnes si obdobný čas vysedíme před monitoremJ.  Tedy, pokud máte důvěru k tomuto druhu obchodování, dostatek trpělivosti a kvalitní připojení.

Nákupy po síti jsou pak výrazně levnější. Vlastně mě i díky tomu opakovaně napadá myšlenka, kolik asi zmíněný tovar stojí doopravdy, když kamenný obchod ho nabízí o tři sta dráž než internetový, který samozřejmě svůj rabat sráží také?

 Patrně je lepší to nevědět J.

Pro nákupy musím mít rozpoložení. Energii a odvahu vypravit se mezi zboží-chtivé davy.

Ba dokonce, v poslední době překvapivě musím mít určité rozpoložení i pro návštěvu knihkupectví. Pravda, dostavuje se periodicky a mnohem častěji než potřeba zabloudit do Kotvy či Palladia, o Arkádách nemluvě J, nicméně, frekvence je nižší.  

V podstatě to udivuje nejen moje okolí, ale i mě samotnou. Nějak mi není jasné, jak mohu existovat bez pravidelného přísunu nových knih?  Patrně za tím bude určité přesycení vším možným. Přesněji řečeno, určitá apatie a únava. Některé poznatky z nakupování mě totiž zaskočily. Nevěděla jsem třeba, že členkou knižního klubu jsem takřka na věčné časy, neb vyvázat se z jejich členství je akce nikoli jednorázová, ale takřka běh na dlouhou trať. A tak je to se vším, s telefony, knihami, značkovým oblečením šitým v Číně, prostě s mnohým, co se tváří tím, čím ve skutečnosti vůbec není.

   Chvilku jsem váhala, zda nemám nakupování zavrhnout navždy 

a vrátit se k metodě prvobytně pospolné společnosti, ale pak jsem tuto bizarnost zavrhla a rozhodla se pouze světit dnešní sobotu.                 Den nenakupování.J

 A budu si užívat výdobytků nakoupených dávno předem. Třeba knihJ. 

Nu, kapka pokrytectví se mi sem vloudila, ale tak to prostě dneska jeJ.

 A tak nezastírám, že kdyby se našel někdo, kdo dnes nakupovat bude a koupil si náhodou i jednu z mých knih (třeba jako vánoční dárek), zcela jistě se budu radovat, i přes to, že je den nenakupování J

                                

Nadhled

Poměrně bezúspěšně pátrám po triku, který vám umožní trvalý nadhled.  Získat ho je jistě velká výhra. Ti, co ho mají, vám ale návod neposkytnou, protože většinou tvrdí, že to je prostě samozřejmé. A taky, že je to velká úleva.

Tomu věřím. Vlastně bych chtěla věřit, hlavně kvůli zachování duševní rovnováhy.  V jisté fázi společenských kontaktů stále totiž existuje reálné nebezpečí, že se při střetu s hloupostí, arogancí či nespravedlností pořádně rozčílím a nadhled je v trapu. K tomu, abych vyletěla jak čertík z krabičky už samozřejmě nestačí tak málo jako kdysi, ale pořád určité impulsy nezklamou. Spirálu mých výbuchů většinou zastaví až magická apatie. To se pak člověku uleví, zklidní se a znovu začne tvrdit, že má v podstatě nadhled.

Mimochodem, i s nadhledem se člověk může vytočit, což ovšem neznamená, že by hledání nadhledu bylo zbytečné.  Někdy to přitom není zas tak složité. Stačí kapka rezignace a je to tady. Dochází mi to hodně pozvolna, ale o nadhled nepřestávám usilovat. 

Pravda, pořád mě trochu zlobí, že nejde o trvalý stav, ale co je dneska trvalé, že ano?

Já v podstatě nechci rezignovat, ale kolem je tolik věcí, které jednoho vyvádějí z míry, že bez určitého nadhledu a apatie nelze se stavem současnosti koexistovat. Vaše negativní emoce se stabilizují, utlumí a zároveň se zvedne radost ze života. Třeba z toho, že se nerozčilujete nad již zmiňovanou všudypřítomnou hloupostí, arogancí, ostrými lokty, hamižností. Nebo vás nechává v klidu nevzdělanost ve veřejném prostoru, plebejství či arogance moci. Člověk je pak v klidu a v podstatě může být pořád jen příjemně překvapený. S nadhledem.

Myslím, že mít nadhled, je skutečná výhra. Aspoň pro mě by byla. Čas od času se jím obaluji a cítím se báječně. A pak zase bouchnou saze….

                                           

Válka

Vzhledem k mým ob (časným) výletům na venkov se občas dostávám do tradičního sporu venkov versus město, v Čechách ještě zpestřený celonárodním sportem : všichni versus Praha, přičemž Brno samozřejmě protipražskou ligu suverénně vedeJ.

 Člověk se stane účastníkem oné nevyhlášené války ani neví jak. Stačí poznávací značka na autě a může se stát cizincem, náplavou nebo nedej bože, i skutečným nepřítelem z města. A že jsou i tací, co si takového vetřelce rozhodně nenechají stát na „své vlastní“ ulici J.

 Moje pozorování rozdílných návyků lidí z různých aglomerací je většinou úsměvné. Zůstanu- li u automobilů, tak zatímco Pražáci neumí jezdit bez semaforů, mimopražští zase mají pocit, že jim patří celá vozovka v obou směrech. Tudíž když se ploužím středočeskými okreskami a řítí se proti mně nějaký domorodec, velmi často to vypadá, že mě vytlačí až do potoka. A když zjistí, že mám pražskou značku, okoření svou jízdu vítězným úsměvem, aby mi dal najevo, kdo je tady na silnici pánem.  V bezpečí pražských semaforů se situace obrací, jen bez mého vítězného úsměvu, neb za volantem mám vždycky plné ruce práce J. Není pochyb, že jde o nevyhlášenou válku. Mnozí to tak opravdu prožívají. Vím to, protože jsem párkrát byla autem i v Brně J.  

