Vlasta Burian

 Před šedesáti lety zemřel král komiků. I dnes lze vidět řadu jeho filmů v televizi. Nevím ale, jak dalece si divák jeho bláznivých komedií uvědomuje jeho osobní tragický osud? Řada prvorepublikových hvězd to po okupaci a za komunismu neměla jednoduché, mnozí raději emigrovali. Vlastu Buriana zničili. Přemýšlela jsem, jaké to asi musí být, když v pozdním věku, kdy by měl vlastně vychutnávat klid a smetanu jako zasloužený bonus, přijde o všechno. O bydlení, o práci, o uznání.  Asi nic moc, byť mnohdy tomu tak bývá i dnes, že vás na stará kolena odkopnou. Ale to už je jiná úvaha. 

Vlasta Burian všechny své "tresty" dostal bez viny, nic, z čeho ho vinili, neudělal. O to je to horší. 

On byl nejen slavný a populární herec, byl aktivní fotbalista, tenista, jezdil na kole, na koni. Hrál, točil, vlastnil divadlo. Za války v něm mnoha lidem poskytl útočiště. Ti se mu po válce odměnili tak, že mu ho sebrali. 

Podnikal, pomáhal, sportoval, sponzoroval, byl mecenáš, pomáhal nezištně. Jen tak, prostě někdo potřeboval, tak pomohl...

Byl bohatý, to u nás vzbuzuje závist. Tak ho ožebračili. Zničili. Sebrali mu práci. Udělali z něj potulného komedianta. Trosku.  A když pak už mohl, tak Slepice a kostelník, to je ponížení až na samotné dno. 

A to, že mu Werich pomohl, je od něj hezké, leč není úplně jasné, zda to nebylo víc Werichovo pokání za to, že veřejně schvaloval jeho obvinění z kolaborace. 

Navíc už to  Vlastu vlastně nezachránilo. Jeho poslední herecká vystoupení jsou už spíš k pláči, je to smutek nad tím, kam až naše humánní společnost dokáže člověka dohnat. Vydeptat a zničit. Unavený a zničený zemřel posledního ledna před šedesáti lety. Na prahu tzv. zlatých šedesátých.

V devadesátých letech ho nějaký soud rehabilitoval. I oficiálně je teď jasné, že žádný kolaborant ani zrádce nebyl. Vlastovi je to ale už na nic. 

Je pohřben na vyšehradském hřbitově, kde ale z hrobu někdo ukradl jeho bronzovou bustu. Zjevně nemá klid ani po smrti. 

To, že jeho filmy stále hrají a je vnímán jako král komiků, je jistě ukázkou toho, že bavit tehdy uměl. Je také ( ale to už je jen můj pocit a definice) ukázka jakéhosi pokrytectví. Zničíme člověka, ale pak se přiživujeme na jeho popularitě. Nebo potvrzení toho, že světská sláva, polní tráva... Nu, spíš je to i o tom, jak moc dokážeme závidět, být hnusní na ty úspěšné a jakmile se některé typy lidí dostanou k moci, nastává peklo na zemi. 

Tak si dneska dejme Tři vejce do skla:-), a přitom Nezlobte dědečka, protože Ducháček to zařídí:-)

Vlasta Burian byl nejen král komiků, byl to podle mého i dobrý člověk, kterého semlela doba. A zničili malí závistiví lidé. Jako už tolikrát.  Vlastně nakonec dopadl jako Ryba na suchu.

Tyranie

 Dnešní čtení je takové vzdělávací:-).

Jde o esejistickou knihu Timothyho Snydera Tyranie. 

Autor zde popisuje počátky totalitních režimů, tedy, jak to všechno začíná. Připomíná temné okamžiky dějin dvacátého století a ve dvaceti lekcích ve své knize ukazuje, jak se bránit modernímu autoritářství.

 Píše o tom, že svoboda není automatická a že je třeba o ni aktivně usilovat....

