Změna je život

   Oblíbené heslo koučů či všech pozitivně laděných lidí, vyzývající ke změně návyků, bourání konzervativních stereotypů a vycházení vstříc veškerému dobrodružství nebo netradičním zážitkům. Prostě co se změní, je lepší. Dle této teorie.

 Napadá mě ale velmi často, jak je to s člověkem jako takovým. Je i u něho změna život? Může se člověk doopravdy změnit a tím posunout svůj život jinam, většinou k lepšímu? Ale i horší změny jsou evidovány, samozřejmě. Mně jde ale o to lepší. Přemýšlím o tom, zda to jde, zda na to má člověk právo a zda to okolí chce akceptovat? Myslím tím nějaký vnitřní přerod, který se podle všeho projevuje buď s postupujícím věkem či díky nějakému silnému zážitku nebo osudovému prozření.

Někdy jde o změny nenápadné, které okolí postupně vstřebá a na původní originál posléze zapomene. Nebo když je dotyčný nějak viditelně potrestán, většinou osudem, a najednou jsou na něm vidět známky pokory a obratu o sto osmdesát stupňů. Světské spravedlnosti se v tomto směru moc nedůvěřuje.

Občas mívám pocit, že jde o ústřední téma veškerých dramatických událostí: copak mu lze věřit, když v minulosti byl takový a makový?

Nikdy mi nebylo úplně jasné, co tím „makový“ mají lidé na mysli. Fakt, že byl daný jedinec kdysi jiného smýšlení než nyní? Nebo zda je rozhodující fakt, že my o tom víme a cítíme se být povolání k souzení jeho současnosti očima minulosti. S dobře skrývanou radostí, že o naší minulosti se toho tolik neví?

Tyto myšlenky se mi opakovaně vrací, naposledy v době prvního kola prezidentské volby. Týkaly se jednoho z kandidátů, který kandidoval a deklaroval svoji velkou změnu. Dokonce korunovanou přechodem na víru. Je nyní úplně jiný člověk a jeho minulé prohřešky mají (měly by) být zapomenuty. Vrtalo mi to hlavou. Působil na mě v kampani dobře a neznat jeho minulost, volila bych ho. Jenže ho znám. Co když ho ale soudím za něco, co je mu dnes už bytostně vzdálené a on je nyní vskutku jiný člověk? Co když mu křivdíme a nedáváme mu prostor uplatnit svoje nové já? Popravdě řečeno, na moc velkou změnu to v některých vypjatých okamžicích nevypadalo, ale k zamyšlení to přesto stačilo. Jak vám něco takového vleze do hlavy, už se toho těžko zbavujete. A obsedantně to tam sedí, vrtá

 a vytrvale řeší otázku, zda je to možné či ne? Ne, že by to byla otázka život a smrti, ale úplně bezvýznamná také není.

Volby jsou minulostí, ale otázka změny zůstává.

 I když už jsem racionálně dospěla k názoru, že o změnách je asi lépe nemluvit, protože to stejně k ničemu nevede. Maximálně tak k pohrdání: jo, tak ty ses změnil (a)? To ti tak budu věřit, vždycky jsi byl (a) taková a budeš až do smrti!

Přitom by trocha víry v klasické“ změna je život“ přišla docela vhod. Jenomže ono je to s těmi změnami docela potíž. Bolí. Nejen toho, kdo se mění, ale i jeho okolí. Pomyšlení, že by měli lidé akceptovat snahu jiných o změnu k lepšímu, většinou není mnohým moc příjemné, ani kdyby šlo o lidi v jejich blízkém okolí.

Mediálně známým lidem se pak nevěří už vůbec „Jednou hajzl vždycky hajzl“, hlásá vox populi, jako by pro něho samotného to neplatilo, a není síly to změnit. Navíc stačí jeden falešný pokus o změnu

 a je vymalováno. Nevěří se dvojnásob.!

Zajímavé je zaměřit se na vlastní změnu. Hodně pozorovat okolí, jak ji vnímá. Většinou dojdete i ve své vlastí blízkosti k potvrzení určité zacyklenosti. Jedna škatulka a basta. Žádná změna se nepřijímá. A jedno, zda fyzická či duševní. Vlastní zkušenost mám i se sebou samotnou, kdy, léta barvená blondýna, jsem ochabla v souboji s módními trendy a nechala své vlasy přirozeně zhnědnout.  Když jsem zaslechla, jak kolegyně za mnou posílá cizí lidi s identifikačním návodem, že to je ta blondýna, bylo mi jasné, že stereotypy převládají. Už léta nemám světlé vlasy, změna ovšem nikam nepronikla. A pokud se týká chování, postojů, emocí, tam to musí být zákonitě ještě horší. Když totiž začnete pátrat, nedoberete se většinou pozitivních přístupů. Jako že kdo jednou zklamal, zklame zase, kdo býval mrzout, nesmí se usmívat, neb je to podezřelé atd.

  Možná je to hloupost, ale zdá se mi, že změna je život patří spíš do kategorie, kdy přání je otcem myšlenky. Ale realita staví na pevných základech zakořeněných stereotypů, žádná změna, vše hezky postaru… minimálně co se těch pozitivních změn týká. Protože ty negativní jsou přijímány celkem běžně, někdy sice s údivem, kroucením hlavou, ale nikdo se nad tím zas tak nepozastavuje. Takový to býval dobrák a je z něj pěkný prevít…. To je asi logičtější, protože prostě změna je životJ