Motivace

„Je nutné děti motivovat“, tvrdí ti, kteří chtějí nějak logicky vysvětlit špatné (či odlišné) statistiky ohledně školních vědomostí současných dětí.  Statistiky totiž tvrdí, že nám děti hloupnou či co?

Tito hledači pravdy jistě sami, kdo dá na imaginární kouzlo jakési superschopnosti, která donutí děti k soustavné práci a hlavně k touze po vzdělání. Kantoři i rodiče ji hledají také. Smutné je, že často hází vinou na ty druhé, vytvářejí napjaté bojovné prostředí a tím u dětí budí maximálně tak posměch, ale zcela jistě ne motivaci.

„Co chcete od učitelů“ zní z řad rodičovské veřejnosti.

 „ Jsou to rozmazlená princátka všechno mají, nic nemusí, rodiče jim umetají cestičku“, kontrují rozhořčené sborovny.

Pokud se zástupci znesvářených stran střetnou osobně, je z toho mega konflikt, jehož jedinou motivací je zničit toho druhého. Děti a jejich motivace ke vzdělání z takového sporu radikálně mizí, ač každá strana se dětskými zájmy vehementně zaštiťuje.

Často se nad kouzelným vlivem všemocné motivace zamýšlím. Když kolegyně ve sborovně opakovaně mluví o demotivaci ze studentské lhostejnosti (tou ostatně trpím také), napadá mě, zda vůbec dneska ve škole děti motivovat lze. Není nic horšího, když na vás otráveně až tupě hledí, spíš skrze vás než na vás, a je jim všechno fuk. To už je lepší, když zlobí, vymýšlejí recesi, hledají, kde vás nachytat, než když apaticky zírají a v jejich očích lze číst:“ Tak si to tu dovykládej, ale víc, co nám můžeš….“

 „ Je to strašná nuda“, pokouší se oslovený pubescent definovat svůj vztah ke školní docházce.

„ A jaká by tedy byla tvoje představa o škole, která by nebyla nudná?“ snažím se přenést imaginární zodpovědnost na jakousi vyšší moc, respektive na dětskou představivost.

Zřejmě to nevybudilo vůbec žádný zájem. Lhostejně pokrčil rameny, že tedy fakt neví. Dostat z něho nějakou jinou myšlenku nebylo, vzhledem k pevně zakořeněné negaci vůči všemu školnímu, vůbec možné.

Mně osobně však všeobecně vnucovaná motivace, které se ve veřejném prostoru přikládá takřka fatální důležitost, přijde přinejmenším sporná.  Nechce se mi totiž věřit, že by se dnešní dítě jinak stavělo k vzdělávání na základě geniální motivace obětavého matikáře, když žije ve společnosti, která všeobecně vzděláním pohrdá.

Je těžké školní mládež neustále přesvědčovat o významu něčeho, co nejvyšší místa trvale dehonestují.  Za hlavní modlu jsou stanoveny peníze. Ty díky hlubokému vzdělání většinou nezískáte.  U nás alespoň ne.

A poučení? Třeba z dějin? Historie vzhledem k současné politické situaci nemá pro děti vůbec žádný význam, těžko totiž motivovat studenty ohraným krédem, že z historie se třeba poučit a vyvodit důsledky, když třicet let po revoluci nikomu nevadí příslušník represivních orgánů minulého režimu ve službách režimu současného. Kupříkladu…

       Motivaci obecně samozřejmě ctím a uznávám.  Dám ale hlavně na tu vnitřní motivaci. Může s ní sice nastat určitá logická potíž, a totiž ta, že se diametrálně liší od propagovaného mainstreamu. Ale i tak v ní věřím. Také ona jako jediná může kohokoliv přimět ke studiu (či k čemukoliv jinému).

 Přitom ve škole je paradoxně hodně upozaďovaná. Vezměme si třeba vášnivého čtenáře, který neprojde současným vzdělávacím systémem, protože není schopen vyšších matematických úkonů. Těžko pak hledat motivaci ke studiu, když jsem permanentně konfrontován s vlastní nedostatečností, jedno, že matematickou.

    Mně osobně se nejvíc dotýká historie, v mediálním prostoru totálně dehonestovaná. Prostě jsou to jen data a basta. Ne, že bych data z dějin nějakým záhadným způsobem vyškrtala. Popravdě řečeno, mě osobně letopočty dost baví a nemám problém si je pamatovat. Ale dějiny na tom nestavím, což je hodně těžké někomu vysvětlit. Žádný copyright na výklad bezdatových dějin nemám, ale i když na nich nelpím, stejně všichni dějepis definují jen jako nudná data. I moji vlastní studenti.  Vymyslet jiný argument, proč je dějepis nebaví, je většinou ani nenapadne.  Pak hledejte motivaci….

Jednou mojí motivací je vyšoupnout ze školních povinností trojí návrat do pravěku, leč marně. Podle čísi představy, patrně ministerské, každý absolvent gymnaziálního vzdělávání musí několikrát za svůj studijní život zakotvit na čas v pravěku.  Aby mu pak stejné orgány mohly vyčítat, že nedostatečně zvládá moderní dějiny a že se jim moc nevěnuje. Zde ale víc už mluvím o frustraci, protože, jak dobře známo, stokrát nic umořilo i vola, natožpak českého učitele.

Ale vraťme se k motivaci.  Konkrétně té mojí, historické. Představuji si to tak, že by se pravěkem zaobíraly malé děti, které baví představa života v jeskyni, zatímco ti starší studenti by měli dostatek prostoru diskutovat nad problematikou moderních dějin. Aby si uvědomili, v čem vyrůstali jejich rodiče, kteří je vychovávají a předávají jim své historické zkušenosti.

A mohli by i vlastní názory používat. Byl by pro to prostor. A motivace.

Pravda, ke zvýšení popularity školní docházky by to asi zásadně nepřispělo, možná dokonce naopak.  Pracovat s vlastním názorem a myšlenkami je náročné, někdy i nebezpečné. Ne všichni o to stojí (děti, rodiče i kantoři.) Z tohoto hlediska by asi bylo lepší školu buď zrušit, nebo zakázat. Zakázané ovoce snad i dnes nejlépe chutnáJ.

 Což zná jako utopie, ale paradoxně není vyloučeno, že se tomu v budoucnu tak stane. Patrně ale z úplně jiných pohnutek než ve snaze zlepšit vztah ke vzdělávání.

 Když ale začneme intenzivně přemýšlet o skutečné nutnosti motivace, musíme si přiznat, že ztrácíme jistotu, zda vůbec existuje v nějaké přijatelné a legální podobě. Popravdě řečeno, občas je taková ušlechtilá motivace v konfrontaci s realitou skoro nepředstavitelná.

Přesto musím přiznat, že se o motivaci stále vytrvale snažím. Protože vytrvalá demotivace je ve finále opravdu hodně demotivující, ba až frustrující…..:-)