Jde tedy o knihu nanejvýš aktuální. Chystám ji pro děti, tak se s ní seznamuji.

 A je to nadmíru poučné. Reálné. Pravdivé. 

A bohužel jde o dost smutné zrcadlo

Zdislava z Lemberka

 Dnes je v kalendáři jméno Zdislava, které mi evokuje dávnou historickou osobnost:   

                                    Zdislavu z Lemberka.

Je dokonce svatá, tedy svatá Zdislava. Nevím, jak moc je známá v širokém povědomí, myslím, že u nás je víc popularizovaná svatá Anežka Česká, ale třeba se mýlím a svatou Zdislavu znají všichni....?

Nu, hlavně ji znají na severu, je patronkou kraje Liberec. Ostatně, je to kraj, kde působila, zakládala kláštery a se svým manželem, Havlem z Lemberka, se zde věnovala charitě. A to doslova, oba nejen kláštery zakládali a podporovali, ale též osobně pomáhali. 

Oba dva mám také personifikované, za Zdislavou už pořád vidím Milenu Steinmasslovou, která ji  výborně zahrála v  krásném filmu V erbu lvice. A Havel z Lemberka jako Boris Rossner, kdo by mu odolal:-)? 

Ovšem pro ty, koho zajímá, jak  Zdislava vypadala (asi) doopravdy, existuje unikátní 3D model, který vznikl někdy před čtyřmi lety. 

Zdislava byla empatická, měla dar léčit, nebála se nemocných, osobně je navštěvovala, Určitě by se uplatnila i dnes, současné zdravotnictví takovými lidmi zas tak úplně neoplývá.

Ale každá doba má své, Zdislava se zase nedožila příliš vysokého věku, umírá krátce po třicítce. Zanechala po sobě čtyři děti, nespočet založených klášterů a špitálů. 

Takže třinácté století nám dalo nejen Anežku Českou, sestru krále Václava I., ale i Zdislavu z Lemberka, jejíž manžel byl přítel krále Václava I.  

A obě ženy byly nakonec kanonizovány, tedy prohlášené za svaté. Nevím, zda  tom hledat nějakou souvislost, snad jen zajímavost.

 A Zdislavu lze najít i v díle Jaroslava Durycha, Světlo ve tmách. 

    Živou Zdislavu jsem v životě potkala jen jednu. Bohužel, nebyla svatá. Minimálně ne pro mě. Vlastně to byla kdysi dávno moje první šéfka. A do pracovního života mi připravila tak drsný start, že mě díky tomu vlastně hned tak něco nerozhodilo. Ale k tomu jsem musela dospět. V době reálného setkávání s onou Zdislavou to opravdu nebylo lehké. Pokud bych měla zůstat v duchu příměrů, tak nešlo o nic svatého, šlo o opravdové peklo.  

Ale jak se říká, co tě nezabije, to tě posílí. Dnes už o tom mohu přemýšlet i jinak, je docela dost dobře možné, že ona o našem pracovním konfliktu přemýšlí ve stejných dimenzích jako já, byť já jsem i po letech přesvědčena, že peklo připravila ona. Nevidím to s odstupem času diametrálně jinak. Ale už mě to nestresuje:-) 

A mohu o Zdislavě psát. Jako o svaté ženě, tedy. To další zmiňuji hlavně proto, že vždycky ve všem existuje černá i bílá. 

Takže dneska asi kniha Světlo ve tmách.

