Pel mel

   Dnes půjde o takový pel mel všeho, co mě napadne. A co jsem během dne prožila. Ráno jsem v rádiu poslouchala o „skandále“ v knižním světě. Vítěznou knihu z nakladatelství Knižní klub, kterou měla napsat mladá vietnamská dívka, ve skutečnosti sepsal český muž středního věku. Všichni jsou z toho pohoršeni, je to hrozné!!!:-)
Já to jejich (stejně falešné) pohoršení nechápu. Nic proti vietnamské minoritě, ale je to jasně tzv. pozitivní rasismus. Ta kniha, která je asi dobrá, by rozhodně soutěž Knižního klubu nevyhrála, kdyby autor na začátku jasně deklaroval, jsem normální Čech a nabízím vám knihu. Zatímco vydání knihy mladé Vietnamce je v souladu se současnými trendy. Ještě tak mladá Rómka by měla v soutěži šanci uspět. Fakt, že jde údajně o anonymní soutěž, s tím nijak nesouvisí. Všichni dobře známe třeba anonymní výběrová řízení v našich zeměpisných podmínkách.
Podobně mě zaujal Ivan Kraus, který vyprávěl o svých začátcích, kdy, co by ještě opravdu neznámý jedinec, dělal přijímačky na (tuším) FAMU. Potřeboval ke zkouškám  literární text. Měl nějaké svoje povídky. František Hrubín, co by rodinný přítel, mu nabídl jednu svoji vlastní:„Vezmi i tenhle text, ať toho máš více.“
Komise (jistě stejně nezávislá jako komise v Knižním klubu) mu všechny jeho texty totálně ztrhala. Včetně Hrubínova. Hrozné, nezáživné, paskvil.
František Hrubín vzápětí, už jako František Hrubín a ne neznámý Ivan Kraus, za svůj ztepaný text získal Státní cenu. Média se prala o práva na jeho zfilmování.
    V podstatě tyto dva příběhy hovoří za vše. Vypovídají jak o (bídném) stavu naší společnosti, tak o situaci na knižním trhu. V souvislosti s mým Odnikud nikam mě to samozřejmě uvádí do hlubokého splínu, neřku-li deprese. Sice jsem se dnes dozvěděla, že knihu lze koupit i přímo od nakladatele
(  http://www.jalna.cz/ ) – stačí mu napsat mail a on knihu vzápětí pošle komukoliv. To je sice zpráva v podstatě pozitivní, ale ve světle v úvodu řečených faktů těžko věřit, že to funguje a někdo si knihy kupuje. Takhle, kdybych do světa vytrubovala, že toužím po znásilnění ve vlaku, jako jistá současná ministryně, které tato zvláštní reklama úžasně prodává knihu. V mém případě by asi bylo účelnější, že toužím po znásilnění pod tabulí nebo při hodině českého jazyka. Když budu tvrdit, že takový zážitek je pro mě vzrušující Odnikud nikam, třeba tu prodejnost zvýším i bez známého jména či pozitivní diskriminace:-) Uvidíme. Zatím zůstanu
u tradičních klasických nebleskových metod.
  Ještě jsem také dnes vzala studenty na Josefa Čapka. Zatímco oktavány to bavilo a užívali si to, terciáni, kteří s námi šli také, byli jako pytel blech. Lítali po výstavní síni, halekali a nemohli se dočkat hodiny, kterou jsem stanovila jako dobu rozchodu. Bylo to hrozně těžké je ukočírovat, aby neničili zážitek normálním lidem, a je mi jasné, že už to neudělám. Většinou totiž chodím za kulturou s maturanty. Pubescenty jsem dnes vzala po dlouhé době v naivní představě, že si také zaslouží vidět něco hezkého. Nezaslouží. Protože z domova jsou k tomu vedeni tak dvě až tři děti, ostatní jsou na výstavě jak v Jiříkově vidění. A k tomu bující puberta- moc špatná kombinace pro Jízdárnu Pražského hradu. Příště zase spořádaně s maturanty. Kdybych toho Čapka neviděla dřív sama, tak jsem dneska fakt neměla šanci z toho něco mít.
   A hned po výstavě jsem šla za panem nakladatelem, kde jsme probírali strategii vánočního trhu. Krom toho jsem konečně naživo viděla knihu Předlistopadová jablka, na jejímž křtu jsem v pátek bohužel chyběla. Kniha je skvělá, k dispozici u nakladatele, a moc mě potěšil i můj text v této útlé knížečce. Jde o umělecké vydání v omezené sérii, takže pro znalce, fanšmejkry a sběratele jako dělané.
  I když ve světle toho, co jsem psala v úvodu, člověk nikdy neví.
 Ale přesto se po setkání s panem nakladatelem znovu trochu vrhám do propagace, abychom dokázali prodat i ten dotisk.Nicméně ještě několik takových akcí jako byl dnešní výlet s pubertální tercií, který mě totálně vyčerpal, a nedokážu prodat vůbec nic, natož celý knižní náklad.

