Olympijské šílenství

...právě vypuklo.  Mám ráda olympiádu, vždycky jsem byla zainteresovaným divákem (odjakživa raději sportuji teoretickyJ), bavilo mě sledovat netradiční sporty i notoricky známá odvětví. Víc jsem sice vždycky ujížděla na letních hrách, ale dodnes mám v živé paměti zlatý Valentův skok či objetí Katky Neumannové s dcerkou v cíli zlatého olympijského závodu. Nejde vynechat triumf hokejových gladiátorů v Naganu, který i nás, pecivály, tehdy vytáhl na Staromák. Uctívám Raškovo prvenství stejně jako výkony Nepely či Divína v krasobruslení. Se svou vášní pro historii samozřejmě lustruji i dějiny her i různé perličky a zajímavosti (občas je dokonce i zkouším ve škole, olympijské hry jako součást antického Řecka by mohly být snadnou cestou k jedničceJ). Leč letos nejen že se netěším, ba co víc, jsem krapet otrávená. Ani ne tak Ruskem jako dějištěm, byť místu, které bylo vybráno, nerozumím. Nechápu, proč vybrali pro zimní olympiádu zrovna tuto letní destinaci, v tak výbušném regionu?  Připadá mi to, jako že někdo chce úmyslně dráždit hada bosou nohou.  
Jako divák bych tam tedy zcela jistě nejela, a jako sportovec? No, zahodit léta dřiny asi není jen tak, ale nasazovat život za sportovní slávu? No, byla bych na vážkách a rozhodně bych tam nejela s úsměvem na tváři. Nezbývá asi nic jiného než doufat, že se ve finále nic nestane.  Antičtí Řekové by patrně žasli, kam se poděla jejich mírová myšlenka z doby dávno před naším letopočtem. A to si ještě navíc říkáme, jak jsme oproti dobám minulým vyspělá společnost….? Nu, proti gustu, žádný dišputát, že? Stejným českým pořekadlem bych mohla glosovat svůj druhý odpor vůči začínající olympiádě, a tou je olympijský park na Letné. Již jsem o jeho nesmyslnosti psala, leč zdá se, že jsem opět minorita. Mnozí onu zvrácenou investiční olympijskou šílenost nejen vítají, ba dokonce podporují. A těší se na své sportovní zážitky v megaparku za miliony, který hodlá komplikovat letenský život celý únor. Ještě, že jde o nejkratší měsíc v roceJ.

  Nu, snažím se být tolerantní, tak dávám parku prostor ukázat se. A pak se uvidí. Zatím vidím jen nesmyslné, lehce populistické, plýtvání, které je na nic. K tomu ohňostroje a nekontrolovatelný hluk provázející jeho otevření...
Uvidíme, zda změním názor.  Ale olympiádu zatím proto vítám jen velmi vlažně, takřka znechuceně. Takhle mi otrávit olympijskou myšlenku….

Fotoatak

    Můj starý, leč milovaný, fotoaparát, se v poslední době stává čím dál častěji předmětem kritiky. Zatímco já ho stále považuji za takřka módní výstřelek, ostatní se shovívavě usmívají a s ohledem na moji profesi konstatují, že je symbolické, když historici pracují s historickými aparáty. Někteří, zejména ti mladší, jsou ale víc kritičtí a nepokrytě se mému mnohapixelovému aparátku vysmívají.  Před studenty s ním už raději ani nepředstupuji.  Když se začaly šířit narážky, že ty fotky jsou fakt hrozné, kapku jsem znejistěla. Na tom asi něco bude. Vrcholem pak byl křest Nic nového pod sluncem, kde mi bylo otevřeně řečeno, že na takový foťák je nejlepší otevřít okno a konecJ.  Nu, to jsem neudělala, ke starým věcem já mám sentimentální vztah, vytvářím průběžně takové malé skanzeny či muzeíčkaJ.  Ale o novém se již uvažuje. Zatím tedy jen vystavit fotky z lepšího foťáku. Sice si myslím, že kvalita fotek často také záleží na fotografovi a tento byl tedy vskutku šikovný, ale popravdě řečeno, s mým fotoaparátem by to asi opravdu nezvládlL. Takže začíná fáze přemýšlení o novém přístroji. Fotoatak byl cílený a úspěšný. A k tomu přemýšlení si vystavím ony hezké fotky ze křtu Nic nového pod sluncem. Čas letí, už je to celý týden, co pokřtěná kniha putuje mezi čtenáři. No letí to, ale to není Nic nového pod sluncemJ
                    lze zakoupit v Luxoru či na www.kosmas.cz
            http://www.kosmas.cz/autor/20098/jitka-neradova/