A otázka do pléna, zda vy znáte nějakou Zdislavu? Krom té světice, samozřejmě:-)

Hodnocení

S pololetním vysvědčením se opět mnohem viditelněji vynořuje problematika hodnocení. Znovu se otvírá léta probublávající spor o to, zda známkovat či nikoli. Kladou se legitimní otázky typu, zda známky děti motivují nebo naopak, jestli číselné hodnocení na stupnici jedna až pět má nějakou vypovídací hodnotu. Často do toho vstupují rodiče, které prostě samé jedničky na vysvědčení jejich ratolesti nejen těší, ale mnohdy ho i vyžadují. Ti z opačného spektra to sice tolik neakcentují, ale i pro ně je často známka jasnější než nějaký sofistikovaný text o dovednostech či (ne) schopnostech jejich potomka. Prostě, většinová dohoda asi není na pořadu dne, slovní a formativní hodnocení se tak stává spíše jakýmsi experimentálním prvkem. A jelikož mě experimenty vždycky bavily, tomuto typu hodnocení docela fandím. Hodně s ním ve škole pracujeme, sbor se aktivně školí, jak psát hodnotící texty, aby byly inspirativní, žáka posouvaly dál, měly pro něj hlubší význam, než jen odškrtnutá jednička či pětka za nesplněný úkol. Není to jednoduché, definovala bych to jako běh na dlouhou trať.

 A místy se ještě i dost zadýcháváme.

Nejvíc práce ale paradoxně není se sborem, ale s dětmi. A nemluvím teď o tom, že není jednoduché sepsat pro každého jedince individuální zpětnou vazbu, vystihnout jeho silné stránky, definovat, v čem se zlepšil, na čem má ještě zapracovat. A citlivě sepsat i to, co mu nejde a v čem tedy musí výrazně přidat.

Mluvím o tom, jak je to náročné i pro samotné děti. Jednička je prostě jasný vzkaz, stejně jako průměrná trojka či klasická sardel nebo-li bajle (mimochodem, děti už tyhle slangové výrazy moc neznají, vrcholem jejich argotu je většinou koule, ze sardele byli sedmáci trochu jurodiví, vůbec nechápali, co jim chce autor říci).

Slovní hodnocení je i pro ně náročnější. Začátky byly hodně těžké:

….Proč mi to píšete, paní učitelko? A co je to tedy za známku? Jednička nebo dvojka?

…A tak to šlo pořád dokola.

Ale vytrvalost přináší růže, došlo ke zlepšení komunikace a tím i k lepšímu vnímání zpětné vazby. Přesto stále na převod na známky narážíme. Často to chtějí i rodiče, byť mnozí si slovní formu hodnocení oblíbili a pochvalují. Problém je pak ve finále studia. To už je ale jiná problematika. Výroční vysvědčení pro potencionální vysokoškoláky prostě musí být. Alespoň v našem systému. Takže známky máme. Jedeme vlastně tak zvaně dvoukolejně. Nese to své ovoce, ale není to všespásné.

V podstatě si nakonec myslím, že ona dvoukolejnost je zatím asi to nejlepší. Třeba

 i z psychologického hlediska, protože občas si ty samé jedničky přinést domů je pořád asi fajn. S těmi horšími známkami je to obtížnější, ale zase se jejich abonenti trénují na překonávání překážek. A je statisticky dokázáno, že samé jedničky automaticky neznamenají úspěch v životě, ten často dosahují právě ti propadlíci. A ti se ani v životě často nějakým zdlouhavým hodnocením nezatěžují, raději rychle pádí směrem k vytčenému cíli. A tam ta jasná a výstižná čísla potřebují.

Takže vlastně nevím, zda vsadit všechno na slovní a formativní hodnocení, byť mu hodně fandím a baví mě hledat zajímavé a smysluplné cesty, jak studentovi sdělit, v čem je dobrý

a v čem se ještě může  zlepšit. Možná, že matikáři či fyzikáři, za které mluví čísla, se mnou zas tak nesouhlasí. Mě baví psát, tak mohu vypisovat hodnotící elaboráty, byť sepsat sto hodnocení během víkendu dokáže jednoho vyčerpat.

Někdy ale mám takový vtíravě neodbytný pocit, jako by se z tohoto způsobu hodnocení dělala trochu posvátná kráva, jako že je to děsně in, zatímco to známkování je šíleně zaostalé.

  Já osobně se ale přimlouvám za rozmanitost, aby dětem bylo umožněno obojí. Nehledě na to, že dokud slovní hodnocení nepřijme veřejnost, zůstane vždy určitou formou experimentu

a alternativní výuky.

