Stávka

   Dnes měla být stávka MHD. Dopravní podnik hodlal způsobit chaos a zmatek (tedy ještě větší chaos a zmatek, než který běžně v Praze panuje). Trochu jsem se těšila, že budu mít legální absenci, protože pěšky se do práce nedostanu. A trochu jsem byla zvědavá, jak se nastalý problém vyřeší.

   Všude se najednou objevilo plno chytrých řečí, jak je stávka nezodpovědná, nedomyšlená, jak si berou za rukojmí Pražany- obzvlášť oblíbená fráze Pavla Béma. Ještě nikde jsem se ale nedočetla, jak situaci řešit. Pak se kdekdo diví, že takový běžný pasažér neví, co dělat a na čí stranu se přiklonit.
   Já třeba nerada jezdím MHD alias sockou, protože mám pocit, že v těchto prostředcích ztrácím lidskou důstojnost.
  „To je ale přezíravost,“ podotkla ironicky kolegyně, vášnivá zastánkyně tramvají, takže jsem se nad svým výrokem hluboce zamyslela.
Možná bych neměla svoje soudy sdělovat veřejně a tiše MHD bojkotovat. Už jsem se o to několikrát snažila, když se mi bohužel porouchalo auto. Vzala jsem tedy opět socku na milost, aby mě tam vzápětí okradli. Přesněji řečeno, pokoušeli se okrást. Ale zmobilizovala jsem své slábnoucí síly a cestujícího tmavší pleti, který na rozdíl ode mne zcela jistě necestoval s řádně označenou jízdenkou, fyzicky inzultovala. Ne snad, že bych byla od přírody rváč a násilník, ale, patrně instinktivně zvyklá ze školy, když sáhl po mé tašce, automaticky jsem ho zfackovala. Tak se lekl, že vypadl ze čtrnáctky jako namydlený blesk. Já se rozklepala vzápětí, ale pochvalné mručení ze zadních řad mě pozvolna uklidňovalo. Nicméně bylo zjevné, že kdybych se nebránila sama, nikdo by mi nepomohl. Socka je holt socka.
Fakt jsem se vyděsila. Nemohla jsem ovšem nezaznamenat, že podobně postižená nejsem v pražské hromadné dopravě, jak je všeobecně známo, ani zdaleka jediná.
„Nemáš s sebou vozit nic cenného,“ vysvětlili mi v práci velkoryse.
Pochopila jsem to tak, že když MHD, tak bez tašky, bez dokladu, v obleku IPCHO a vybavena ostrými lokty a okovanými botami.
   Musela jsem uznat, že řidiči za to nemohou. Kdo ale nese za neutěšený stav pražské hromadné dopravy zodpovědnost?
Rozhodla jsem se nad tím zamyslet. Nemůže jít přeci o žádnou velkou vědu.
    Příležitost se naskytla v souvislosti s chystanou stávkou. Byla ohlášená a akceptovat ji tudíž není nijak složité. Chtěla jsem, když už jsem byla označena za přezíravou vůči MHD, přijít věci na kloub.
Zjistit, kde je jádro pudla, je v našich reáliích takřka nemožné. Zarazil mě už ředitel Dopravních podniků. Muž, který byl šéfem televizní společnosti, najednou vede MHD. Jak tomu může rozumět? To je jako bych já se stala ředitelkou nemocnice. Hodně mi to zavání jakousi trafikou, ostatně jako vše tady. A jelikož se říká, že ryba smrdí od hlavy, tak kdepak bude ono jádro pudla?
Najednou jako by vše bylo jasnější. A vzhledem k tomu, že tento muž je jistě majitelem skvělého manažerského platu a zjevně nikdy nejezdí do práce MHD, co víc dál rozebírat?
  Je zřejmé, že vyléčit pražskou nemocnou dopravu nebude žádná legrace. Asi proto, že se nejde po příčinách choroby, ale jen po následcích. Přitom kdyby se začalo od podstaty, šlo by všechno jako po másle. Jenže cestující v MHD jsou z hlediska řešení problému nepodstatní. Narvat je do jednoho vagonu jako dobytek (často tak cestuji směrem na Letnou), kultura cestování je zjevně pojem neznámý. Ale stejně tak neznámá je důslednost ohledně placení jízdného. Já jako starý blbec načerno nikdy nejezdím. Kolik lidí ale ano a nikdo je vůbec nekontroluje? Pak se cítím jako dvojnásobný blbec, protože mám pocit, že ty peníze, které nedostanou z těch drsoňů, vymlátí z nás, poctivých troubů. Anebo z řidičů, kteří nastavují svoji kůži za neschopný management. Jasné je, že lepší to hned tak nebude. Cestující si budou muset zkrátka zase připlatit a pěkně dlouho počkat. Bezmocní. A pan ředitel si bude dál vozit zadek v limuzíně. Pěkné to tu máme.
  No, a nakonec se stávka odkládá. Město přihodilo 900 milionů. Zajímalo by mě, kde je tak rychle vzalo? A jak to, že to najednou jde? Vůbec to nechápu.