Muška jenom zlatá

  Nedávno se mě někdo zeptal, jestli jsem šťastná. Přivedlo mě to do rozpaků. Ne snad, že bych se cítila nešťastná, ale definovat, zda jsem šťastná právě teď, jsem si netroufla. Nemám tu otázku vyřešenou.

Zkusila jsem se tedy zamyslit. Říci, že jsem nešťastná, by znamenalo devalvovat skutečné neštěstí a trápení, což rozhodně nemíním. Prohlásit, že jsem šťastná, mi přijde nabubřelé a rouhačské. Určitě by se vzápětí přihodilo něco děsivého a to nehodlám připustit. Kromě toho vlastně ani nevím, jak to skutečné štěstí vypadá.
Můžu vůbec s klidným svědomím prohlásit, že jsem šťastná, když propadám pravidelným depresím?
Deprese a štěstí nejdou moc dohromady. Někdy se mluví o nedostatku hormonu štěstí. Wikipedie definuje endorfiny a serotonin. Jiné encyklopedie upozorňují, že nedostatek serotoninu je nutno léčit medikamenty. Zdálo by se tedy, že štěstí lze získat na předpis.
Vzpomínala jsem, co všechno mi kdy byl lékař ochoten předepsat, od projímadel až k ibalginu, ale serotonin jsem zatím v lékárně nekupovala. Moje deprese nejsou dostatečně hluboké. Zatím.
Musím tedy vystačit s endorfiny. Ty si lze vyrobit svépomocí. Například sportem, což je třeba pro mě dost drsná metoda. Jako lepší způsob se mi jeví masáže, ovšem nechat si vmasírovat pocit štěstí se poměrně dost prodraží. Obzvlášť teď na podzim.
Ostatně štěstí je poměrně zprofanovaný pojem. Přestože ho všichni hledáme, nikdy se neodvážíme
to svému okolí potvrdit. Co kdyby nás závistivci zase chtěli o naše pracně nabyté štěstí připravit? Zejména v naší zeměpisné šířce je to dost častý jev. Když se nad tím kdosi podivoval, dostalo se mu odpovědi: „Když umře moje koza, přeji si, aby sousedovi zemřely hned dvě.“ Taková typicky česká představa o štěstí.
Jelikož tuto ideu nesdílím, koukla jsem i na net,co se tam píše o štěstí. Prý si sedá i na vola, když se unaví. No to jsou vyhlídky. Jedno přísloví zase tvrdí, že kdo hledá štěstí, je jak pijan, který nemůže trefit domů, i když ví, kde bydlí. Na tom asi něco je. Když totiž začnete po štěstí pátrat či o něm přemýšlet, zjevně se vám ho nedostává. A když přijde tragédie, dojde nám, že jsme vlastně byli dosud až neskutečně šťastní, jen jsme o tom nevěděli. Jako že nevědomost je krásná. To sice není úplně teze, se kterou bych se stoprocentně ztotožnila, ale lepší, než že štěstí občas sedne i na vola.
Možná by štěstí nemuselo být tak moc konkretizované. Personifikace štěstí v podobě domu, luxusního vozu, dolarového konta či značkového oblečení není to pravé ořechové. Snad jen v podobě zdraví se dá mluvit o určitém ztotožnění. I když asi nejvýstižnější kromě staré české definice o mušce jenom zlaté je myšlenka Alberta Morávii, že štěstí je tím větší, čím méně si je člověk uvědomuje. Třeba ta nevinně myšlená otázka, jsem - li šťastná, byla dobře míněná záludnost. Já si to totiž neuvědomuji. Jen se nad tím zamýšlím a hledám odpověď. Jenže když ji dlouho nenacházím, propadám depresi. Prostě mi chybí serotonin.