   Koneckonců, nejde jen o dopravu. Vlastně se podobných rozdílů dá najít dvanáct do tuctu. Stačí vzít třeba češtinu, která by na našem miniaturním zeměpisném prostoru mohla být všude stejná. Pokud ale nejsme striktně spisovní, stává se něco zvláštního. Najednou jako bychom se nemohli domluvit. To, co pro někoho zní jako roztomilý akcent, je rudý hadr do koridy pro jiného.

Existuje příliš mnoho nářečí a narušuje se tak rovnováha. Tedy minimálně v tomto úhlu pohledu. Z hlediska znalosti cizích jazyků jsme na tom naopak nejhůře z celé Evropy. Možná proto, že vynakládáme velké úsilí, abychom si porozuměli ve vlastním jazyce, nezbývá energie na studium jazyků cizích. I filmy si pro jistotu nadabujeme, abychom si naše nářeční spoje nezatěžovali poslechem cizího jazyka, který by se, nedej bože, mohl usídlit v našich neuronech.

Pak se divte, když naší hlavní starostí je vymezit se vůči jinému regionu.

Zajímavé je, že když se člověk přesune z jednoho do druhého, stane se amébou a s novým prostředím dokonale splyne. Dokonce mnohdy potvrzuje pravidlo, že poturčenec horší turka. J

   Jedna tato moje teorie se potvrdila nedávno v pražské MHD. Do metra se nahrnula skupina mladých lidí z Ostravy, což šlo naprosto přesně identifikovat dle kratkeho přizvuku. Šlo zjevně

o studenty, měli nocovat někde v Dejvicích (nešlo přeslechnout, rázem jich byl plný vagón). Svými obřími batohy docela terorizovali své spolucestující, kteří se rázem rozdělili na dvě skupiny. Jedna shovívavě sledovala jejich nadšení z Prahy, metra, jezdících schodů i z toho,že  - cituji:

„ Vylezli jsme z vlaku a hned šli do metra, pořád jsme pod střechou a už jsme přejeli půl města, tý jo…“

 Druhá přezíravě vnímala jejich akcent, neznalost poměrů i to, že je svým hlukem i batohy dost obtěžují.

Pravda, když mě chlapec při svém svatém nadšení málem srazil báglem do kolejiště, také jsem nebyla zrovna nejspokojenější, ale jinak jsem se, asi vzhledem k víkendové pohodě, hlásila k první skupině. Docela mě ostravská skupina pobavila. Nebo potěšila? Viděla jsem v jejích očích ten úžas a nadšení, které tolik kontrastovalo s lhostejností těch (i mou), kteří se tu denně valí do práce.

To je důležité si uvědomit. Že nové impulsy nás obohatí a není třeba proti nim bojovat.

  Některé příčiny sporů by mě samotnou totiž ani vůbec nenapadly.  Mnohé ale popuzuje jen samotná existence těch druhých. Pak hledejte něco jako kompromis. Těžko se objevuje. Leda, že podobné napětí nevnímáte. Nebo přesněji, snažíte se nevnímat, protože někdy to prostě přehlédnout nelze.

Abych ale nebyla nějak mravoučná nebo negativní. Ve skutečnosti mě podobné pozorování docela baví.  Je zajímavé sledovat, čím se lidé vymezují, ať už vědomě či podvědomě. Třeba taková venkovská hospoda o víkendu, místní versus víkenďáci, to je skvělý studijní materiál...

  Žiji ve městě, ale kořeny mám venkovské. Troufám si tedy tvrdit, že se dokážu vcítit do obou skupin. Často se pobavím i zkreslenými představami, které jedni o druhých tvrdošíjně prosazují. 

Někdy se ale asi vymezuji i sama, stala jsem se dokonalou amébou.

    Jen v Ostravě jsem asi snadno odhalitelná J.

                                           

Cecílie

Cecílie je jen cvičný příspěvek, jestli vydrží. Ráno publikovaný text totiž zmizel a tak testuji, zda je to mezi židlí a klávesnicí, či zda je problém v éteru, tedy pro mě neřešitelný. A Cecilka, kterou sice žádnou osobně neznám, ale na její počest byly kdysi pořádány i taneční zábavy, se ukazuje jako vhodný testovací subjekt J

  A samozřejmě Cecílie, které tímto děkuji, odhalila, že problém je mezi klávesnicí a židlí. Můj fejetonek se důmyslně ukryl, ale nezmizel,(hurá) tudíž ho vydávám napospas nemilosrdným očím 

kritiků J. 

A díky Cecílii, které  jako patronce hudby (viz komentáře) poděkuji nějakou pěknou muzikou. Kterou si 

pustím, samozřejmě, ne, že bych ji sama provozovala. To by byl pro Cecílii spíš trestJ

Zároveň jsem objevila i některé komentáře, které se zase uschovaly do spamu. Samozřejmě jsem je z jejich

 spamového arestu osvobodila, čímž se omlouvám zejména Mutilovi,J.  a pustila je do éteru. To jsem tedy

netušila, co všechno objevimJ. 

Kluk z plakátu

Nevím, kdy jsem si toho všimla, možná někdy v nehybné koloně. Faktem je, že mám v posledních dnech "žaludeční neurózu" z tváří na billboardech kolem cest.