  A do toho naše prasečí chřipka, takže nakonec se důvod k legální absenci našel úplně jinde. Bude ředitelské volno kvůli nemoci. Snad konečně dokážu vyléčit svůj trvalý (doufám, že ne černý) kašel. Kdybych totiž šla marodit, tak se moje výplata smrskne hluboko pod hranici životního minima. Ledaže bych šla do stávky a město něco přihodilo? Těžko, školství tady nikdo nepotřebuje tak akutně jako tramvaje. Je to prostě Odnikud nikam.

Pád berlínské zdi

   Do třetice všeho dobrého (nebo zlého) a dnes opět z kalendáře vykukuje jedno výročí. Tentokrát ryze současné a aktuální. Před dvaceti lety padla berlínská zeď. Možná se pletu, ale zdá se mi, že s odstupem času podobné události bagatelizujeme. Ostatně i v příslovích se mluví o léčivé síle času, ač tady má čas spíše úlohu zapomnění.
  Jeden historik mi vysvětlil, že je za tím strach z odpovědnosti. Mnozí ji s léty ztrácejí, protože se jim nehodí k jejich současnému postavení. Někteří ji neměli nikdy. O čistém štítě nemají ani ponětí, protože musí neustále bojovat o další a další výhody.
Někteří se pak tváří (alibisticky), že se tenkrát tak moc nestalo, že se vlastně za socialismu nežilo až tak špatně a bourání zdi byla vlastně brnkačka. Občas se pak stane, že se do svých výroků tak zamotají, že jim sami věří.
Bojuji s tím, jak se dá. Ne, že bych byla nějaký zásadní mravokárce. Ve skutečnosti jsem tím vším spíš otupělá. Přesněji řečeno, ztrácím energii. Dnes se mi jí ale dostalo v dvojnásobné dávce. Pozvala jsem mezi děti paní Hanu Truncovou. To je dáma z Konfederace politických vězňů. Zažila komunistický kriminál. Nejenže ji nezlomil, ale ještě je ochotna o svých zážitcích vyprávět současným pubescentům. Výkon hodný obdivu.
   Trochu jsem se bála, co ti moji dospívající divoši vyvedou. Jsou zvyklí na klipovitost, rychlost, youtube… Naslouchat moc neumějí.
  Dneska si s nimi totiž nikdo moc nepovídá, což je trochu chyba, protože pradávné domácí černé hodinky měly hodně co do sebe. Zbývá jediná možnost, jak je naučit poslouchat, a to je šokovat je něčím, co nečekají. Jenže šokovat nelze denně a tak se projevuje potřeba tvrdit (alibisticky), že poslouchat prostě neumějí.
Paní Truncová je dostala. A oni zase dostali mě, protože byli milí, pozorní, slušní a hlavně, naslouchali. Přitom si snad uvědomili, že to bourání berlínské zdi nebyla pouhá formalita. Hlavně aby jim došlo, že to všechno nebylo zadarmo, že to byl boj. A že zodpovědnost není sprosté slovo.
  Řekla bych, že návštěva paní Truncové byla důstojnou připomínkou berlínského výročí. Jen se trochu bojím, aby to nebyla jen kapka v moři.

