Autorské čtení

    Včera nastal den D a je tudíž třeba na čas vrátit blogu jeho prapůvodní účel, tedy roli prezentace Odnikud nikam. Již jsem avizovala, že akce proběhla v restauraci Fontána Hotelu Pošta v Benešově, v pět hodin odpoledne. Užila jsem si to. 
    Zájem o knihy v naší zemi spolehlivě klesá. Nedávno jsem si přečetla, že zanedlouho budou pomalá media- tedy knihy- jen výstřední zálibou pro intelektuální zhýralceJ. Z toho usuzuji, že pouštět se do psaní příběhů už se nebude považovat za tak důležité jako dřív. Knihy, natož pak spisovatelé, zevšední, zmizí v propadlišti dějin, a vše se bude odehrávat jen ve virtuálním světě.  Příběhy a možná i život…?!
   Nechci se rouhat, ale podobná vize není ani zdaleka utopická. Ovšem v mé kozoroží povaze je nějak zakódován boj, a přestože často zbytečný, stále ho nevzdávám. Ne, že bych občas nepodléhala slabším chvilkám. Třeba, když se pan nakladatel bojí DPH či pomalé návratnosti své investice, proto nechá radši všechno na mně, a to není vždycky lehké. Ovšem překážky jsou od toho, aby se překonávaly a tak s chutí do toho.
    Donedávna jsem se autorského čtení trochu obávala, ale dneska už mám jiný názor a vím, že člověk prostě musí s kůží na trh.  Zdálo se mi divné, číst někde nahlas vlastní text, to je stejné, jako poslouchat sama sebe na nahrávce či se vidět na obrazovce.  Protože slyším vlastní hlas úplně jinak, než si myslím, že zníJ. Ale je to jako skok do ledové vody. Nadechnete, odrazíte a je to. Tělo si zvykne a lázeň je náhle báječně očistná. Možná to přirovnání trochu pokulhává, ale zpočátku jsem to tak vnímala. A včera ve Fontáně šlo právě o tu báječnou lázeň.  Hlavní dík patří Pavlu Hozovi, který je nejen básník a spisovatel, ale i profesor na benešovském gymnáziu, a v neposlední řadě organizátor podobných kulturních a literárních věcí. Prostě renesanční člověk.  Pozval i pana senátora, přišli jeho studenti, publikum tedy bylo různorodé. Pravda, velkou konkurencí nám bylo počasí, krásný slunečný podvečer byl pro mnohé velkým lákadlem. Dokonce tak velkým, že na celou akci zapomněli. Tím sklerotikem byla například moje maminka, která si asi díky palčivému slunci skálopevně myslela, že je to až ve středu. Ta se pak divilaJ.!
       O to víc si považuji všech, kteří přišli a vyslechli moje hodinové čtení, ba dokonce i dotazy padaly. Sešlo se, myslím, velmi milé a vnímavé publikum. S radostí jsem potkala své bývalé profesory z gymnázia či dva blogery - Amélii a Mutila, kteří se mi zhmotnili a moc mě potěšili svou přítomností. Je vidět, že internet nás ještě všechny nepřeválcoval a my, milovníci pomalých médií, máme ještě nějaký prostor na dožití. Nepředpokládám, že knihy zvítězí. Určitě budou trochu na ústupu, ale zcela jistě nezmizí. Důležitá budou proto i autorská čtení, jako forma setkání se se čtenáři a milými hosty. Nejzásadnějším úkolem tedy bude vytrvat. A to my, Kozorozi, umíme. A nejen my. Včerejšek to potvrdil. Hezké to bylo.  A ilustrační foto je krásná květina, kterou jsem obdržela.
 Byla to včera taková zábavná cesta, skoro jako v Hobitovi Od mladistvých militaristů k intelektuálnímu posezení. Hezky se mi četlo:-)