Prakticky to vypadá tak, že na vás z obřích portrétů zírají obličeje potencionálních (či možná už stávajících senátorů či jiných politiků) s komiksovou bublinou u úst, ze které lze vyčíst nějaký populistický či jinak nereálný slib. Tomu nelze uniknout. Musím totiž podvědomě sledovat jejich výraz v tváři a z něho ve většině případů lze vyčíst mnohem víc, než ze stylizované bubliny. Některé portréty dokonce vyvolávají nauseu. Vůbec nechápu, že to může někoho přimět k volebnímu rozhodnutí.

Vykládat někomu, že takové děsivé portréty kolem cest mohou zvýšit nehodovost, je marné už proto, že strany na to dostávají peníze ze státního rozpočtu, což je další věc, kterou nechápu. Jak zahlédnu nařvané obličeje na plakátech (které nemizí ani po volbáchL), jde na mě nevolnost. Někdy se snažím nepříjemné „ksichty“ nevnímat, ale většinou to nejde, což je dáno vtíravostí a všudypřítomností obřích portrétů. Trochu mě překvapilo množství, ne nepodobné záplavě. Není to snad trochu plýtvání?

Připouštím, že nějaká propagace být musí.  Kvůli nám voličům, ale třeba také kvůli vlastní sebepropagaci, která asi snadná není. Ne, že by u nás nebujela, ale vždycky je lepší, když ve vás někdo důvěru má, než když o ni žádáte (respektive někdy i žebráte) vy sami.  Potíž je v tom, že většině portrétovaných na politických plakátech sebepropagace nejen nevadí, ba dokonce je jim vlastní.

A v jejich obličejích je většinou dobře čitelné, oč jim jde. A mohu konstatovat, že naplnění volebního programu jsem tam ještě nikdy nedešifrovala.

Letos se opravdu urodilo. Zřejmě proto, že těch voleb je tolik. Sleduji jich při cestování snad čím dál víc. A čím dál víc je mi z nich nevolno, to prostě nejsou laskavé tváře, do kterých by jeden rád pohlédl. Jako by jim korupce a faleš koukala z očí už předem.

Nevšímej si jich, huso, napomínám sama sebe a zároveň mi dochází, že to prostě nejde. Od pohledu je totiž jasné, kdo se to vtírá do vaší voličské přízně. Vlastně je to klasická psychologická strategie, jenže trochu naruby. Ze zobrazených kandidátů není jediný, pro kterého bych byla ochotná s čistým svědomím hlasovat. A také asi jediný, který by zaujal upřímným pohledem. Onehdy mě napadlo, že nic přeci není černobílé, měla bych hledat výjimku. Snažila jsem se, opravdu řadu kilometrů, ale nic. Protože, kde nic není ani smrt nebere, takže vlídnou tvář na billboardech neobjevíte. Alespoň na trasách, kudy se pohybuji já.

Docela by mě zajímalo, jestli ty obří obličeje takto vyhraněně vnímám jako jediná. Ale hlavně, jestli doopravdy někoho osloví. Nebo zda škodí programově, už v prvopočátcích své politické dráhy, z plakátů. (tímto se omlouvám klukovi z plakátu, ten jediný se moji klasifikaci vymykáJ)

                               

                                              

Korupční pozvánka

                          Hovory H 

                      v našem případě nikoli s Horníčkem,

 ale o Historii J                    

Pojďme se lehce intelektuálně osvěžit. A protože v historii se 

stále objevují nové skutečnosti, dopřejme si společně nových

 poznatků a starých vín, vzájemně si rozšiřme obzory a

 pokusme se hledat dosud neobjevenou odpověď na otázku, co 

je historie a co je pravda v historii.  V našem pátém, v letošním 

roce posledním, setkání si položíme otázku:

Byla korupce za 1. republiky větší než dnes?   

                               ( alias „tunelovalo“ se i za Masaryka?)

                        Večerem nás provede historik a analytik současného dění

                    
 Doc. PhDr. Jaroslav Šebek        

  A jelikož je to téma více než aktuální a diskutované, sekundovat budeme svými příspěvky, názory a otázkami my všichni.

Přijďte spolu s námi bořit zažité mýty české historie a dozvědět se něco nového. K diskusi, nebo jen posezení u vína, se sejdeme ve středu

                           28. listopadu 2012 od 19 hod.

        

                         ve vinárně U Šebestiána  

                                (http://www.usebestiana.cz/)

                                           Těšíme se a děkujeme za potvrzení účasti             

                                                                   Michaela Nastuneaková a Jitka Neradová

                          Přijďte, jste srdečně zváni

                                                                               

Na co můžeme být hrdí?