Pěkný den byl paradoxně zakončen šokující zprávou. Do školy nám pronikla prasečí chřipka. Vskutku šok. Zdá se, že šokovat opravdu musíme za každou cenu. Můj týden trvající nepříjemný kašel rázem získal jiné dimenze:-)Uvidíme, co přinesou příští dny, ale radost z toho nemám.

Bitva na Bílé hoře

 Je ten listopad jedno výročí za druhým. Jsou lidé, kteří to registrují, a jsou jiní, kterým je to fuk. Nevím, jestli je to dobře nebo ne, ale patřím k těm prvním. Vždycky mi s příslušným datem naskočí historická událost. Někteří by to označili jako úchylku, nicméně já si nemohu pomoci.

  Včera to byl exkurz do nedávného socialismu, dnes je to bitva na Bílé hoře. Ta je totiž jedním z mála pojmů, který si takřka každý z hodin dějepisu pamatuje. Nikdo neví, kdy to bylo, ale že byla bitva na Bílé hoře, vědí vskutku skoro všichni. Vždycky mě zajímalo, proč zrovna tato událost tak utkvěla v hlavách národa dějepisu nikterak nakloněného. Že by díky Cimrmanovi? Nebo možná pozůstatek romantického devatenáctého století, které Bílou horu totálně démonizovalo a heroizovalo. Palacký údajně nikdy nešel do obory Hvězda, protože nevstoupí na místo, kde byla česká státnost tak brutálně podupána. Patetické, že? Přesto nám to nějak vešlo do krve a mnozí jsou přesvědčeni, že touto šarvátkou nedaleko Prahy začala německá tyranie statečných Čechů. Sama jsem se to kdysi také učila. Ale jak je notoricky známo, všechno je jinak. Moje dnešní informace o bělohorském střetnutí jsou už úplně jiné.
  Zajímavá shoda okolností je, že i tehdy, v roce 1620, byla neděle. Stejně hnusná a zatažená jako ta dnešní. A jak už to tak v neděli bývá, mnozí vyspávali kocovinu. I naši stateční vojáci. Někteří se zapomněli v pražských nevěstincích, a tak když dorazili na bojiště, bylo po všem. Jako vždy.
Pověst praví, že jen hrstka statečných Moravanů se do posledního muže bránila u zdi letohrádku Hvězda. Ve skutečnosti tam uvízli v obklíčení, a jelikož utéci nebylo kudy, nezbývalo jim než bojovat. Vzápětí se z toho vytvořila hrdinná legenda. Jak typicky české, přestože to byli Moravané. Takové Odnikud nikam v 17.století.

  Poté jsme údajně tři sta let úpěli. To úpění je vyjádřeno barokním slohem. Ovšem zdá se vám baroko jako něco útrpného? Koukněte třeba na chrám na Zelené hoře  (to je nějakých barevných hor- to mi ale došlo až teď). Pro mě je to jedna z nejkrásnějších staveb vůbec, tak jaképak úpění? Prostě všechno je jinak. Ale tu bitvu si dnes připomínám. Už jen proto, že vychází na neděli a že kolem letohrádku Hvězda je úžasná procházka. A také můj synovec Petr má narozeniny, je mu patnáct let. To už je skoro dospělý chlap. Sice o bitvě na Bílé hoře neví nic, ale koho by to v patnácti letech zajímalo, že? Tak všechno nejlepší:-)

