A tak si říkám

....jak ty Vánoce a konec roku přeceňujeme. Alespoň na mě to tak působí. Humbuk a blázinec, honička. Dopravní zácpy, v obchodech fronty předznamenávající přinejmenším hladomor, pak pár dnů neřízeného přejídání, návštěvy, se kterými mnohdy přichází i napětí a nevyřešené křivdy (co víc uvolní bariéry než hromadné holdování alkoholu a několik dní bez pracovních povinností, které nás nutí setrvávat v blízkosti těch, kteří by nám měli být nejbližší. Dneškem to šílenství končí, většina národa se zařazuje zpět do pracovního procesu. Mnozí s neskrývaným uvolněním. Oficiálně sice svátky končí až šestého, ale to už nikdo moc neřeší. To duchovno se totiž ze svátků už dávno vytratilo, jde jen o nákupy, televizní pohádky (slovo princezna už nemohu slyšet pěkně dlouho), hromady jídla u slavnostních stolů. A hromady dárků, které často rodinu dokonce i zadluží. Ale to už se neřeší, nepatří to k tomu vánočnímu a novoročnímu pozlátku, které se vskutku přeceňuje.  Se žádnými jinými svátky se tolik štráchů nedělá. V tomto kontextu by měli jasně vítězit Velikonoce, když s takovou pompou slavíme Ježíšovo narození. Ale nevítězí, nejsou tak komerčně vytěžitelné. Nebo jestli to dělají ty dlouhé noci, že není nic lepšího na práci než se organizovaně přejídat?  Může to být i pozůstatek pohanské doby, oslavy slunovratu byly jistě pompézní, leč do dnešní nákupní mašinérie měly hodně daleko. Paradoxní s tím je, jak ruku v ruce s nákupním šílenstvím před svátky jde stejně intenzivní šílenství slev hned po svátcích, organizované a reklamované vracení nevhodných dárků a celá řada dalších nesmyslů, které určitě s duchovním rozměrem nemají ani milimetr společný. Vytrvalý mediální nátlak jistě nedělá dobře těm, co jsou osamělí, staří či nemocní. Moc netěší ani rozhádané lidi, rozvádějící se či jinak svátečně nenaladěné jedince či skupiny. A přeci se to rok od roku opakuje, byť mnohde jaksi ze setrvačnosti. A ač přibývá lidí, kteří se tím semlít nenechají, o mediální mainstream jde pořád. Takže díky bohu že je to za námi.