Nabízí se cynická odpověď, že na nic, ale tak pesimistická být nechci. Zahajujeme dnes ve škole projektový týden s tímto vzletným názvem, tak doufám, že něco odhalíme J. Shodou okolností se nad stejným problémem v mé oblíbené Xantypě zamýšlí i pan Ivan Klíma, který na straně 95 J glosuje výsledky průzkumu z LN, na koho že to jsme nejvíc hrdí?  Prý jsou to Havel, Jágr a Gott.  Krátce tady budu jeho text citovat, protože se s ním shoduji v názoru, jak glorifikujeme sportovce či pop zpěváky, čímž bychom se dostali k otázce úrovně naší hrdosti, ale to tady (minimálně nyní) rozebírat nechci. Cituji pana Klímu: Sportu se většinou věnuje více místa, než si zaslouží. Přímé přenosy často zoufale nudných sportovních zápasů se prokládají rozhovory s hráči, které skličují svou tupostí. O vítězství národního mužstva nad Bulharskem se dozvíme naprosto jistě. Pokud vyjde kniha českému autorovi ve Francii nebo v USA, dozvíme si o tom jen tehdy, kdyby si zprávu autor zaplatil jako inzerát.  Kde jsou ty časy, kdy LN otiskovaly na první stránce báseň a otevíraly tu každodenní fejeton- podobné počínání by dnes jen zvýšilo remitendu…“

Tolik tedy zkrácený citát z textu Ivana Klímy, se kterým naprosto souzním. A i proto doufám, že v našem projektovém týdnu objevíme i jiné lidi, na které můžeme být hrdi. Moje skupinka historiků se bude věnovat třetímu odboji. Chceme hledat v rodinách a rodinných archivech, abychom si uvědomili, že hrdina rozhodně nemusí být mediálně známý člověk. A tak jsem zvědavá, koho vypátráme a na koho budou studenti hrdi. Jedno je jisté, fotbalista to nebude, za to ručím vlastní hlavou J

                                                    

Zrádci

Ne, nehodlám si tady s nikým vyřizovat účtyJ, nýbrž se chci zmínit o knize, která se ocitla na mém nedělním čtecím seznamu. Jsou to Zrádci od Jiřího Šulce, z jehož literární dílny jsem už četla Dva proti říši. Zrádci se tematicky věnují Mnichovu. Na obálce knihy píší, že Jiří Šulc zde popisuje eskalaci mezinárodní politiky i lokální střety henleinovců s příslušníky čs. ozbrojených složek v Sudetech těsně před Mnichovem a po něm. Jde tedy o celkem zajímavou anonci a sama jsem zvědavá, co z toho bude. Mám ráda knihy s historickou tematikou a dvacáté století mě enormně zajímá. V tomto směru asi nejsem kovaný historik, protože na rozdíl od badatelů historickou beletrii nejen nezavrhuji, ale mám ji i ráda. Tedy samozřejmě, pokud se drží nějaké smysluplné linie. Tak jsem zvědavá, co mi přinese román Zrádci, jehož kritiky jsou zatím veskrze příznivé. Jiří Šulc má dar vypravěče, tak věřím, že půjde nejen o čtivý příběh, ale že se i něco nového dozvím. Zrádci dostali přednost před Hieronymem Boschem, tak doufám, že nezklamouJ. Začátek vypadá slibně, už jsem dospěla ke straně sedmdesát  a zatím dobrý...J
A

                                             
A čtu samozřejmě klasicky, nikoli ve čtečceJ

Revoluční sobota

Tak jsme doputovali ke 23 výročí čehosi, co jsme kdysi hrdě nazývali revolucí, a co je dnes bez obalu nazýváno  procesem předání moci. Termín velvet revolution se již zdá být takřka posměšným a dnešní situace je zcela jistě naprosto jiná, než jsme si v romantických představách mladých revolucionářů malovali. Zcela zásadně nevolám po starých pořádcích, to v žádném případě. Ale bohužel ani nejásám nad pořádky současnými. Cítím se tak trochu jako hlupák, který uvěřil a pak bolestně procitá. Přemýšlím nad nezodpověditelnou hádankou, jestli: když minulost je příšerná,současnost nestojí za nic, zda věřit v nějakou budoucnost? Nu, asi těžko, minimálně v našich zeměpisných podmínkách. Vždyť tolik let po převratu patrně zase budeme mít prezidenta s komunistickou minulostí, Velký bratr nás trvale sleduje 
(zjevně mnohem víc než dřív, byť tak sofistikovaně, že si naivně myslíme něco o privátní svobodě,) znovu je třeba držet ústa a krok, jinak to odskáčete - ne sice ideologicky,ale zcela jistě ekonomicky - a tak bych mohla pokračovat do nekonečna. Stejně jako mluvit o šlendriánu a všudypřítomné korupci ve veřejném prostoru. 
    Mimochodem, když tak srovnáváme minulé a současné,přijďte si poslechnout pana Šebka, který bude v našich pravidelných Hovorech o historii hovořit o korupci během adorované 1.republiky. Možná se budeme divit J . 
Pozvánka samozřejmě ještě bude, sejdeme se 28. listopadu. 
Dnes ale řeším něco jiného.  Z nostalgie a ze zvyku samozřejmě zajdu jako již tradičně na Národní se svíčkou, ale pocit hrdosti a radosti zůstává tentokrát doma. A jaké to bylo, doplním večer J 

                    
V centru tedy bylo dost přeplněno, stejně jako na Národní. Některé demonstrace jsou docela kontraproduktivní, ale to asi už patří k věci. Lépe bylo se jim vyhnout a tak nakonec bylo z celého dne nejpříjemnější posezení v Zemědělském muzeu, kde se podávala (po týdnu) svatomartinská husa a víno. Atmosféra tam byla, na rozdíl od centra, milá a vstřícná, neřku-li skoro přátelská. Nu, zvláštní listopad. I když dnešek je vlastně Listopad. ?!

Se učít, se učít, se učít

Jeden by nevěřil, co lidí zasvěceně komentuje problémy českého školství. 

„Jsou to hysterky,“ zhodnotí vám pedagogický sbor každý druhý, 
a když se zeptáte, z čeho tak usuzuje, většinou vysvětlí, že z vlastní zkušenosti. Myslí tím sebe, svoje děti, děti svých známých

a média, která nelichotivý stav našeho školství s oblibou vykreslují.