Přeji vám, ať si své štěstí nemusíte uvědomovat. Ať prostě je:-)

Jsme to co jíme

    Hubnu, tedy jsem. Moje celoživotní prokletí. Jediné, co mě trochu utěšuje, že v tom nejedu sama.
Pozor na dětskou obezitu, radí mnozí osvícení dietologové rodičům i základním školám. Argumentují, že ne všechno co má vzor v Americe, musí být správné a in.
Na tom něco je. Valit se životem jako neforemná koule je jistě frustrující a dokonce i nebezpečné. Možná by se stravovací návyky nejen mládeže odvíjely jinak, kdyby pan Mc Donald netoužil po splnění svého amerického snu, takže by nám nepředhodil svoji obloženou housku.
Otázka je, jestli zhubnout lze. Není možné si nevšimnout, že někteří lidé, zejména ženského pohlaví, jako by se kulatily bez vlastního přičinění. Údajně tloustnou i ze vzduchu. Nejprve to řeší dietou, posléze hladovkou a následně hospitalizací v nemocnici.
Vymažte ze života mnoha dětí coca- colu a brambůrky – a zemřou hlady. Zdravé svačinky často skončí v koši, sáček brambůrků Bohemia nikdy. Není to laciná moralitka, zažívám to dnes a denně ve škole. Není-li po ruce dozor, nejdou ani na oběd do jídelny. Vedle v KFC je to totiž lepší. Nejspíš je jim jedno, že jídlo v jídelně rodiče zaplatí tak jako tak. Jediné, co je zajímá, je proklatě dobré kuře. Zalité litrem Pepsi Coly.
Nedávno jsem četla statistický průzkum naší obezity a dozvěděla jsem se, že jsme se bezpečně usadili na špici pelotonu. V něčem holt musíme být první.
Někdy mě napadá, jestli jsme nepochytili obavy našich předků, kteří se pořád báli hladu a bídy, že si teď preventivně děláme zásoby na horší časy?
Člověk by řekl, že o jídlo se dnes člověk bát nemusí. Ale když vidím některé syslí tváře bez rozdílu věku, nutí mě to očekávat hladomor každým okamžikem. Kupodivu mám v daném ohledu víc odpůrců než byste čekali.
Vidím v tom určitý alibismus. Hubnutí totiž není přes jeho zdravotní pozitiva nic příjemného. Pneumatiky kolem pasu se udržují snadněji než vyzáblá figura ala modelka.
A to nemluvím o sportu. Vždycky mi bylo jasné, že jedině pohyb je lék na všechna ta kila navíc. Ale donutit se k pravidelnosti je mnohem těžší, než cestou z práce zarazit v cukrárně.
Domnívám se, že by se tlouštíci neměli tolik vyčleňovat z lidské společnosti. Vyzáblé modelky vskutku nejsou reprezentativním vzorkem současné společnosti. Počet lidí, kteří by se cítili sebevědomě, by tímto způsobem výrazně stoupl a stejně radikálně by se snížil počet esteticky frustrovaných buřtíků.
Mimochodem obézní, kteří jsou jak známo mnohem méně vrásčití než ti tabulkově štíhlí, se mohou právě proto cítit věčně mladí. Když se přenesou přes všechny nemoci z nadváhy, v takových šedesáti jejich obličej vypadá rozhodně mladší, než výraz člověka asketicky štíhlého.
Je to vlastně strašně nespravedlivé, nehledě na to, že čekat na lepší vizáž do šedesáti se nejeví jako příliš optimistické.
   I tady ovšem existuje jedna zákonitost, kterou jsem objevila, když jsem se v disciplíně zhubnout a zase nabrat začala cítit jako odborník. Ukazuje se, že lidé, kteří se tlustí narodili, tlustí i zemřou. Záleží asi jen na tom, zda umřeme v depresi nebo vyrovnaní se svoji nadváhou. Ti hubení, co nás budou pohřbívat, se pod naší rakví tedy pěkně prohnou.

P:S: A to se Mc Donaldu vyhýbám velkým obloukem a jsem vyznavač racionální stravy. Je to prostě nespravedlivé Odnikud nikam. Ale zase mám obalené nervy, to prý je také dobré. No, nevím:-)

Srážka s blbcem

   Jsem v podstatě mírumilovný a nekonfliktní člověk. Alespoň já to tak cítím. Ovšem je mi jasné, že by se rychle objevilo plno lidí, kteří by mi rádi a na konkrétních příkladech dokázali pravý opak:-)

Pokusila jsem se tedy nad tímto prazvláštním fenoménem zamyslet. Pravdou je, že mám ráda klid a pohodu, a bytostně nesnáším hádky, napětí a konflikty. A přesto jich zažívám víc než je zdrávo. Jako bych je přitahovala.

