Zazpíváme si?

Vždycky když slyším tuto zlidovělou hlášku, vzpomenu si nejen na českou filmovou klasiku, ale i na vlastní mládí, kdy jsme u ohně vydrnkávali jednu odrhovačku za druhou. A nešlo vždycky jen o odrhovačky, zpívali jsme trampské hity, Krylovy písně, což vždycky celé akci dodávalo punc čehosi zakázaného, stejně jako písně Jarka Nohavici. Pěly jsme ale i lidovky, písně neznámých i známých autorů, prostě jakmile někdo hrábnul do strun, už to jelo. K nezbytné výbavě na taková setkání logicky patřily zpěvníky, léty ohmatané, otrhané, ale vždy přítomné. Hlavní aktéři, kytaristé, většinou ještě mívali svůj vlastní, kam si zapisovali i vlastní tvorbu nebo písně, které někde zaslechli a které oni pak chtěli někdy někde interpretovat dál. Prostě jakmile někdo zahlásil ono profláknuté: zazpíváme si, už to jelo. A tím končí okénko do historie, protože v tomto případě se historie opravdu neopakuje. Když jsem onehdy zkusila nalákat skupinu dětí, ať si rozděláme oheň a posedíme dokola, zůstala jsem u ohniště sama. Děti se bavily opodál kolem tabletu. Oheň jim byl srdečně ukradený. Jindy jsme měli ve skupince kytaru. Chlapec hrál krásně, leč dvě tři písně, anglické samozřejmě. Ostatní ho nábožně poslouchali. Na pobídnutí, zda si zazpíváme, hromadně zapěli ony tři anglické písně, které promptně našli na mobilu. Zpaměti nedali nic. Když jsem nesměle navrhla, zda by třeba nezahráli Milence v texaskách, nechytala jsem se. Vůbec to neznali. Chvíli ještě brnkali podle mobilu, pak to přepnuli na you tube a bylo po zpívání. Ohmataný a potrhaný zpěvník se mezi jejich věcmi vůbec nenacházel. Když se bude zpívat, najde se to v mobilu....

Z toho plyne, že i taková klasika, jako je omleté: zazpíváme si, podléhá vývoji. Všechno je dnes jinak. Doma mi říkají, ať jsem ráda, že se snaží. A mají alespoň tu kytaru.

Nu, já ráda samozřejmě jsem. Vím, že doba je jinde. Ale kapku nostalgie si dovolit mohu. A na zazpíváme si  reaguji vytrvale Krylem či Nohavicou, a i Milenci v texaskách jsou naživo lepší než z you tube. Prostě konzervaJ