Oblíbené heslo koučů či všech pozitivně laděných lidí, vyzývající ke
změně návyků, bourání konzervativních stereotypů a vycházení vstříc veškerému
dobrodružství nebo netradičním zážitkům. Prostě co se změní, je lepší. Dle této
teorie.
Napadá mě ale velmi často, jak je to
s člověkem jako takovým. Je i u něho změna život? Může se člověk doopravdy
změnit a tím posunout svůj život jinam, většinou k lepšímu? Ale i horší
změny jsou evidovány, samozřejmě. Mně jde ale o to lepší. Přemýšlím o tom, zda
to jde, zda na to má člověk právo a zda to okolí chce akceptovat? Myslím tím
nějaký vnitřní přerod, který se podle všeho projevuje buď s postupujícím
věkem či díky nějakému silnému zážitku nebo osudovému prozření.
Někdy jde o změny nenápadné, které
okolí postupně vstřebá a na původní originál posléze zapomene. Nebo když je
dotyčný nějak viditelně potrestán, většinou osudem, a najednou jsou na něm
vidět známky pokory a obratu o sto osmdesát stupňů. Světské spravedlnosti se
v tomto směru moc nedůvěřuje.
Občas mívám pocit, že jde o
ústřední téma veškerých dramatických událostí: copak mu lze věřit, když
v minulosti byl takový a makový?
Nikdy mi nebylo úplně jasné, co tím
„makový“ mají lidé na mysli. Fakt, že byl daný jedinec kdysi jiného smýšlení
než nyní? Nebo zda je rozhodující fakt, že my o tom víme a cítíme se být
povolání k souzení jeho současnosti očima minulosti. S dobře
skrývanou radostí, že o naší minulosti se toho tolik neví?
Tyto myšlenky se mi opakovaně
vrací, naposledy v době prvního kola prezidentské volby. Týkaly se jednoho
z kandidátů, který kandidoval a deklaroval svoji velkou změnu. Dokonce
korunovanou přechodem na víru. Je nyní úplně jiný člověk a jeho minulé
prohřešky mají (měly by) být zapomenuty. Vrtalo mi to hlavou. Působil na mě v kampani
dobře a neznat jeho minulost, volila bych ho. Jenže ho znám. Co když ho ale
soudím za něco, co je mu dnes už bytostně vzdálené a on je nyní vskutku jiný
člověk? Co když mu křivdíme a nedáváme mu prostor uplatnit svoje nové já?
Popravdě řečeno, na moc velkou změnu to v některých vypjatých okamžicích
nevypadalo, ale k zamyšlení to přesto stačilo. Jak vám něco takového vleze
do hlavy, už se toho těžko zbavujete. A obsedantně to tam sedí, vrtá
a vytrvale řeší otázku, zda je to možné či ne?
Ne, že by to byla otázka život a smrti, ale úplně bezvýznamná také není.
Volby jsou minulostí, ale otázka
změny zůstává.
I když už jsem racionálně dospěla
k názoru, že o změnách je asi lépe nemluvit, protože to stejně
k ničemu nevede. Maximálně tak k pohrdání: jo, tak ty ses změnil (a)?
To ti tak budu věřit, vždycky jsi byl (a) taková a budeš až do smrti!
Přitom by trocha víry v klasické“
změna je život“ přišla docela vhod. Jenomže ono je to s těmi změnami
docela potíž. Bolí. Nejen toho, kdo se mění, ale i jeho okolí. Pomyšlení, že by
měli lidé akceptovat snahu jiných o změnu k lepšímu, většinou není mnohým
moc příjemné, ani kdyby šlo o lidi v jejich blízkém okolí.
Mediálně známým lidem se pak nevěří
už vůbec „Jednou hajzl vždycky hajzl“, hlásá vox populi, jako by pro něho
samotného to neplatilo, a není síly to změnit. Navíc stačí jeden falešný pokus
o změnu
a je vymalováno. Nevěří se dvojnásob.!
Zajímavé je zaměřit se na vlastní
změnu. Hodně pozorovat okolí, jak ji vnímá. Většinou dojdete i ve své vlastí
blízkosti k potvrzení určité zacyklenosti. Jedna škatulka a basta. Žádná
změna se nepřijímá. A jedno, zda fyzická či duševní. Vlastní zkušenost mám i se
sebou samotnou, kdy, léta barvená blondýna, jsem ochabla v souboji
s módními trendy a nechala své vlasy přirozeně zhnědnout. Když jsem zaslechla, jak kolegyně za mnou
posílá cizí lidi s identifikačním návodem, že to je ta blondýna, bylo mi
jasné, že stereotypy převládají. Už léta nemám světlé vlasy, změna ovšem nikam
nepronikla. A pokud se týká chování, postojů, emocí, tam to musí být zákonitě
ještě horší. Když totiž začnete pátrat, nedoberete se většinou pozitivních
přístupů. Jako že kdo jednou zklamal, zklame zase, kdo býval mrzout, nesmí se
usmívat, neb je to podezřelé atd.
Možná je to hloupost, ale zdá se mi, že změna je život patří spíš do
kategorie, kdy přání je otcem myšlenky. Ale realita staví na pevných základech
zakořeněných stereotypů, žádná změna, vše hezky postaru… minimálně co se těch
pozitivních změn týká. Protože ty negativní jsou přijímány celkem běžně, někdy
sice s údivem, kroucením hlavou, ale nikdo se nad tím zas tak
nepozastavuje. Takový to býval dobrák a je z něj pěkný prevít…. To je asi
logičtější, protože prostě změna je životJ
Žádné komentáře:
Okomentovat