http://www.youtube.com/watch?v=yh0xXS8Oy6w

VŘSR

Dnešní den mám už asi navždy spojený s představou lampionového průvodu. Jako malá holka jsem se na ten světelný rej docela těšila. To bylo v dobách, kdy jsem netušila, proč se vlastně se zapálenou svíčkou na tyči v listopadovém sychravém odpoledni povinně promenujeme. Pak jsem zase chvíli nechápala nelogičnost oslavy říjnové revoluce v listopadu, aby mě pak tyto akce s nastupující pubertou přestaly zajímat. Ovšem omluvit se z podobných trachtací nebývalo až tak jednoduché. Hned ráno nás totiž spočítaly bystré oči pečlivých soudružek učitelek a matematickou vsuvku vzápětí vystřídal nekompromisní příkaz.
„Sraz je ve čtyři hodiny před školou!“ sdělovaly nám se železnou pravidelností kantorky, za nimiž na nás shlížela z obrazu kamenná tvář Gustáva Husáka.
Příkaz mi v době vzdorného dospívání připadal nelogický. „Ve čtyři? To už máme po odpoledním vyučování! A já musím pro bratra do školky, protože oba rodiče pracují!“
Soudružka neochotně uznala, že jde o legitimní, byť poměrně výstřední důvod. Chvilku bojovala se stranickým přesvědčením a pak mi sdělila. „Tak přiveď bratra s sebou. Lampión mu půjčíme!“
Nemohla si dovolit předvést na sčítací „buzerplac“ o jednu poslušnou ovečku méně, to by jí soudruh ředitel pěkně vytmavil.
„Ještě upozorňuji,“ dodala ve snaze zpacifikovat naši viditelnou snahu nezúčastnit se povinné školní akce, „že docházku kontroluji přímo na místě a osobně. A nezapomeňte náhradní svíčku,“ přidala těžko pochopitelný dovětek.
Chtěla jsem vědět, co má lampionová estráda společného s revolučním děním. Mohla to být zajímavá diskuse, ale nebyl na ni prostor.
„Nech si ty provokace, ano,“ sykla pedagožka rozladěně a směrem do vzduchoprázdna si postěžovala na nebetyčnou drzost mladé generace.
Pochopila jsem, že informovanost socialistického školství má své meze. Ovšem pouštět se na tenký led jsem se neodvážila a ke sčítání se dostavila jak s lampionem, tak řvoucím bratrem.
Sdělovat svůj názor holt vyžaduje dávku odvahy, ne každý je na to připraven.
Ostatně něco podobného se děje i v dnešní osvícené době.
Jestli jsem dobře pochopila revoluční dění před dvaceti lety, jedním z hlavních požadavků byla svoboda slova a vyjadřování, přesněji řečeno přání nebýt za své názory postihován.
To už je dneska dávno překonané. Mnozí se zase bojí mluvit. Ne z důvodů ideologických, ale aby třeba nepřišli o práci. Uražený ješita v šéfovském křesle vyžaduje dost drsnou cenzuru.
Frázovité mluvě politiků nerozumí snad ani oni sami, o zpitvořené mediální češtině nemluvě. Svoboda vyjadřování tedy zase dostává pěkně na frak.
Dneska je už možné skoro všechno. Tedy kromě jediného – smysluplné a výstižné mluvy.
Říci svůj jasný názor bez toho, abyste nebyli obviněni z nějaké nekorektnosti, či vyváženosti, je velmi nesnadné, někdy dokonce nemožné.
Ne že bych si stěžovala. Často se dokonce pobavím, aspoň pokud se nejedná o nějakou zásadní věc. Jenom si ptám, jestli by se neměly věci pojmenovávat pravými jmény, abychom nemátli nezkušené?
Pokud například sdělím na třídních schůzkách, že dítě nevybočuje ze standardu, mohou si rodiče myslet, že je průměrně dobrý, a on je to zatím naprosto běžný grázl, protože ve třídě jiní nejsou. Stejné je to i s nepřizpůsobivými jedinci. Mnohem čitelnější informace by jistě byla definovat etnikum problémových skupin, což ovšem korektní slovník nedovoluje. Nemusím chodit pro příklady jen do školy. Nikdy jsem třeba nepochopila, proč nelze ve zprávách prostě sdělit, že řidič havarovaného vozidla zemřel. Zmírní snad smutný fakt informace, že jeho zranění nebyla slučitelná se životem?
V zásadě tedy nejviditelnější (a pozitivní) změna je, že dnes neslavíme VŘSR. V kalendáři je poznámka Africký den informací – té nerozumím, a pak, že svátek má Saskie - to chápu. Někteří mají dnes narozeniny,(gratuluji) takže mohou slavit bez obav, že by to někdo bral jako revoluční provokaci.
A podzimní svíčku si můžeme zapálit bez povinného lampionu.
Apropos, víte, proč se na VŘSR muselo zrovna do lampionového průvodu?