Nevím, jestli někdy někdo z nich učil, ale i kdyby jen prošel školou jako dítě školou povinné, již to stačí, aby si dělal nároky na zasvěcené poznatky z oblasti didaktiky, pedagogiky, psychologie a dalších nezbytných školních atributů.

Otázkou je, jestli ta škola není jen obrazem celé naší chátrající společnosti, kde se řada školních jevů vůbec nenosí - mám na mysli dochvilnost, pečlivost, plnění povinností, respektování řádů atd.

Odborníci radí odstraňovat stres ze života našich dětí, ale copak lze prožít život bez stresu? Náš dospělý život je synonymum pro stres a škola vždycky sloužila k přípravě pro život.  Jde jen o to, co si pod pojmem stres představujeme. Pokud je za stres vydávána povinnost dělat domácí úkoly, něco se naučit a respektovat, pak potěš pánbůh s takovou generací.

Možná by stačilo zaměřit se na zbytečnosti, které se vydávají za podstatné věci. Tedy za předpokladu, že je dovedeme odhalit.  Nepovažuji to ale za možné, protože zbytečnosti jsou dnes povýšeny na podstatu všeho. Proto nejsem v tomto směru optimistka. Mám totiž před očima příklad pobodané učitelky, o kterém sice nic nevím, ale při poslechu médií jsem s hrůzou dešifrovala, že se v podstatě kloní k terminologii, že šlo o ženu neoblíbenou (rozuměj pečlivou a náročnou), tudíž si to v podstatě zasloužila, vždyť co měl chudák, vystresovaný student, dělat?  Nu jestli toto je ona definice stresu, ke které se propátrávám, pak pán bůh s námi a zlé pryč.

Netuším přesně, jak se celá kauza vyvíjí, ale tolik vím, že nejde o dobrý precedens do budoucna. Dovedu si třeba představit, jak onen mladý hrdina najde svoje následovníky nebo přinejmenším sympatizanty.  Vždyť se nic neděje, trest nepřijde, a ještě se hledá důvod, který by to ospravedlnil.

  A už je tu první nástraha spojená s veřejným míněním. Kdyby dotyčná dítě profackovala, bude vláčena veřejným prostorem jako osoba bídná, odsouzeníhodná a zavrženíhodná. Když leží s vpichem po kudle v zádech v nemocnici, hledá se pochopení pro mladého delikventa. Nastupují investigativní novináři a čtenáři začínají učit. Učí však i novináři, politici, prostě všichni, kdo se nějakým způsobem pohybují ve veřejném prostoru. A všichni pátrají, co ta strašná žena mohla udělat. Nikdo se neptá, kdo dítě naučil takto řešit neshody či konflikty? Na vině je prostě škola, protože dítě vystavila stresu.

Nechci tvrdit, že je ve školách všechno jak má být, ale vracím se obloukem ke své úvodní premise, jde o obraz naší společnosti. A to je nezpochybnitelný fakt. Je načase se tedy ozbrojit, aby se jedinec mohl bránit, protože k ničemu jinému to tady nevede. Hlavně, aby to nebylo ve stresu!

   Osobně mám zkušenost, že kdykoliv si v novinách přečtu něco o školství, většinou se rozčílím. Takže vlastně ze stresu nevyjdu. Ale zbrojní průkaz ještě nemám. Asi zásadní chyba!

                                             

Den delší než století

Tak dlouhá bývá středa, když je obohacena kulturním setkáním, ve školním slangu nazývaném třídní schůzky. Tyto listopadové většinou bývají nejvíc plné, obě strany se tváří, že ještě o něco jde. V září, na informační, většinu nechodí nikdo, a na jarní už jen ti vytrvalci, kteří doufají, že jejich zásah nějak zlepší studijní morálku jejich potomka, který stejně je už duchem na letních prázdnináchJ. Proto jsou podzimní schůzky nejvíc přeplněné a tím pádem i také nejvíc náročné.  Když jsem se v půl osmé ploužila ze školy domů, nebyla jsem daleka od pocitů těžkého vyčerpání, a to i přes to, že moji rodiče jsou milí a vstřícní lidé a nenastaly žádné názorové třenice. 
Je to možná i tím, že já nejsem příznivcem třídních schůzek, které považuji za plýtvání časem jak rodičů tak i nás. Kdyby bylo po mém, sejdeme se po prázdninách, řekneme si co a jak a to stačí. Během roku pak dorazí jen ti, kdo cítí nebo mají nějaký problém, ten vyřešíme a je to. Vždycky totiž informace vysypu raz dva a pak mám výčitky, že sem tahám rodiče i z velké dálky, přičemž by stačil mail. Ale zatím to takto nefunguje, tudíž se scházíme (ve stále stejném složení J) několikrát do roka a mně vždy přijde, že pak v té škole i spím. 

  Jinak jsem včerejšek měla obohacený genealogickou vzpomínkou na babičku Marii, která se ten den před více než sto lety narodila J, i na tetu Růženku, která měla narozeniny ve stejný den. Obě už bohužel nejsou mezi námi, ale ten den jim stejně stále patří.  Jen ten včerejší byl takřka nekonečný. J

     

                                                             

Nora

S podzimními plískanicemi na mě jde syndrom nory. Je to v podstatě totožné s mojí oblíbenou představou o medvědím životě, kdy s příchodem podobně hnusného počasí, které nyní panuje, uléhám ke spánku a vstanu až na jaře. Syndrom nory je odlišný jen v množství spánku. Spočívá v tom, že když už se večer vrátím domů, nikam už se mi nechce. Je tak milé zůstat doma v teple, v nořeJ. Mnohdy ale člověk ještě někam musí, to je pak přemlouvání. Často ovšem neúspěšného, syndrom nory je prostě neskutečně silný.

