Píšu, tedy jsem

     Už delší dobu se potýkám s otázkou, zda psaní považovat za přínos nebo za ztrátu. Ono je to totiž sporné. Počítáte-li prostý hmotný knižní přírůstek, je to první alternativa. Někteří to navíc ještě dokážou obohatit o nějaké zásadní myšlenkové pochody pro lidstvo nezbytné, pak není o čem hovořit.  Berete-li v úvahu fakt, že navštívit Palác knih Luxor a utopit se v jejich množství, způsobuje každému pisálkovi minimálně infarktový stav, bude to druhá možnost. Méně je někdy více. Lze na to jít ovšem i jinak a ptát se, jestli vám psaní přináší spíše radost nebo naopak. Psaní jako takové je čistá radost. Pro mě tedy ano. Někteří škarohlídové by to mohli nazvat i grafomanií, a já se v podstatě tomu označení zas tak nebráním.  Všichni máme své drobné úchylky.  Jenomže psaní nestačí, je třeba text propašovat mezi lidi. A teď se n a scénu vrací ona prvotní otázka, je to plus či mínus?

    Dnes už to hodnocení nechávám na jiných, snažím se trochu obcházet svou autocenzuru, protože jinak bych ven nepustila skoro nic.  V mládí jsem se domnívala, že když vyjde nějaká kniha, rázem to všichni vědí. Nad tou naivitou se dnes lze jen shovívavě pousmát.

      Řeklo by se, že napsat a vydat knihu je to nejtěžší. Avšak daleko nejtěžší je dostat ji mezi lidi, prodat ji. A to bez ohledu na ten již zmiňovaný boj mezi spisovatelskou introvertností a nezbytnou dávkou extroverze nutné k propagaci a prodeji.

    Nevím, jak je to možné, ale ta vyváženost funguje. Spokojenost v tichu pracovny za klávesnicí, i v živém dialogu s potencionálními čtenáři. To jsou ta autorská čtení, přičemž úterní - benešovské- bylo pro mě daleko nejpříjemnější.  Možná proto, že jsem se tam cítila dobře, s lidmi naladěnými na stejnou notu, a nemusela si klást vtíravé otázky o přínosu či ztrátěJ. Nechám ho v sobě hezky dlouho doznít, rezonovat. A pak se vypravím zase jinam. Pořád se stejnou otázkou v patách, ale pořád umanutě dál.

Prostě píšuJ