Bonusy ve školství

    Na stravence byla vytištěna cifra dvacet korun českých. Slouží pro odběr jednoho hlavního jídla.
Dostali jsme ji jako bonus od zaměstnavatele. Nevěřila jsem vlastním očím, nicméně nebyl to nepovedený žert. Šlo o tvrdou realitu.
Vyrazila jsem tedy s dvaceti stravenkami v kapse odebrat nějaké hlavní jídlo, a pro jistotu si samozřejmě vzala plnou peněženku. Zcela logicky stravenky nebyly ani na polévku. Číšník si mě podezíravě prohlížel, zřejmě se obával, zda se nestal terčem vtipu nějaké skryté kamery. Kdo to kdy viděl, dvacetikorunové stravenky? Pochopil, až když jsem špitla, že jsem učitelka. Podezíravý pohled se rázem změnil v přezíravý a našeho stolu si přestal všímat.
Chtěla jsem o trapné částce na stravenkách vést diskusi. Nebylo ovšem s kým. Paní ředitelka se tvářila jako bůh štědrosti a vyjádřila se v tom smyslu, že můžeme být rádi, že je vůbec máme.
Potom, co jsem zažila stejný trapas i v laciném lahůdkářství, kde mě dokonce nerudná prodavačka za dvacetikorunovou provokaci vykázala, pokusila jsem se utratit danajský bonus v letenské Bille. A tam se setkávám s vděčným přijetím. Pokladní otupělá nikdy nekončící frontu vždycky u mého placení ožije.
„Co je to?“
„Stravenky,“ odpovídám způsobně.
„A to vám někdo dává?“ podiví se pravidelně jedna starší, zatímco její mladší kolegyně nikdy neskrývá své frenetické nadšení
„Ježíši, to jsem ještě neviděla, holky, pojďte se kouknout, dvacítkové stravenky,“ mává šokovaně mým pracovním benefitem nad hlavou a svolává ostatní pokladní k neobvyklé podívané.
„To jim není trapné, tohle vám dávat,“ suše procedila vedoucí, na kterou jsem narazila u pokladny dneska večer.
Pokrčila jsem rameny. Co jí mám vykládat o zvrácené finanční politice naší školy, která si myslí, a vážně je o tom přesvědčená, že dvacet korun na oběd je neobvyklá štědrost a velkorysost z její strany. A to se rozhodně nikde nechlubím, že deset korun na každou stravenku si musím zaplatit sama. Celkový bonus, který slavnostně dostáváme a jeho převzetí stvrzujeme podpisem, je deset korun českých. Na den a oběd.
   Onehdy jsem se, zcela proti svým zvyklostem, slitovala nad jedním letenským bezdomovcem, a když zase na zastávce žebral o drobné, strčila jsem mu do ruky několik stravenek. Div mi je neomlátil o hlavu.
„K čemu to je, paní?“ sípal svým vyhuleným hlasem. „Tohle já tedy fakt nechci,“ odmítl můj benefit středoškolské profesorky.
A tak si dvacetikorunové stravenky tiše střádám v šuplíku a přemýšlím, co s nimi. Na jednu stranu na ně asi nemáme zákonný nárok, ale když už je dostáváme a někdo nám je nabízí?
Není ta dvacka spíš urážka? Moje sousedka, žena bez jakéhokoliv vzdělání, dostává stravenky ve výši osmdesáti korun. To už se, myslím, docela dobře nají. Určitě i nakoupí, přestože v Bille berou jen pět stravenek na nákup. Rozdíl je mých pět dvacek a pět osmdesátikorunových.
A tak mě trápí nerudovské „kam s nimi?“
Anebo bych snad měla něco říct naší ředitelce?
Jenže je to jako házet na stěnu hrách – záměrně nepoužívám drsnější česká přísloví, která jsou zcela jistě výstižnější.
Zkouším se na věc dívat z té lepší stránky. Prostě lepší něco nežli nic. Už léta si říkám, že bych se to měla naučit, jde ovšem o nesnadný proces, zvlášť pro někoho, kdo je z podstaty skepticus.
Když se nebudu chtít za nabízené benefity naší „firmy“ někde najíst, nebudu s nimi platit ve společnosti,aby se za mě přátelé nestyděli a budu jimi tiše obveselovat pokladní v Bille, rozdám s nimi alespoň určitou dávku škodolibé radosti. To je to něco.
Nic pak vyjadřuje, jak si - a teď kdo? - váží naší práce.