 Nechci znovu vytahovat na světlo boží konflikt v počátcích mé pedagogické kariéry, který vygradoval odchodem. Ne mým, jak by se logicky zdálo. Ale spolu s kolegyní jsme paní ředitelce odvedly dvě plné třídy na jinou školu. Věc dnes zhola nemožná už jen proto, že bych neměla tu sílu a energii, ale byl to konflikt jako hrom.
Nechci ani připomínat již zmíněný útok na zloděje v tramvaji. To šlo o nutnou obranu a v případě nutnosti bych ho klidně zfackovala znovu. Co také jiného v zemi s největší kriminalitou mezi civilizovanými státy? Otázka je, zda bych nenarazila na většího ranaře a neodnesla to spíš já. Anebo naopak, nešla sedět za nepřiměřenou obranu.
Jenže to už jsem v situacích, kdy přichází onen konflikt.
Najednou to ve mně všechno bouchne a jde to ven. Musím to říct, musím se rozčílit, musím se bránit, musím chránit slabší.
Jako tuhle v metru. Sedl si vedle mě opilý mladík. Dopoledne a namazaný jak zákon káže. A smrděl na sto honů. Musela jsem znechuceně opustit místo. Vedle sedící stařenka už podobné štěstí neměla. Navíc jí mladistvý ožrala nastavoval svoje zablácené páchnoucí nohy a děsně se bavil, jak paní neví kudy kam. A to byl okamžik jako dělaný pro mě. Aniž bych uvažovala o následcích, bouchl ve mně onen kotel a namazaného hulváta jsem do nastavovaných nohou kopla. A to tak, že velmi. Samozřejmě s doprovodným výchovným komentářem. Překvapený násilník se stáhl do sebe a zřejmě díky alkoholu nevystartoval se zaťatými pěstmi, alébrž se lítostivě rozbrečel ve stylu, že ho nikdo nemá rád. Netradiční, ale pravdivé.
   Nu, přihlížet jeho exhibici jsem už neměla čas, neb jsem vystupovala. Až na peróně mi došlo, co bych asi dělala, kdyby chasník zaútočil? Jo, někdy moje reakce předbíhají zdravý rozum.
Otázka je, jak to vnímá moje okolí.
Srážka s blbcem totiž zabolí.
Stejně jsem vnímala, když dneska kolegyni někdo během vyučování rozbil sklo u auta. Prostě tam mrsknul dlažební kostku. Těžko říci, zda to byl naštvaný žák (doufám tedy, že ne, ale člověk nikdy neví), neúspěšný zloděj nebo blbec, který chtěl jenom ničit.
Ale je to to viditelné násilí v nás, či spíše kolem nás, které člověka dohání k bezmoci. A mě někdy k nepřiměřeným reakcím.
Werich měl o těch blbcích ještě jedno pořekadlo. Souboj s blbostí nelze vyhrát. Ale nesmí se přestat s ní bojovat.
  Jak ale dosáhnout alespoň částečně výhry bez erupce emocí, tedy v okamžiku, kdy to člověk nejvíc potřebuje?
Určitou šanci skýtá nadhled. Přijde totiž na to, s čím danou situaci srovnáváme. S odkazem na rozbitou hlavu se pak rozmlácené sklo jeví jako příjemné zpestření dne.
S podobným přístupem se dá úspěšně proplouvat nástrahami naší současné reality. V takovém případě se přepadení na ulici jeví jako vcelku příjemná alternativa brutální vraždy z vilnosti a dunivé sousedovo sbíjení v deset večer jako tišší sourozenec dunivé pubertální technoparty rovněž od sousedů. Hudební produkce většinou trvá celou noc, zatímco soused-vrtal jde spořádaně o půlnoci spát.
   Někdy se o to pokusím. Jen nevím, jak zkrotím svoji vznětlivost. Kladnou stránku věci totiž někdy objevím až s křížkem po funuse.
  Ačkoliv... Někdo ty nešvary pojmenovat musí. Nelze si přeci nechat všechno líbit. Jenže je to boj s větrnými mlýny. Nicméně řešení asi existuje. Jenže jako všechno účinné je to nedostatkové zboží.
Pokora.
Pokora, ta nám asi všeobecně schází.