Heydrich

   Školu máme v Praze 8, tedy v místech bytostně propojených s atentátem na kata českého národa, kterým Heydrich bezesporu byl. Mnohé ulice jsou zde například pojmenovány po statečných lidech, kteří během Heydrichova běsnění i následných razií po jeho smrti přišli o život. A většinou ani nevíme, po kom se ta ulice jmenuje, uveďme třeba ulici Černého, Vosmíkových atd.  I proto bylo dnešní setkání našeho studentstva s odborníkem na události v Heydrichiádě obzvlášť zajímavé.  Vojtěch Šustek je ten, který zná toto období do nejmenších detailů.Včetně jmen a detailů ze života nejen odbojářů, ale i všech rodin postižených nacistickým terorem.  A děti docela koukaly. Takové podrobnosti se hned tak nedozví, byť si místy nejsem jistá, jak dalece se pohybujeme od sportovní disciplíny házení hrachu na zeď.
 Ale zase na druhou stranu, nechci být nespravedlivá, vydržely čtyři hodiny intenzivní heydrichiády, to je sám o sobě "majstrštyk". Krom běžně známých faktů jsme se dozvěděli i tom, jak si nacisté, patrně ve své zvrácené pomstychtivosti,uložili hlavy parašutistů do lihu (to tedy posluchačstvo laplo po dechu), stejně jako když uříznutá hlava paní Moravcové donutila jejího statečného syna podlehnout brutálnímu fašistickému výslechu. Gestapácké zrůdnosti prostě neznaly mezí. 
   Ale nám šlo víc o stopy na osmičce, o událost jako takovou a hlavně o připomenutí celého hrdinského činu českého odboje. A to jsme se dozvěděli v míře víc než vrchovaté. Navíc děti ve finále kladly i zvídavé dotazy, takže jsem naprosto  spokojená. I sám doktor Šustek je pochválil. Teď jen, aby se  to nějak vstřebalo a uvízlo to ve studentských hlavách natrvalo. Jen něco, samozřejmě, protože obsáhnout to kvantum vědomostí, kterými disponuje pan doktor, je pro nás nemožné. Leč i něco je podstatné....

Božský čert

    Na úvod jednu příhodu ze školních škamen. Studentka stojí před tabulí a deklamuje, že klasicismus byl dobou kulturního rozmachu, kde vynikal božský čert Mysliveček. Klímající kantorka procitne a vznese rutinní:  „Prosím?“, v naivním domnění, že dívka se přeřekla. Děvče ovšem snaživě opakuje. „Božský čert, Josef Mysliveček….“

To vede k následujícímu vzrušenému dialogu, který odhalí, že děvče si cosi zapsalo do sešitu, co se při troše dobré vůle dalo dešifrovat jako božský čert, což od ní bezelstně převzala celá třída bez ohledu na to, že na tabuli bylo „Božský Čech.“ Nad významem rčení se nikdo nepozastavil, vesele to deklamovali dál a nic divného jim na tom nepřišlo. Vzhledem k tomu, že nehodlám popisovat tristní stav českého školství, spokojím se s tímto popisem situace a přesouvám se k osobě hlavní, kterou je právě Josef Mysliveček, který si onu lichotivou přezdívku vysloužil. Mám samozřejmě na mysli termín „Božský Čech,“ který si Mysliveček získal v hudebně orientované Itálii, která na podobné pocty vůči cizincům bývá většinou skoupá. Ale geniální Mysliveček přesvědčil.

     4. února 1781 nás tento nadaný muzikant opustil, proto v rámci únorových událostí stojí za to si tuto uměleckou personu připomenout, aby se božský čert nestal něčím, co neudiví i jiné, než jen mládež školou povinnou.

    Josef Mysliveček se proslavil v Itálii, leč narodil se v Praze, v Sovových mlýnech, takže Vltavou křtěný takřka doslova.  Vzhledem k tomu, že Kampa tehdy nepatřila k luxusním lokalitám jako dnes, dá se přes původní název dnes prestižní galerijní budovy odhadnout, že jeho otec byl patrně mlynář. A byl.

Přesto poskytl synovi hudební vzdělání, respektive tedy zaplatil. Byl tedy zjevně úspěšný mlynář, tedy živnostník. Patrně tehdy ještě živnostníci neparazitovali na společnosti jako dnes, jak si myslí jeden současný nejmenovaný ministr. Časy se prostě mění.

Tehdy mlynářský synek mohl vystudovat hudbu až v Itálii (ač v Praze studia započal).

 Ale ani tehdy patrně nebyl schopný člověk u nás doma prorokem, proto i mladý Mysliveček nakonec odešel do Itálie natrvalo.  A stal se, řečeno jazykem dneška, světovou VIP osobností. Uchvátil i Mozarta, který ho nejen obdivoval a glorifikoval, ale stal se i jeho velkým osobním přítelem.