A pak, a to je další věc, pokud půjde o písemné hodnocení, řada kantorů si musí zopakovat pravopis.  Je to nyní trochu střelba do vlastních řad, ale vidím třeba v různých učitelských skupinách tak šílenou gramatiku, že mi automaticky vyskakuje červená propiska z penálu. Takže ono těch proměnných v rovnici slovní + formativní hodnocení = pokrokovější výuka, je mnohem víc než jen jedno x nebo y. Ale zcela  určitě to stojí za pokus. A zavedení alespoň po jedné koleji.

Den obětí holocaustu

 Dnešní den je připomínkou osvobození koncentračního tábora Osvětim. Jde o Den připomenutí památky obětí holocaustu. 

Čím jsem starší, tím víc mě vzpomínky pamětníků rozhodí. 

Přesto je dětem pouštím, pokud to jde, snažila jsem se jim i zprostředkovat setkání osobní. To dnešek neumožňuje, tak využíváme Hyde park civilizace, kde rozhovory vede citlivě Daniel Stach. A je to silné i přes obrazovku. Děti to vnímají, každý ročník jinak. Je hodně důležité to s nimi sdílet. Celý den jsme tomu intenzivně věnovali. Snad si z toho odnesou krom silného emočního zážitku i poučení pro svůj další život. 

Večer pak bylo v Památníku obětem heydrichiády divadlo Paměti národa pod názvem Paměť jsme my. Prvně jsem se s tímto projektem seznámila, když mě oslovila produkční, 

že paní režisérka by ráda převedla na jeviště některé momenty z mé knihy Doskočiště protektorát. 

To byla samozřejmě velká radost. 

Pak jsem na celou záležitost poněkud pozapomněla, když  v tom se přiblížil datum premiéry a s ní i pozvání do chrámu Cyrila a Metoděje v Resslově ulici, kde se to celé odehrávalo. Právě na Den památky obětí holocaustu, protože je to postaveno na výpovědích přeživších. A v podání mladých herců je to emočně velmi silný zážitek. 

A ještě cestou na Letné lze potkat plno tzv. kamenů zmizelých, takže celý den, i se svým nevlídným počasím, tak nějak evokoval chmurné vzpomínky. 

Ale díky tomu divadlu, byť emočně náročnému a smutnému, i nadějí, právě v tom šikovném mládí. Je to takové nahoru dolů. Ale to ten dnešek má asi v sobě historicky zakódované, zmar i naději, vše v jednom. 

Chemie nebo-li lučba

 Chemie často bývá postrachem studentů. Nebo naopak svými vyznavači nekriticky adorovaná. 

Pro někoho, jako třeba pro mě, bývala kdysi " španělskou vesnici". Učila jsem se ji zpaměti, nechápala jsem ji. Dodnes nevím, zda to tehdy bylo mým nenadáním nebo pedagogem, který to s těmi méně chápavými moc neuměl. 

Dobrý učitel zmůže strašně moc, buď vás pro obor nadchne nebo vám to navěky znechutí. U předmětů jako je právě chemie, historickým názvem obrozenců lučba:-), je navíc důležitý faktor vysvětlení, aby to ten adept pochopil. A to není vůbec jednoduché.     Často ( i my učitelé) nechápeme, jak to, že to nechápe:-)? Vždyť je to tak jasné? 

No, jasné je to mně, ne tomu dítěti. 

 A tak musíte být víc pedagog než chemik ,což někdo, s hrdostí na svou odbornost, nechce nebo ani neumí. 

Ale jsou i tací, co to dovedou. 

    A já bych takového chemika ráda poznala. 

Je to totiž dneska takový okrasný úvod k tomu, že " dost súrně" hledáme dobrého učitele chemie. Nejraději od pololetí, ale vše je na domluvě. Proto zkouším i tady, zda mezi mými čtenáři není někdo takový. Nebo třeba někoho nezná, kupříkladu penzistu, který by hned z fleku, vzal čtyři hodiny chemie ( Praha, Prosek). 

