Cesta z města, zejména na víkend, může být docela
peklo. Myslím tím dopravní peklo. To v případě, pokud míříte za víkendovými
radovánkami již v pátek. Většinou to tak nepraktikuji a dobrovolně si
víkend zkracuji v tom slova smyslu, že odjíždím v okamžiku, kdy je
větší pravděpodobnost sjízdnosti našich přeplněných, uzavřených, rozkopaných a
jinak deformovaných komunikací. Leč, nejde to tak vždycky, tudíž někdy nastanou
situace, které nazývám obzvláště adrenalinovým dopravním dobrodružstvím. To je
tehdy, když chci odjet z města třeba hned v pátek. Příprava je
podložena řadou vyzývavých otázek. Za jak dlouho stihnu cestu, kterou běžně
jezdím slabou hodinu. Bude mi pět hodin stačit? Mám jet po dálnici nebo je
bezpečnější nějaká okreska? Mám na takovou cestu dostatečnou zásobu tekutin,
rychlého občerstven a hlavně trpělivosti? Nedalo by se to odložit? Když se to
odložit nedá, zruším veškeré páteční odpolední aktivity, abych mohla vyjet co nejdříve,
a s modlitbou na rtu se vydávám vstříc několika hodinám na D1. A je to
peklo. Všichni, co znám, tvrdí, že raději nejezdí. Přesto je narváno. Jak tak
počumuji kolem, protože v rychlosti deset kilometrů za hodinu se to dá,
vidím, že takřka každý telefonuje či je zrakem víc na telefonu než na vozovce.
Ono se to asi jinak nedá, ale ti telefonisté jsou tam pořád, i v té vyšší
rychlosti. I ta nakonec nastane. Na dálnici se nakonec dá dosáhnout až čtyřicetikilometrové
rychlosti. Nostalgicky hledím na příkazové značky, které podél dálnice vnucují sto
kilometrů či osmdesát kilometrů v hodině. Takové rychlosti prostě na
páteční dálnici nedosáhnete. Tak se vlečeme padesátkou a stále děkujeme bohu,
že to jede. Míjíme řadu uzavírek, vykopávek či rozkopaných úseků. Ani noha tam
nepracuje. Proč také, v pátek ve čtyři, co by tam dělali? Fakt, že jich
tam mnoho není ani jindy snad už netřeba komentovat. Takže se řítíme už
padesátkou, mnozí stále telefonují, což mě, notorického vyznavače pravidel,
poněkud vytáčí, ale je to realita. Podobná panuje i jinde, nejen v Praze
či na dálnici. Ucpaný je třeba i Benešov, typický svými extravagantně
vyznačovanými kruhovými objezdy, které připomínají silnici někde
v Bangladéši, takže dopravní dobrodružství stále trvá. Mnohé kresby na
silnici jsou dešifrovatelné pouze místním, co zde jezdí denně, pro ostatní je
to vždycky tak trochu kvíz, který se ale v koloně dá poměrně úspěšně
vyřešit. Takže cesta z města nakonec vyšla. Dobu, co běžně dávám za
padesát minut, protáhneme na tři hodiny. A to to takřka pořád jelo, nenastala situace,
kdy celé odpoledne proparkujeme na dálnici. Víkend může začít, další cesta
z města bude, až bůh ví kdy. Snad aby člověk začal uvažovat o vznášedlech,
protože doprava je u nás vskutku tragická (i hromadná MHD stála v koloně,
takže moudré řeči typu, že nechte auto doma, s námi to jede, jsou vskutku
zbytečnéJ).
Takže vznášedlo nebo pěší chůze. Možná i na koni někde lesem by se dalo. Jen na
nejdražších dálnicích Evropy se jezdit nedá. A v pátek odpoledne už vůbec
ne.
Já jela sama v neděli dopoledne po okrscích, nikde nikdo, jen kolem lesů aut plno.
OdpovědětVymazatPřipravená jsem byla kávou, vodou, čokoládou, k poslechu audiokniha,...
Jenže to by na 50 km cesty nesměli být hned dvě objížďky.
Jedna tak špatně značená, že když jsme se zeptala na tu správnou cestu na benzínové pumpě, tak mi bylo sděleno, že už jsem za víkend snad desátá co se tak to ptá :-o
Nedivím se!
Chápu, že oprava silnic je potřeba, a kdy jindy, když ne v létě, ale nějaká koordinace a dostatečné značení by opravdu tu cestu za volantem ulehčilo.