Praha plná trabantů

 

To bylo kdysi. Ty trabanty.

Také to byl název jedné kapitoly seriálu Vyprávěj. 

Volnou asociací mi dneska naskočilo spojení Praha plná demonstrací. 

A nejen Praha. 

Mnohde se dnes demonstrovalo proti tomu, co se děje ve Sněmovně. Za svobodná média. Nebo alespoň za nějakou politickou kulturu.

Nic takového současnost nenabízí. To bylo kdysi. Dnes je to zřejmě přežitek.

Je to tady jako v nějakém Absurdistánu. 

Nebo spíš nějakém Blbištánu. Už ani Kocourkov totiž není to pravé ořechové. Ten byl proti dnešku ještě docela rozumně organizovanou obcí.

Nedávno mi jedna paní vyprávěla o svých pozorováních. Že má pocit, už delší dobu, že se všechno opakuje. Vidí to prý na vysoce postavených lidech, kteří jí tu minulost připomínají. 

Fyziognomicky. 

To mě zaujalo. 

A potvrdilo to i moje pocity.  Osobně si podobnou teorii nazývám ksichtologie. Prostě to na tom člověku vidíte. Že je to křivák...

V mnoha obličejích na vysokých postech opravdu vidím dávné soudruhy, agilní svazáky či zákeřné estébáky. 

Mají to napsané v tváři a je jedno, že dneska oblékají kabát úplně jiné strany než té komunistické. 

Jsou to stejné typy. 

Fyziognomicky.

Povahově. 

Chtěla jsem napsat charakterově, ale to by byl jasný protimluv. Charakter ten tady stoprocentně absentuje. 

Samozřejmě že obličej není důkaz. Ksichtologie není vědní obor a soudní znalci by se jí zcela jistě vysmáli. Jenže někdy člověk nepotřebuje vědeckou studii, aby v někom rozpoznal dobře známý způsob zacházení s mocí. Zvlášť když se dotyčný záhy postará, aby podezření nezůstalo jen u jeho výrazu.

Mediálním světem dneska rezonují narychlo protlačené televizní poplatky, to je asi dnešní téma číslo jedna. 

Svobodná média jsou totiž něco jako nepříjemný příbuzný, dokud mlčí, dá se s nimi vydržet. Jakmile se začnou ptát, je potřeba jim vysvětlit, kdo je tady pánem. A pěkně rychle je vypakovat z domu...

 Ale nejde jen o to, co se děje přímo dnes. Ony totiž existují i mnohé další superkousky. 

Třeba jsem četla, jak v komisi pro určení šéfa Národní galerie je jmenován vyučený kuchař. 

Nic proti kuchařům, dobře uvařit je poctivé řemeslo a někdy záslužnější než leckterá politická kariéra. Jen si nejsem jistá, zda je právě kuchařská kvalifikace tím nejlepším doporučením pro rozhodování 

o vedení jedné z nejvýznamnějších kulturních institucí v zemi. To už je přece jen trochu jiné kafe.

A takových softpadesátkových recyklací by se našlo víc, když jsou vyhazování specialisté

a odborníci a nahrazování nevzdělanými nohsledy.

Rychlokvašky kdysi byly i v čele soudů, jen za zásluhy a členství ve straně. Dnes se člověk znovu nestačí divit, jak důležitá může být správná parta. Znovu je kámoši tlačí na exponovaná místa kde se dá.

 Jako bychom opětovně objevovali „kouzlo“ minulých let, kde vzdělání je podezřelé, zkušenosti postradatelné a loajalita k těm správným lidem nade vše.

Historie se neopakuje přesně. To by bylo příliš jednoduché.

Ale cíleně si vypůjčuje osvědčené metody a převléká je do nových kostýmů.

A kdo se ozve, uslyší, že volby přece vyhráli oni.

 A hlavně nám do toho nemluvte, teď vládneme my.

Kdybych neviděla, jak to dopadá na Slovensku, v Maďarsku a i jinde, myslela bych si, že se to ty zbývající tři roky nějak vydrží.

Ale ta destrukce se řítí raketovou rychlostí a za tři roky asi budeme přesně tam, kam neomylně míříme....

Takže rozumím dnešní Praze plné demonstrací.

Ostatně, výše zmíněný seriál Vyprávěj by asi bez České televize nevznikl? 

Do takového rozboru se ale teď pouštět nechci, to by bylo přinejmenším další kapitolu.

Chci jen podotknout, že se tady dějí poměrně nehezké věci, šíří se buranství a zloba, politická kultura dostává na frak úplně stejně, jako snaha o nějakou kultivovanost. 

Stačí připomenout soudruha ve Sněmovně a jeho menopauzu, vývozce plyšáků za hranice a jeho vyjadřování či umělce z filmu pro dospělé, kteří jsou dneska na místech, kde mají být nějaké vzory. 

  I když oni asi pro většinu vzorem jsou, což je na tom všem asi nejděsivější. Že se z hrubosti stává přednost, z nevzdělanosti značka autenticity a z výsměchu slušnosti důkaz síly.

Tady se jasně ukazuje, jak zoufale nízko jsme laťku veřejné debaty nechali spadnout.

Pak se nedivme, že nám současnost připadá tak povědomá. Minulost se totiž nemusí vracet

ve stejných uniformách ani se stejnými hesly. Někdy jí stačí nový oblek, staré metody a dost lidí, kteří jí ochotně a nadšeně zatleskají. 

A tak díky bohu za Prahu plnou demonstrací... 

Jen nevím, zda už není pozdě