Vys(m)átá autorka

Dnes mě čekalo autorské čtení. Jinými slovy propagace mé knihy Odnikud nikam  http://www.jitkaneradova.cz/


a také nakladatelství Jalna  http://www.jalna.cz/.

Těšila jsem se na setkání se čtenáři, ale zároveň řešila problém, jak se uvolnit ze školy. Volno ze školy, jak známo, mají pouze žáci, paní ředitelka, někdy uklízečka (protože ta může vyhrožovat svojí nepostradatelností) a to je všechno. Co s tím? Ale zasáhli andělé strážní. Přišla mi pozvánka na krev. Darovat krev chodím už léta a dnes to byl vskutku zásah shůry. Brzy ráno jsem odevzdala půl litru své nulové krve, a pak jsem mohla bez obav vyrazit na setkání se čtenáři. Mám štěstí, že mi po odběru nebývá špatně a tak mohu volný den využít. Vysátá jsme se apaticky přesouvala na své autorské čtení.

Konalo se v Neveklově pod patronátem senátora Karla Šebka. Pan senátor ovšem volal už před polednem, že ho natolik zaměstnává hlasování ve Valdštejnském paláci, že naše neveklovské setkání nestihne. Nahradil ho místostarosta Neveklova, inženýr Slabý, který se pro pódium narodil. Uváděl, moderoval, bavil, to vše s naprostou sebejistotou a přirozeností. Ukázky z knihy četl Pavel Sýkora, promítnut byl film o vystěhování a pak už se mluvilo o knížce. Nutno konstatovat, že jsem zvyklá vystupovat před dětmi. Tady ale bylo dvě stě cizích studentů a krom nich i řada dospělých hostů, lépe řečeno pamětníků. Cítila jsem proto jistou nervozitu, ale publikum ji rychle rozehnalo. Mluvilo se, diskutovalo, vyprávělo, vzpomínalo. Pěkný zážitek. Na závěr jsem poděkovala paní Růženě Chárové, která mi de facto umožnila mezi zdejší obecenstvo proniknout. Dostala jsem květiny a podepsala několik knih. To bylo samozřejmě příjemné, ale víc mě těšil zájem návštěvníků. Viděla jsem, že poslouchají, koupili si knížku, co víc si prostě autor může přát? Jsem spokojena a i bez půl litru krve budu dobře spát. Bylo to pěkné autorské čtení Odnikud nikam v Neveklově (http://www.neveklov.cz/)

