Filmová depka

 Když už jsem viděla rádoby show spojenou s předáváním filmových cen, které filmaři vzápětí rozbíjeli či poté zapomínali v baru, což jistě svědčí o hodnotě daného ocenění, chtěla jsem vidět ty filmy, které se údajně líbí. Nebo spíš patří k tomu lepšímu, co se v české filmové kotlině urodilo. Zvolila jsem Kobry a užovky, když už jsou ten nejlepší film roku. A Domácí péči, kterou jsem měla nachystanou už dlouho, leč nálada chyběla. Ne snad že by se nyní nějaké naladění na podobný film dostavilo, ale byl to plánJ. A stálo to za to, depka jak vyšitá.  Kobry mě šokovaly, nějak jsem dopředu úplně nevěděla, oč půjde. Herecké výkony skvělé, to nepopírám. Téma aktuální. Jen se mi zdálo, že navzdory všem oceněním přeci jen tak klouže po povrchu, nejde do té děsivě bolavé hloubky. Ale na druhou stranu, to by divák asi už nevydýchal. I takhle to bylo děsivé. Nicméně, ti lidé, kteří tam tu zoufalost představovali, byli pořád ti hezcí kluci z Prahy, místy jsem měla problém jim tu děsivou vykořeněnost, kterou toto prostředí nabízí, uvěřit.  I tak to ale stačilo, aby se mi z toho svíral žaludek. A zjevně, v nějakém náchvatu flagelantství, jsem se dorazil a Domácí péčí. Ve finále s úplně stejnými pocity jako po Kobrách, jen umocněné na druhou. To jsou tedy sondy do českého prostředí. Jen víc a hlouběji.  Už jen dívat se na to je vyčerpávající, natož to potom žít. Ale vidět bychom to měli všichni. A něco s tím dělat, jde li to.  Teď snad je ale čas na nějakou pohádku. Asi na krtečkaJ