pondělí 21. března 2016

Moderní dějiny

Moderní dějiny se ve škole neučí.
Klišé, které neveřejném povědomí natolik zdomácnělo, že o něm dnes už nikdo nepřemýšlí a automaticky ho opakuje, ba dokonce je o něm přesvědčen. Ti, co moderní dějiny poctivě vyučují, věnují se jim nejen ve výuce, ale i v mnoha seminářích, pak jsou naprosto upozaděni. Většinou se je veřejnost snaží vtěsnat do škatulky výjimky, která potvrzuje pravidlo. Nepotvrzuje, protože taková výuka žádnou výjimkou není. Myslím, že hodně velká většina kantorů se moderním dějinám věnuje s velkou vervou a elánem, spolupracují s různými organizacemi, zvou pamětníky do škol či s dětmi vyrážejí po stopách kolektivizace či událostí Pražského jara. Anebo novodobé dějiny jen docela obyčejně učí a vykládají. Že si veřejnost myslí něco jiného, je věc úplně jiného rázu. Jednak veřejnost ráda dští na školu oheň a síru. Všichni si prošli minimálně základním vzděláním, což je logicky povyšuje na odborníky ve školství a rádi se tak prezentují. Jednak je zajímavější věci negovat než zobrazovat v pozitivním světle. Třeba taková televizní reportáž zaujme mnohem víc lidí, když na ni lákají formou ankety, kde odpovídají vysokoškoláci na otázky z nedávné historie. Naprosté hlouposti, samozřejmě. Nejlepší je, když neví, kdy byla Sametová revoluce či kdo byl Václav Havel, to pak roste sledovanost. Je na výsost jasné, že výsledkem bude poznámka, že je prostě v té škole nic nenaučili. Bez ohledu na vytrženost z kontextu to bude poselství mediálního sdělení, které upevní onu floskuli
o absenci moderních dějin ve škole.
 Nu a pak se také úplně zapomíná na studentské priority, které jsou samozřejmě někde úplně jinde, než v revolučním kvasu Pražského jara. Sama si dobře vybavuji (a to jsem měla dějepis vždycky ráda), že mi vyprávění babičky o druhé světové válce přišlo jako by povídala o pravěku. Je to stejné jako s naší adorací revolučních událostí na sklonku osmdesátých let, které současné děti vnímají ve stejné rovině jako dinosaury.
Jenže je to stejné jako s výchovou, která většinou v době puberty vypadá, jako by se vám domů vetřel jakýsi cizinec všemi vašimi výchovnými metodami naprosto nedotčený. Prostě nezájem. (většinou tedy).
Puberta pomine a najednou je tady vyrovnaný dospělý člověk, který díky vaší výchově v době teenagerů nezabloudil, naopak. Prostě, co jste zaseli tam někde je a ono se to objeví.

Stejně tak jako se vztahem k moderním dějinám. Pokud se o nich ve škole dozví, a že ano, což mohu potvrdit, pak se jejich zájem prohloubí, souvislosti samy naskočí. Takže ti, co kritizují školní dějepis, vůbec nezohledňují zájmy a věk dětí a prostě jen stereotypně tvrdí, že ty moderní dějiny škola zanedbává. Není tomu tak, což mohu potvrdit z vlastní praxe i zkušenosti. Jen se s větrnými mlýny zažitých představ někdy těžko bojuje. Jistě by mi tady dala řada kolegů za pravdu.

Psáno pro Rodina a škola

1 komentář:

  1. Za sebe jsem ráda, že se to změnilo. Před nějakými 12 roky, když chodila dcera na vyšší stupeň, nebyla vyúka moderních dějin žádná sláva... Ale chápu, že záleží na škole, na učiteli.. Prostě jsme někdy museli dějepis suplovat doma.

    OdpovědětVymazat