Učitelská reinkarnace

Učitel (ka) zažije reinkarnaci ani neví jak. Stačí chvilka nesoustředěnosti a může se stát slepicí, krávou nebo nedej bože dokonce i sviní. A jsou i tací, kteří se mění i v opačné pohlaví, protože jak jinak si vysvětlit, že svině je i tělocvikář?
Moje nervová soustava ve sborovně opět trpěla v pravidelné jalové diskusi. Kolega se rozohnil a já se stala slepicí. Neskutečné.
Není divu, že jsem vylítla. Vždycky vyletím. Vím to, protože s tím už pěkně dlouho bojuji. Na některé věci jsem byla háklivá už od malinka. V sourozenecké konstelaci jedna dívka a dva bratři to proto někdy pěkně jiskřilo. A reinkarnace tam probíhala i do jiných než jen výše popsaných sfér. Ale to byl čas malin nezralých. Aspoň tak jsem to vnímala. Jenže čas oponou trhnul.
  Když člověk dospěje, už by měl nést za svá slova odpovědnost, protože jednou vyřčené nevrátíš ani párem volů. Doma jsem nikdy o svých učitelích neslyšela nic zlého, a že by se dalo vyprávět. Jenže se ctilo pravidlo, že před dětmi ne. Například když jsme si stěžovali na nějakou do nebe volající nespravedlivost. Většinou se to otočilo tak, že jsme se v pozici viníka ocitli naprosto spolehlivě my.
Koneckonců i my měli hezkou řádku kantorů ze zvířecí říše. Ale i dost takových, které by bylo vhodné pozlatit. Vlastně byly ty jejich síly vyrovnané, tak padesát na padesát. Jen ten přítel na telefonu tehdy chyběl. Pokud šlo o ty drsoně, vnímali jsme je samozřejmě citlivěji. Jak je u toho negace, stává se něco zvláštního. Najednou převládá zobecnění. To, co se nepovede u pozitivního přístupu, jde jako po másle u záporného.
A tak se ze všech učitelů hromadně stávají příslušníci zvířecí říše. Tedy hlavně z učitelek, chlapa abys za katedrou hledal v pravé poledne s rozžatou lucernou.
Cítila jsem se rozladěná. Mám já to zapotřebí, aby mě nějaký cápek nazýval slepicí jen proto, že se podivím nad kouřením primánů na školním dvorku?
Ta verbální uvolněnost mládí mě zarazila. Moje babička by řekla, že si chlapec nevidí do huby a jako takový chce někoho vychovávat?
„Proč nemluvíte slušně?“ zeptala jsem se ho. Mladý adept na kantora se mojí otázce upřímně podivil.
„Jsem mladej, ne?“ vysvětlil s jasným poukazem na to, že slušná a spisovná čeština je nějaká stařecká úchylka.
Pak se divme, že se o současné mladé generaci mnozí vyjadřují s despektem. Zajímavé ale je, že mladý kantor na sobě žádné podivnosti nepozoruje. Dokonce má pocit, že je dokonalý, či lépe řečeno in.
Docela mě začalo zajímat, kam až prostořeký mladík svoji zoologickou exkurzi hodlá dovézt. Naslouchala jsem jeho rádoby cool slovníku a marně pátrala po nějaké myšlence. Nedostavila se. Jen hrubost a vulgarity.
V metru jsem o celé situaci rozladěně přemýšlela, když k mému otupělému mozku pronikl rozhovor matky s malým školáčkem.
„A opravdu ti dala dvojku z angličtiny? To je teda čuba mizerná!“
???
Má tedy cenu se o něco snažit? I když na druhou stranu, reinkarnovat se do čuby a dostat se do rodiny k milovníkům psů je určitě lepší osud než ve zdejší společnosti učit…

A jablka až později, až bude nálada sklízet.