    Josef Mysliveček byl člověk nejen nadaný, ale i velmi pracovitý. Složil velké množství oper, oratorií, symfonií či koncertů. Jeho dílo se hrálo (a hraje) na světových operních scénách. Na co sáhl, to se mu dařilo.

 O to trudnější se jeví jeho konec. Postihl ho „kostižer“, který mu nelítostně likvidoval obličej, až ve finále úplně přišel o nos. Dnes by se stroze řeklo, že byl kokainista, ti přeci ztrácejí nosní přepážku.  To by ovšem byla lež a pomluva, stejně jako tvrzení, že se jednalo o následky syfilidy. 

Prostě kostižer, stejně jako u Ladislava Stroupežnického.  Záludná choroba, která je znetvořila.

U Myslivečka měla start v podobě „autohavárie“jeho kočáru, kdy se zranil, a do rány na obličeji se dostala infekce.  A tím to začalo a vlastně i skončilo. Jako brutálně znetvořený zemřel právě v únoru roku 1781 v Římě.

Chudý a sám.

Pokud bych chtěla hledat drsné paralely, tak možná opravdu vypadal jako čert, takže vlastně dětičky mají tak trochu pravdu.

   Jenže dětem se zase nesmí ustupovat ve všem, podstata Myslivečkova geniálního umění nespočívá v čertovství, ale v jeho božské muzikálnosti.  Nebo ďábelské?

Nějak se pořád kolem toho čerta točíme, možná, že ti studenti nevědomky definovali pravou podstatu věci.  Ať tak či onak, Josef Mysliveček byl prostě hudební génius. Hezky to souzní s letošním rokem hudby, ač Mysliveček nedisponuje aktuálním kulatým výročím. Ale zase nabízí drama, tajemství a mistrovské dílo. Co víc si od božského čerta přát?

   I proto si v letošním únoru připomeňme postavu geniálního hudebníka Josefa Myslivečka, kterému se doopravdy říkalo „Božský Čech“, tedy pro lingvisty: „ Il divino Boemo!“

Nemáme takových hudebních géniů tolik, abychom jimi mohli velkoryse plýtvat jako čerty a zapomínat na ně. Josef Mysliveček ze Sovových mlýnů jedním z takových velikánů rozhodně byl. 

                                                    Psáno pro Listy Prahy 1

Nickyho rodina

  Děti odjely na hory. Samozřejmě, zcela jistě ne všechny, jak se každoročně plánuje. Někoho nebaví zimní sporty, někdo je líný, někomu to na poslední chvíli zatrhnou rodiče jako formu trestu za špatné školní výsledky, někomu to jen přijde příliš předražené. Prostě výsledek je takový, že školní lyžařský výcvik absolvuje tak polovina našeho studentstva. Ani Alpy tu druhou půlku nezlomíJ. Ve škole máme tedy jen torzovitý počet dětí, čímž se otvírá prostor pro různé formy projektů či netradiční výuky. Moje historická sekce se zaměří na druhou světovou válku. Dnes jsme se „potkali“ se sirem Nicolasem Wintonem. Vždycky mě znovu překvapí, že i přes silnou medializaci posledních let jde o osobnost dětem takřka utajenou. Tak jsme si ji dneska odtajnili. Po debatě o tom, jaká byla tehdy doba a co se vůbec dělo, jsme vyrazili do Ládví, kde nám v místním multikině promítli film Nickyho rodina. A k tomu byla beseda s tvůrci, rozbor událostí ze všech stran. Děti spolupracovaly a odcházely domů víc než spokojené. Myslím,že za svých „padesát“ si opravdu užily. A užila jsem si i já. Těší mě, že kino Ládví je takto akční a rádo s námi spolupracuje, mám radost ze spolupráce s panem Tulisem, který je patronem zmíněné aktivity a hlavně, největší spokojenost vyvolává poznání, že to ty děti baví, že jsme zažehli onu pověstnou jiskru.  A že,minimálně část z nich, bude zase hledat v dějinách ten příběh, oprostí se od pocitu, že jde o dobu nejen dávno minulou,ale hlavně mrtvou. To historie rozhodně není a dnešek byl toho důkazem. A ty děti nadějí, že to budou šířit dál. A náš další program pokračuje výletem po stopách heydrichiády.  V Praze 8 snad ani jinak nelze….

Těšíme se ve středu. S Vojtěchem Šustkem, na Heydricha odborníkem takřka největším. 

Mše

  Rok utekl jako voda a tak zatímco loni touto dobou jsme se definitivně loučili s tatínkem, dnes za něho byla sloužena mše svatá.  Jeden by neřekl, jak moc to všechno letí, co všechno se vrací zpět v myšlenkách, ve vzpomínkách, jak je prostě všechno najednou jiné. Mše jako připomínka zemřelého je tradiční záležitost, krom jiného přinutí k zastavení, zamyšlení a vybudí pocity, které jinak někde skrytě podřimují. Někdy se mi zdá, že všechno je po tom roce horší než tehdy v lednu. Všechno se to usadilo a jitří to úplně jinak než v okamžiku, kdy se tušení měnilo v jistotu, kdy přišla zpráva a vypuklo zařizování kolem posledních věcí. Nu, a pak plyne čas a dnes už je tomu rok.