Když je tedy jasné, že někde večer opravdu nutně musím být, je skoro lepší domů nejít. Zůstat v práci nebo vyrazit do města utratit nějaký ten obolos, což ovšem nelze realizovat v okamžiku, kdy se společenské povinnosti kupí. Ne snad, že bych žila nějak aktivním kulturním životem, ale když už to musí být, je v podzimních plískanicích neskutečně těžké někam vyrazit. Už jenom ta brzká tma, které bude teď už jenom přibývat. Napadlo mě, že by bylo dobré společensky se angažovat v odpoledních hodinách, ale to se zase neslučuje s pracovní dobou a ostatními povinnostmi. Prostě společensky se žije večer a basta.  Jenže nejsme tak naladěni všichni, proto některým z nás dělá zkracování světlé části dne docela problém. Tedy hlavně psychický, protože energie nevyprchává, jen se jí nechce do tmavého sychravého podvečera. Zkoušela jsem s tím bojovat různými způsoby. Pohybovat se jen po osvětlených ulicích, zamířit do přesvícených obchodů či již zmiňovaný trik nevrátit se z práce, ale marně. Jakmile se začne stmívat, táhne mě to do bezpečí nory, kde si mohu živě představovat, co by bylo, kdybych se přemohla a mezi lidi vyrazilaJ.

Vlastně by bylo praktické, kdyby podobným syndromem trpěli všichni. V temném období bychom prostě seděli doma, měli čas na svoje blízké a užívali si vymoženosti v minulosti označované jako černá hodinka. A bujaré (i méně bujaré) společenské aktivity by fungovaly během vlahých dlouhých letních večerů, kdy se naopak nikomu nechce domů.

Ale zase, možná by všude bylo přeplněno a syndrom nory by ztratil svoje kouzlo a oprávnění. Někdy může být docela užitečné zavřít se doma a dělat pro ostatní mrtvého brouka. Samozřejmě, nemělo by se z toho stát pravidlo, protože pak přestanou platit i potvrzující výjimkyJ. Člověk prý se má řídit svými vnitřními hodinami, poslouchat je. No, zas tak moc poslušná být nemohu, protože to bych mnohdy nevyrazila ani do práce, ale na určitou nápovědu ráda dám. A pak zalezu do nory a oddám se svým medvědím sklonům. V tomto období ani jinak nejde...

                                         

Blonďaté zamyšlení

Možná proto, že podzim hýří barvami, i já procházím barevnou přeměnou. Ne tak výraznou, jako listí v našich parcích, ovšem totožně zásadní. Všechno teď bude jinakJ. Léta jsem byla blondýna. Od osmnácti let byla původní barva mých vlasů v ilegalitě.

Jako blondýna jsem se cítila báječně nejen proto, že jsem se mohla skvěle vymlouvat: „to nechápu, já jsem blondýnaJ“.  Barva se mi prostě líbila a cítila jsem se v ní dobře (říci sexy a in by asi nebylo to pravé, ale dost se to tomuto názoru blížiloJ). Negativní názory se ke mně nedostaly, zdálo se, že moje okolí moji blonďatost akceptuje a nemá proti ní námitek. A pak přišel zlom. Rozhodla jsem se pro změnu. Stárnu a na experimenty již není prostorJ. Zkusím, co moje původní barva, která za ta léta výrazně ztmavla. 
A pokud nešedivím, mohla by to být ještě na několik let určitá alternativa. Nešedivím (huráJ) a tak jsem tmavá. Respektive bruneta. A žasnu nad reakcemi. Najednou se dozvídám, že ta blond byla hrozná, nepřirozená, umělá…

Jeden člověk měl dokonce potřebu mi sdělit, že jsem byla nejen umělá, ale i měla malá prsa! Nepochopila jsem, jak velikost mého poprsí souvisí s mojí barvou vlasů, ba ani jako tmavá jsem nezaregistrovala nějaké zvětšení, ale informaci jsem si vyslechla,byť jsem nechápala, co ho ke sdělení vede.Ale lidé jsou, jak známo, různíJ.
 Stejně, jako celá řada dalších hodnocení. Sama jsem si na svoji tmavší variantu ještě pořádně nezvykla, byť u zrcadla se už nelekám. V duchu stále koketuji s návratem k blond verzi, ale bývám zvyklá vytrvat, tak i té brunetce ve mně chci dát určitý prostor. Že se mi zvětší objem hrudníku nepředpokládám, ale v tmavší verzi zkusím vydržet. Jen nevím, co bude, až to zase změním. Nebo až přijmu šedivou realitu. Že ta tmavá byla hrozná, umělá, nepřirozená? 

Nevím, není to zas pro mě zásadní problém, stejně si udělám, co chci,(nebo, co zavelí přírodaJ).

 Je to jen takové zamyšlení nad tím, jak vnímat reakce svého okolí. Lépe na ně nedat a rozhodně si z nich nedělat hlavu. Těší mě, to ano,když se dozvím, něco hezkého. Ale slyšela jsem to jako blondýna neustále.  I proto jsem se s ní nerada loučila.

A tak nevím, čemu věřit J. Rozhodně ne poznámkám o vizáži.

Asi jen tomu, jak se jeden cítí. A myslím, že až si zvyknu na tmavovlásku, budu se cítit stejně dobře jako blondýna.