Nebo hledajícího chemikáře, který hledá celý úvazek. Nebo on sám by chtěl zkusit učit chemii na osmiletém gymnáziu. 

Prostě, budu ráda, pokud se mi někdo takový ozve - buď sám nebo předá kontakt. 

A pokud ne, což se stát může, byť mě to bude mrzet:-), pak si můžeme jen společně zavzpomínat na své učitele chemie, jak jste to měli vy, zda chemii milujete či nenávidíte. 

Nebo co umíte? Já bohužel jen vodu a kyselinu sírovou. A znám Mendělejeva, ale to bude spíš tím, že jsem historik. A velmi často vysvětluji rozdíl mezi Mendělejevem a Mendelem, což si děti z nějakého, mě nepochopitelného:-), důvodu pletou. Podobně jako Palackého s Palachem. Ale to už jsme od chemie hodně daleko, byť dobová pomluva o tzv. "studeném ohni," která měla dehonestovat právě Palacha a jeho čin, také s chemií souzní, že? 

Ono, prostě všechno souvisí se vším, tak třeba i mezi mými čtenáři bude nějaký chemik, který chce učit, že ano:-)? Pište, prosím:-)

Ilustrační obrázek z webové stránky Chemickepokusyprozivot

Na schovávanou

 Hrát s dětmi na schovávanou je docela zábava. A není to ani proto, že v tomto případě neplatí otřepaný vtip, že od určitého věku už člověka nikdo nehledá:-). 

Je to legrace nejen proto, že vás to vyprudí k neobvyklé činnosti, ale i proto, že se aktivně zapojuje pes, tedy Tobiáš, pro kterého je to naprosto nepochopitelné, co ti dvounožci zase vyvádějí. Zaujatě neobvyklou činnost pozoruje a pak veškerou naší aktivitu zhatí tím, že nás odhalí. Připlíží se ke skrýši a vyštěkává. Raduje se, že nás našel. 

Nelze ho brát do hry, protože si nedá vysvětlit, že není cílem vás prozradit. Zejména mě nenechá ani chvíli bez dohledu, co kdybych se mu ztratila:-).

Takže hra na schovávanou, u nás velmi oblíbená, se stává víc hrou, jak přelstít pejska. Neplatí na něj ani pamlsky, prostě se chce vždy a za každou cenu zapojit do hry. 

Někdy se dokonce tváří, že pochopil princip hry a utíká se také schovat. V takovém případě je najednou potichu, nechá se chvíli vyvolávat a pak na nás radostně vyštěkne. 

"A teď budu pikat já," sdělujeme nám svým jezevčím pohledem. 

Navíc se tváří, že rozumí naší domluvě, protože neomylně reaguje na dětskou výzvu, která ale není určena jemu. 

" Budeme hrát na schovku?" zazní otázka a Tobiáš se buď okamžitě probudí nebo přiběhne odkudkoliv. 

Asi bude pravda, že psí mozek dosahuje kapacity tří až čtyřletého dítěte. Tobiášova vášeň pro dětskou hru na schovávanou tomu napovídá. 

Je zajímavé, že jiné lidské hry ho nechávají absolutně chladným. Ale na schovávanou hraje s velkým nadšením. A tak velkým, že někdy děti nechtějí spolu s ním hrát. 

"On nás vždycky prozradí," stěžují si na jeho loveckou vlastnost a Tobiáš pak musí buď na zahradu nebo domů ( dle toho, kde se právě hra odehrává). Ale většinou ho bereme do hry a snažíme se přelstít i malého zarputilého jezevčíka. Většinou se to nedaří. 

Ale kupříkladu mě těší, že nehezké pořekadlo o tom, že ve vyšším věku se na schovávanou nehraje, protože vás stejně nikdo nehledá, díky němu rozhodně neplatí.