Advent

          Jsem ctitelkou tradic a Advent patří k mým nejmilejším. Letos začal poměrně brzy, z čehož mám vtíravý pocit, že všechno letí jako blázen. Ostatně i nový zlatý slavík zpívá, že Čas letí jako bláznivý.

A nedá mi v té souvislosti podotknout, že výhra Karla Gotta je pro mě něco nepochopitelného. Osobně neznám nikoho, kdo posílá sms, myslím si však, že sms posílají převážně mladí lidé. Ti podle mě volí někoho úplně jiného (když už volí) a přece. Božský Kája zase na vrcholu. Jsou holt věci mezi nebem a zemí, které nikdo nevysvětlí. Nejsem žádný fanoušek slavíkovských anket, jen mě to tak dneska při brouzdání netem zaujalo.

 Ale to jsem odbočila, dnes je ta adventní neděle. Sice mě napadá, jestli je to ještě neděle, když jsem celé dopoledne myla okna? Pokud se nemýlím, neděle je od slova nedělat?
Nu, snad jedině kdybych to pojala jako totální očistu, jako že spolu s okny vyčistím i svoji duši a utřídím si myšlenky. Ale pro tuto aktivitu mám vyhrazeno spíš žehlení, jenže na to dneska naštěstí nedošlo.
  Ovšem odpoledne už adventní náladu navodilo. Zapálila jsem svíčky, pustila hudbu a věnovala se psaní a čtení, mým oblíbeným činnostem. A přemýšlím, jak nejlépe celý Advent užít. Někteří nakupují, pečou a uklízí, jiní využívají Adventu k bezcílným a nenákupním toulkám po vánočních trzích. Nevím, co je lepší, já preferuji druhou možnost. Letos jsem se rozhodla přidat víc návštěv, člověk se má setkávat s blízkými i přáteli co nejvíc. Nikdy neví, jak dlouho mu bude ta možnost ponechána.
Je mi jasné, že naplánovat celý měsíc nebude zrovna jednoduché. Už jsem to párkrát vyzkoušela. Dohodnu několik setkání, aby vzápětí nastala fáze rušení. Tu nemůžu já, tu protistrana. Často se mi pak sejde víc akci na jeden den (viz pátek). Je to problém. Protože všichni někam letíme, prožíváme své vlastní Odnikud nikam, a zastavit se, posedět a pohovořit se tak stává jen zvýrazněnou povinností v diáři.
  Většinou bývám bezradná, jak teta Jaruška, která když k nám přijela, pořád se divila, kam že to tak pořád chvátáme? Po jejím odjezdu jsme měli vtíravý pocit, že čas neumíme vůbec využít. Některým lidem jde totiž setkávání docela dobře. Nutno ale říci, že i tomuto umění je třeba se učit.
 Uvědomit si, že je třeba zbrzdit a setkat se s těmi, na kterých nám záleží, pomáhá právě Advent.
A kde chybí talent, musí nastoupit trénink. Proto jsem od poloviny listopadu začala zvolňovat chůzi, abych se zpomalila. Už se šourám jako babička. A přitom mohu sem tam s někým prohodit pár slov (zároveň tím potlačuji svoji vrozenou vznětlivost). Zároveň začínám připravovat adventní pozvánky na čaje o páté, sklenku svařáku či vánoční kávu. Jsem zvědavá, jak mi to půjde. A hlavně, jak dlouho mi to odhodlání vydrží:-)

Cesty za poznáním

    V sobotu jsem se vydala za námětem další knihy. A také tak trochu po stopách rodokmenu. Vyžádalo si to autopřesun až na Moravu, což pro mě, řidiče věčného začátečníka, byl docela výkon. Nejlepší z toho byl ranní přejezd Prahy. V sobotu ráno hezky všichni vyspávali a tak byla cesta jako víno. Žádné zácpy, kolony a další podobná atraktivní zpestření jinak v pražské dopravě zcela běžná. Kolem Tábora už to tak poklidné nebylo, párkrát si na mě někdo zatroubil. Buď je dráždila moje jízda podle pravidel, nebo pražská značka. Ve skutečnosti asi obojí. Ale už jsem se naučila na troubící trouby nereagovat(dřív jsem se vždycky vyděsila, co jsem udělala špatně a málem jsem z toho zapomínala řídit). Dostala jsem se až do Jarošova nad Nežárkou, což je půvabné městečko za Jindřichovým Hradcem. Diktafon i počítač mám plný nových dojmů, informací a myšlenek, jen je zpracovat. A bylo tak krásné slunečné počasí, že jen těžko lez uvěřit, že začíná doba adventní. Snad jen ta brzká tma to evokuje, jinak se cítím skoro jako na jaře. Takže na novou knihu je zaděláno a teď už jen začít. Uvidíme, zda to také půjde Odnikud nikam. A další úkol je sehnat adventní věnec, o což se pokusím zítra dopoledne. Tradice je holt nutné dodržovat, i když po zimní atmosféře není ani stopa.