I s vědomím poznatku o mém dekoltu, který ale s barvou vlasů opravdu nesouvisíJ

A i jako tmavovláska používám klasickou blonďatou výmluvu:

 „Promiňte, já jsem blondýnaJ“ 

                              (Nejčastěji při parkováníJ)

                                               

Svatomartinské

Tradice svatomartinského vína patří k mým nejoblíbenějším.  Víno můžu ve všech jeho podobách a chutích, proto svátek mladého vína s chutí oslavuji. A snažím se vychutnat první doušek opravdu v jedenáct hodin, jedenáct minut a jedenáct vteřin J. Ať už má to koštování nějakou štábní kulturu J. 
Včera se více - méně zadařilo J.

Rozhodně netrvám na svatomartinské huse (byť nepohrdnu,samozřejmě) a ani v nejmenším mi nevadí, pokud Martin nepřijede na bílém koni. Naopak, to je vždy důvod k oslavě J.

Takže první svatomartinské je za námi a dnes už lze jen vychutnávat. Trochu doufám, že s dobrým svatomartinským přijde i dobrý nápad na novou knihu. Něco zajímavého a odlehčeného, stejně jako letošní svatomartinské…..

Klidně můžete i poradit J.

                    

Vlčí máky

Symbolem dnešní neděle jsou -krom jiného - i vlčí máky. Pátrala jsem mezi dětmi, jak moc velké povědomí o tomto symbolu mají, a dospěla jsem k číslu těsně nad nulou L. Žádná velká sláva to tedy nebyla, jala jsem se proto šířit osvětu navzdory osnovám a napříč ročníky.  

Vzhledem k tomu, že přes knihovnu to moc nefunguje, zůstali jsme u současných klasických metod, vygůglili jsme báseň Na flanderských polích a pokusili se dopátrat výsledku. Největší radost z odtajnění významu pak měla skupinka dětí, která si kdysi z Londýna přivezla vlčí mák jako suvenýr, který tam prodávali. Dosud nevěděli, k čemu to je a najednou jsou moudřejší.  

   Poměrně neúspěšný pokus o recitaci básně J vedl k tomu, že jsme verše nakonec podrobili rozboru bez uměleckého podtextu, nicméně k významu symbolu jsme se úspěšně dobrali. A snad i proto není dnešní den pro studenty jen nedělí se svatomartinskou husou a pro plnoleté i s mladým vínem, ale i tuší, ba někteří i vědí, co si dnes připomínáme.

A protože jako historik jsem názoru, že zapomínat se nemá, i já dnešní den válečných veteránů spojených s koncem první světové války s velkou úctou připomínám.

                                                    

Staré versus nové

        Pořídila jsem si čtečku. Mít čtečku je užitečné. V podstatě to má hned dvě výhody. Jednak, člověk nemusí s sebou tahat neskutečně těžké bichle. A pak, se čtecím přístrojem vypadáte děsně in. Získáváte tím zajímavou image, zejména v prostředcích městské hromadné dopravy. Výjimečně nadaní jedinci s ní dokážou zabodovat i v případě získávání zájmů opačného pohlaví (případně stejného, samozřejmě za totožným cílem).

    Trochu potíž je, když do vaší domácnosti zavítá nějaký intelektuál. Najednou nemáte knihovnu s vyzývavě vystavenými klasiky v kožené vazbě a náhle se ukáže, že se není čím pochlubit. Čtečka většinou tento typ hostů nezaujme.

    Přesto jsme si jednu domů pořídili. S pěkným designem, aby hezky ladila s naší další elektronikou.

Studuji návod, ale než se prokoušu nezáživnými radami, napadá mě zkusit mou oblíbenou metodu pokusu a omylu. Zapínám přístroj a ladím české menu. Musím se složitě proklikávat ikonami, které mi skoro nic neříkají. Na hlavním panelu mi trvale vyskakuje error, který mě obírá o poslední zbytky trpělivosti. Do hodiny mi z příkazů typu „server nelze načíst“ a „neodpovídá“ tečou nervy, které se nikdy nevyznačovaly obzvláštní trvanlivostí. Za chvíli mrsknu přístrojem o stůl a jdu si uvařit kafe. Káva mě vždy spolehlivě uklidní. Dobře vím, že s netrpělivostí nikam nedojdu, zkušenosti jsou mi ale k ničemu. Kvůli své vznětlivosti jsem odjakživa postrachem veškeré domácí elektroniky.

Raději sahám po knize. Je bez návodu.

Po hodince uklidňující četby se vracím ke ztichlé čtečce. Najednou se zdá, že odmítá vzdorovat. A chce se mnou spolupracovat. Tenhle okamžik miluji. Jako typicky humanitního jedince mě vždycky vítězství nad technikou naplňuje až dětinskou radostí. Tuší vůbec někdo, jak málo stačím stárnoucím knihomolům ke štěstí?

   Po několika dalších minutách se úspěšně pokouším o zkušební stahování a paměť čtečky se plní první útlou knihou.  Přichází pocit sladkého vítězství spolu s kapkou zvědavosti, co všechno s tím aparátem dokážu. Uvidíme....