  Den je najednou úplně jiný. Stejně jako dnešní neděle spojená se mší.....
                                 Tak to prostě je!

Bojovný únor

    Pokud se připomínají výročí měsíce února, většinou se vždy vybaví komunistický puč či únorové vítězství, to podle toho, na které straně politického spektra se nacházíte.  Protože tato událost bude mít jistě dostatečné množství rozborů (mimo jiné i setkání s Jaroslavem Šebkem 19. 2. v kavárně Dadap, kde se únor bude rozebírat ze všech stran), ráda bych připomněla jiné únorové události, které potvrzují, že únor je měsíc sice krátký, ale na dramatické situace bohatý.

    V souvislosti se stoletým výročím vypuknutí první světové války se logicky nabízejí události prvoválečné.  A nebyly to žádné bezvýznamné šarvátky.

   Únor v kontextu první světové války znamená připomenutí vzpoury v boce Kotorské, která jakoby se tak trochu vytratila z našeho povědomí i z učebnic historie. Přitom v podstatě šlo 
o jeden z prvních kroků k vytouženému míru, na čemž nic nemění fakt, že vzpoura byla potlačena. Proběhla hned v začátcích února osmnáctého roku, trvala tři dny a znamenala smrt pro čtyři své velitele, odsouzené rakouským soudem k smrti za velezradu.

    Vzpouru na lodích v boce Kotorské lze s trochou nadsázky označit za určitou podobu hladové bouře, protože zásadním impulsem k povstání byl opravdu katastrofální nedostatek potravin, hlad

a bída vojáků v kontrastu s přepychem a plýtváním důstojníků (jako by mi to něco připomínalo, ale nechci sklouznout k současné politické satiře, tak jen poukazuji).

Revoluce z nedostatku jídla se nakonec nečekaně přetransformovala v odboj proti národnostnímu útlaku, zbytečným ztrátám na životech a vůbec válce jako takové. Žel, akce se nezdařila, již zmínění vůdci (mezi nimi i jeden český voják) ještě v únoru zastřeleni u zdi ve Skaljari, a zbylých 800 vojáků vězněno a dál souzeno. Smrti se podařilo uniknout malé skupince kreativních důstojníků, kteří letadlem frnkli do Itálie. Musíme si uvědomit, co to bylo za letadlo, tehdejší hydroplán, kterým letěli, byl v podstatě plnohodnotnou alternativou rozsudku smrti. Ovšem dopadl dobře, takže se zachránili, na rozdíl od těch u zdi. Jak je vidět, krok do neznáma může být někdy opravdu krokem životním.

    Ale tak jako tak, vzpoura skončila a válka pokračovala. Že ji mají všichni plné zuby bylo vzpourou v boce Kotorské víceméně jen zviditelněno, přesto se vytouženého míru dočkali až v listopadu téhož roku.  V únoru si ještě o něčem podobném mohli nechat jenom zdát.

    Stejně jako účastníci další historické únorové události, která proběhla o dva roky dříve a zapsala se do nejen do válečné historie, ale i do dějin lidové slovesnosti. Protože dodnes platí, že se někde střílí jako u Verdunu. A tehdy se opravdu střílelo o sto šest.  Na rozdíl od výše zmiňované vzpoury, která v únoru začala i skončila, u Verdunu sice bitva 21. února vypukla, ale trvala celý rok a zmasakrovala neuvěřitelné množství životů. Statistiky uvádějí, že jatka u francouzského městečka mají na svědomí skoro milion mrtvých. Nelze se proto divit, že si střetnutí vysloužilo i označení „verdunský mlýnek na maso“.  Semlelo se toho za těch měsíců skutečně hodně, leč fronta se v podstatě nepohnula. Takže masakr veskrze zbytečný.

Dodnes, když kráčíte po veronském bojišti, které i takřka sto let po bitvě nese stopy výbuchů, zákopů a drtivé kanonády, cítíte to utrpení a beznaděj. A vstoupíte-li do zdejších zákopů, sevře vás úzkost.

   A nechápete, jak to tehdy mohli ti kluci vydržet. Hrůza i po celém dlouhém století odsud nevyprchala.

  Proto je dobré si tehdejší událost připomenout.  Aby nezmizely v propadlišti času, osudy těch mladých kluků od Verdunu, kteří si nakonec vysloužili osud ztracené generace.

 Jak vidno, únor nebyl snadný měsíc ani před sto lety. Uvidíme, co přinese ten letošní.

                                       psáno pro Listy Prahy 1