Vyjížďka

Občas jezdím na kole. Ráda, ale žádná hitparáda to určitě není. Jezdím vlastně tak nějak jako i plavu. Jako paní radová, v klídku a pohodě. Jako děti jsme na kole řádily samozřejmě mnohem víc. Vzpomínám na své první vlastní pořádné kolo Pionýr, které přistálo v naší garáži za vysvědčení někdy v páté třídě. Též jsem užívala kolo Eska a občas se svezla na vytouženém Favoritu, který ale patřil mým bratrům. Dívka prý má jezdit na skládačce. No, nějaká divná teorie, ale nehodlám rozebírat „křivdy“ svého dětství. Ostatně patří k němu i stupidní dětská říkačka, „chceš-li poznat blahobyt, kus si kolo Favorit, chceš se strhnout ještě dneska, kup si kolo značky EskaJ. A chceš-li poznat, co je dřina, kup si kolo UkrajinaJ“

Nu, dnešní cyklisté určitě netuší, o čem mluvím. Já ostatně také, pokud mluvím o vrcholové cyklistice. Naprosto jí nerozumím a nechápu, Už jen představa, že někdo ujede dvě stě kilometrů na kole, někde v horách a neumře, je pro mě dost sci-fi. A to, že druhý den jedou znova, je už úplně mimo mé chápání. Ale je to jejich práce a jako milovník gaučového sportu na ně také ráda kouknu. Třeba taková tour je krásná svými záběry, baví mě sledovat tu nádhernou francouzskou krajinu, pro kterou je ta cyklistika jen takové dokreslení. Trochu mi trne při představě, co s tou krásnou krajinou celý ten cirkus dělá. Cyklisté odhazují obaly od rychlého občerstvení, řádí tu motocykly i auta jako doprovod, o publiku kolem trati ani nemluvě. Do toho helikoptéry, takže v tomto případě cyklistika asi nebude neškodným sportem, který nijak nezasahuje do přírody. Leč, je to tak. Pochopit systém závodu, kdy jeden jede na druhého, taktiku řídí někdo pokyny do sluchátek, vítězí ten, kdo třeba nevyhrál žádnou etapu, je asi nad moje síly. Kdysi jsem si myslela, že závod vyhrává ten nejrychlejší. Asi to už tak dávno není, jde o týmový sport svázaný složitou taktikou. Podívaná je to jistě pěkná. V té souvislosti také obdivuji Francouze při trati. Třeba u nás, kde je vše odděleno složitými zábranami, aby nějaký chytrák nevstoupil do trati, si lze o takové volnosti jen nechat zdát. Alespoň skrze televizní záběry jsem měla pocit, že diváci stojí volně kolem trati a povzbuzují. Neomezují. I to je trochu nepochopitelné, leč obdivuhodné. Cyklistické závody prostě mají svá neuchopitelná specifika. Ale moje vyjížďka zůstává už léta stejná. A do kopců už i někdy kolo vedu. Pak není divu, že nechápu.J