 Teď si jdu ale číst. Normálně, s knížkou. Technické okénko je pro dnešek uzavřeno

                              

Klapzubova jedenáctka

Z honby za podpisy svých příznivců ve finále vyšlo jedenáct potencionálních budoucích prezidentů. Z této Klapzubovy jedenáctky máme tedy vybrat fotbalistu roku, respektive budoucí pětiletky.  Nu, volba to není jednoduchá, a pokud člověk chce do referenda jít, pak aby už začal dumat nad tím, koho z této pestré směsice hodlá obdařit svým hlasem. Mnozí možná mají jasno dávno předem, já třeba jen vím, koho nechci. Zcela jistě nechci za prezidenta člověka s komunistickou minulostí, byť by byl odborník či premiér sebelepší.  Nestojím ani o lidi spojené s modrým ptactvem stejně jako o dřímajícího knížete, kterého si sice vážím, ale jeho čas už minul. Nechci populistického senátora ani věčně kandidující oponentku. Suma sumárum nakonec mi z toho mého přemítání vychází vizuálně nejvýraznější kandidát a tím je pan Franz. I když spíš s tou myšlenkou jen tak koketuji, asi nakonec podlehnu své konzervativnosti. A to vůbec neberu v úvahu, že kdysi v dobách mého dětství bylo tetování spojováno hlavně s kriminálem. Dnešek už to má úplně jinak a i já jsem vůči tetování nejen tolerantní, ale někdy se mi i líbí. Žel, jen do určité míry. Ač jsou mi jinak názory pana Franze docela sympatické, jako reprezentanta na nejvyšší úrovni ho asi nechci. Tak nakonec feministicky podlehnu a dám hlas paní Fischerové, i když mnozí zase tvrdí, že ta je nevýrazná a zcela jistě tomu nerozumí. No, tomu podle mě nerozumí ani jeden z kandidátů, zjevně se budou muset učit a tak věřím, že paní Fischerová učenlivá je.  A bude. Jinou volbu ze svého úhlu pohledu nevidím. Jak to máte Vy?

P. S. A jako bonus z toho pro sebe získám fakt, že paní prezidentka byla kdysi kmotrou Odnikud nikam:-). 

Po mostě

Projít se po Karlově mostě není nic neobvyklého. Projít se pod mostem, respektive proplout, už tak běžné není.  Když ale chcete najít něco z mostu Juditina, který tady byl ještě před mostem císaře Karla, nezbývá vám nic jiného.  Ne snad, že bych se sama potápěla pod vltavskou hladinu, ani by to s mojí klaustrofobií nebylo možné. Nicméně v Muzeu hlavního města Prahy lze podobný zážitek prožít zprostředkovaně. Takže nejen obrazy a dobové fotografie, jak to na mostě vypadalo kdysi (to mě hodně baví), ale i velkoformátové obrazy z potápěčské akce hledání pozůstatků Juditina mostu. Akce jistě zajímavá a vzrušující, ba co víc, i s výsledky. V muzeu se ostatně můžete přesvědčit na vlastní oči.  A tím si i připomenut, že Judita byla dost zajímavá osoba našich dějin a nejen proto, že byla matkou mého oblíbence Přemysla Otakara I. Však také má v mém románu dostatečný prostor. Jen román nemá dostatečný prostor u nakladatele a pořád dřímá u něho v šuplíku.  I když mě teď tak napadá, že Judita by si možná zasloužila svůj vlastní román. Když už jí ten most spadl. J

A mimochodem, lze zde do tváře pohlédnout slavnému Bradáčovi, i to tedy stojí za to. Prostě, zajímavá procházka po mostě a pod nímJ

Barování

....jsem osobně ještě nenavštívila,ale díky barvitým reportážím na několika spřátelených blozích se cítím být takřka pravidelným hostem:-).
 Proto si myslím, že by zdejší aktivní účastníky barování mohla zaujmout ranní annonce v rozhlase, která slibuje Věru Nerušilovou v Mikrofóru dnes ve 22.30. Na ČR 2 Praha:-)

                                               

Jak Otakar Brousek pohoršil:-)

...J
 Dneska něco veselejšího...

Mám ráda pana Otakara Brouska st, jeho hlas, herectví, kultivovanost. Obdivuji, jak je ve svém věku svěží a plný energie, jak mu to myslí, a jeho vyprávění mě vždycky dostane do kolen. Navíc, pochází ze stejného kraje jako já, tak si ho trochu přivlastňuji J. Zejména, když jsem nedávno slyšela jeho vyprávění o vystěhování, které ho postihlo jako mladého hocha. Skoro bych řekla, že je to prvně, kdy někdo (krom historiků) medializoval vystěhování Neveklovska, o kterém se snažím psát. On žil v Lešanech, v rodišti Františka Hrubína a vypráví o tom jako bůh. 
A nejen o tom, samozřejmě.    
Proto jsem si nedávno vychutnala jeho vyprávění v rozhlase, kde mimochodem připomněli i jeho slavný silvestrovský klip o princi se šroubkem J.  Tehdy z jeho úst naprosto nečekaně (o to větší komický efekt to mělo) zaznělo jadrné slovo prdel.  Dobře si pamatuji, jak jsem nejprve zkoprněla a pak jsme se dost nasmáli. 

On sám připomínal, že při této parodii na nedělní chvilku poezie dlouho pointu neznal, ale slíbil to a šel do toho. Samozřejmě, se potom našla řada „šokovaných“ lidí, kteří ho za to kritizovali, dokonce se ho na věky jako umělce zřekli J, ale zase i tací, jako třeba Horníček, kteří souhlasně kvitovali, že jadrné slovo na správném místě má opravdu údernou sílu. Což je pravda. Stejně jako to, že klip, který svého času šokoval, by dnes v záplavě pravidelných vulgarit zapadl, tam nic z dnešního pohledu nezazněloL.   Jenže o dnešním úpadku zábavy se rozepisovat nechci, chci jen připomenout pana Brouska, který je stále skvělý herec a dabér.  Škoda, že takových už moc není.