Jako malé děti:-)

   Osmý dubnový den přinesl nejen Mezinárodní den Romů – dnes už má svůj mezinárodní den opravdu každý - ale i další den mého dálkového studia. V pátek, po celotýdenním maratonu, ještě odpoledne usedat do lavic a předstírat pozornost, to je někdy docela nadlidský výkon. A protože učitelé určitě nejsou nadlidi, občas je přepadnou zaječí úmysly. Zejména, když je na programu legislativa, která je nudná už ze samotné podstaty.  Tudíž jsme se, vyzbrojeni rozmanitými zkušenostmi od svých studentů, hodlali trochu ulejt.  Postarší dámě, která dorazila na náš kurz coby lektorka, vyzbrojena hezky postaru foliemi do meotaru, které už by mohly klidně zdobit kdejaké pedagogické muzeum, jsme se pokusili namluvit, že běžně končíme už ve čtyři. Dobrá to žena nám to ochotně spolkla a spolu s námi se radovala z nečekaně nabyté svobody ve slunečném pátečním odpoledni. Ovšem, nechval dne před večeremJ. Když jsme začali vesele balit, pro jistotu už patnáct minut před čtvrtou, objevila se vedoucí našeho kurzu, tedy něco jako ředitelka. Udiveně pozorovala naši činnost a pak striktně zasáhla.“ To tedy ne, přátelé. Nebudete nám tady z toho dělat holubník. Lekce je do šesti hodin, tak kam se chystáte?“

   Nu, snad jen úlek nám nedovolil snížit se k běžným studentským výmluvám, jako že máme doma nemocnou babičku či že naprosto nutně musíme k doktorovi.  Ale nutkání bylo, to ne že ne. Statečně jsme přiznali svoje záškolácké plány, vyslechli si kázání a pokorně se vrátili zpět do lavic. A hezky pěkně do šesti. Pobaveně jsme konstatovali, že tedy už léta nám nikdo nevynadal, že jdeme za školu. Holt, každé studium je určitý návrat do dětství.

Příště musíme ty výmluvy lépe vypilovatJ