Shirley Valentine

    Také se Vám to někdy stane, pořád nic a pak jedna akce překrývá druhou? Mně se to stává neustále. Naposledy tento pátek. Měla jsem lístky na Shirley Valentine ( a že dostat se na toto představení je umění samo o sobě) a zároveň jsem se měla zúčastnit křtu knihy Předlistopadová jablka, tedy knihy z mé rodné stáje (http://www.jalna.cz/). Nu, když už se to tak sešlo, domnívala jsem se, že akčně zvládnu obě dvě záležitosti. Když už, tak už. Na obě jsem se samozřejmě těšila. A to tak, že velmi. Divadlo začínalo v sedm, křest v šest. Těžká volba. Ale protože jde o one women show, předpokládala jsem, že v devět bude vymalováno a já se pořítím do Kafé Jericho, kde Ondřej Sedláček ( http://www.drej.cz/)  křtil svou knihu. Ale člověk míní…znáte to. Simona Stašová řádila na jevišti ABC celé tři hodiny. Úžasný zážitek. (musela jsem se ovšem odpoutat od diváků, jelikož co někdy chodí do divadla, je děs. Pravda, mlaskající dvojice neustále něco požírající byla trochu rušivá, nicméně herecký koncert byl natolik silný, že jsem potlačila své vrozené pudy vychovávat a zmíněným tlouštíkům svůj názor o jejich IQ nesdělila). Představení skončilo kolem dvaadvacáté hodiny a Simoně se dostalo ovací ve stoje. To už jsem dlouho v divadle nezažila. Důvod, proč je neustále vyprodáno, víc než zřejmý. Než jsem opustila prostory ABC, které má naprosto děsivě vyřešené šatny (při počtu lidí víc než deset se vytvoří nepohyblivý špunt a dostat se pro kabát je běh na dlouhou trať), čas značně pokročil. Usoudila jsem, že v Jerichu už na mě nikdo čekat nebude. Navíc jsem byla v takovém zvláštním rozpoložení a unavená, proto jsem křest vzdala a zamířila k domovu. Takže jsem si vybrala svůj kulturní zážitek a na dlouhou dobu mám zase utrum. Určitě do té doby, než se mi zase sejdou dvě a více akcí na jeden večer. Ale Shirely Valentine vřele doporučuji.
One woman show Simony Stašové. Shirley Valentine je jméno dívky, kterou ta současná, čtyřicetiletá matka rodiny a manželka počestného občana, už dávno není. Přesto, že se musí starat hlavně o to, aby život její rodiny žijící v Liverpoolu běžel ve vyježděných kolejích, sny a touhy té dívky, kterou kdysi byla, v ní zůstávají. Snad proto podlehne návrhu své kamarádky a udělá něco, co se od ní neočekává – odjede na dovolenou do míst, kde se pěstuje vinná réva, do Řecka. A tam začíná nový život, nové dobrodružství, všechno to, co už považovala za ztracené. Bravurní komedie o hledání vlastní identity z dílny známého britského komediografa Willy Russella, jehož muzikál Pokrevní bratři obletěl celý svět, je určena nejen všem ženám středního věku, které pomalu ztrácejí životní elán, ale i všem divákům, kteří mají rádi dobrou zábavu. Navíc je skvěle napsané monodrama, v němž herečka ztvárňuje nejen Shirley, ale zároveň všechny postavy jejího mikrosvěta, přímo stvořené pro hvězdu Městských divadel pražských Simonu Stašovou, která dlouho čekala právě na takovouto příležitost. Sama se vyjádřila, že tahle hra je právě o tom, co touží říct teď v tuto chvíli. Nápomocen jí v tom bude brněnský režisér Zdeněk Kaloč. Inscenace vzniká ve spolupráci s FDA.v