Místo

„Místo“, jeden ze stěžejních povelů při výchově psa. Na cvičišti se s ním potýkáme pravidelně, Tobiáš nepatří k vzorným žákům, kteří plní pokyny na první dobrou. 

Problém je ale i v tom, že s pokyny mám problém i já. Časté příkazy z řad našich trenérů jsou takřka vojenské, vlevo v bok, vpravo v bok, čelem vzad….což dělá problémy mně, tím pletu psa a jsme ve finále za dost komickou dvojici. 

Někdy se mi vybavují temné chvíle z dob svého středoškolského tělocviku či branné výchovy, kdy tyto pokyny ostře duněly socialistickou tělocvičnou. A my, dívky v rozpuku puberty, rozhodně nepochodovaly tak, jak si to osnovy tehdejšího školství představovaly. Ruku v ruce s pubertálními připomínkami jsme si jednoho roku vypochodovaly i trojku z tělocviku. 

A jak vidno, ani po letech jsem neučinila zásadní pokrok a pochodová cvičení pletu stále stejně intenzivně. Jen s tím rozdílem, že si domů neponesu špatnou známku, jen špatný pocit. Z toho, jak jsem natvrdlá. Třeba, když zkazíme cvik a já nutím Tobiáše na místo. 

„Místo, místo…“ opakuji vytrvale Tobiášovi dle příkazu našeho kynologického velitele. Ten to po chvíli nevydrží a aniž by se snažil svůj hlas zbavit sarkastického zabarvení, mi suše dovysvětlí:

„To jsem myslel na vás, paní. Vy máte stát na místě, ne ten pes…“

Těžko na cvičišti, lehko na bojišti….

No, jsem zvědavá. Zatím jsme na cvičáku mezi zdatnými kynology s dokonale poslouchajícími psy za komickou dvojkuJ

Ale pořád nás to baví.