Řada teoretiků periodicky přichází s vizí, jak
zreformovat školství. Když už děti chodí do školy tolik let, mělo by to
přinášet smysl a efektivitu, děti by měla škola bavit a učitelé by měli
splňovat nejvyšší kritéria vzdělanosti, kreativity a empatie.
Jistě, velmi krásná idea. Jenom nevím, jak si to oni
myslitelé představují v praxi. Chtějí reformovat za pochodu nebo
radikálně? Jasně či experimentálně? Myslím, že ani oni sami pořádně nevědí. Je
nadmíru jednoduché reformovat školství (a vůbec cokoliv) od stolu. Skutečně
závažné reformy se povedly snad jen Marii Terezii a to jen ještě s velkým
úsilím. Od té doby se hodně mluví, diskutuje, často kritizuje a v poslední
době velmi často dehonestuje, nadává, občas něco pozmění, ale výsledek je velmi
rozpačitý.
Zajímavým hitem současnosti je (letitá) diskuse o kariérním
řádu, který by snad měl údajně motivovat učitele možností kariéryJ či nějakým finančním
bonusem. Mohutně se zavádí tzv. portfolia, do kterých si potencionální
kariérista má skladovat veškeré své certifikáty, které vy potencionálnímu
hodnotiteli jeho práce měly jasně sdělit, jak moc je ten daný učitel
dobrý. Z logiky selského rozumu lze
tedy prostě konstatovat, čím více papírů ala certifikátů, tím lepším učitelem
budete. Pěkná reforma, že?
Podle mého se jako
vždy zapomíná na prachobyčejnou lidovou pravdu, že školství stejně stojí na
skutečné (nikoli papírové) osobnosti učitele. Takového, který má pro svoji
práci určité nadání. Podobně třeba jako herec. Copak někdo dobrovolně chodí do
divadla na nějakého koktala? Nebo někoho, kdo se po jevišti pohybuje jako
dřevo, kuňká a jeho herectví je prostě nepřesvědčivé, divné? Nešel. Přitom děti
takové kantory trpět musí. Třeba jen proto, že mají své portfolio plné
atraktivních certifikátů. Jedna dívka mi vyprávěla, jak se před lety její
spolužáci v zadní lavici opili při výkladu stárnoucího profesora, který se
rozhodl přivydělat si výukou na základní škole. Zaníceně mluvil o literatuře
Karla Čapka, zatímco hoši, většinou neznalí ani Dášeňky, si vzadu nechávali
kolovat placatici rumu.
Pan profesor se celý
život živil pedagogikou. Tou teoretickou. Napsal řadu knih, jak učit. A
realita…?
Nelze ovšem
vyloučit, že časem bude podobných situací v našem školství rapidně
přibývat. Alternativci mají přece
v současné době zelenou. Nic není ve veřejném prostoru víc haněno, než
nějaká povinnost, řád či režim směrem k žactvu. Možná se ve finále jedinou úspěšnou reformou
stane trend dělat si, co chci. Otázka sice je, jak se takoví lidé později
uplatní v životě, ale ve škole budou úspěšní určitě. Je rozhodně velmi
populární nechávat dětem absolutní volnost, do ničeho je nenutit, snad ani do
školní docházky, i když na druhu stranu ji ministerstvo neustále prodlužuje.
Předpokládám, že napřed půjde o malé nenápadné změny, které
se pozvolna prosadí a svou rozpínavostí se dopracují k dominantnímu
postavení ve směřování školství. Všichni budou v rámci inkluze chodit do
jedné školy a budou si dělat, co se jim líbí.
Trošku potíž asi bude s délkou takové docházky. Co
s dvacetiletými maturanty, které nikdo nezaměstná? Možná by stálo za to,
ještě to prodloužit, aby zůstali v bezpečí školních lavic minimálně o pět
let déle. Muselo by se asi opatrně, ale již nastolený trend signalizuje, že
když se chce a je politická vůle, všechno jde. A jednou tomu prostě tak bude.
Na vědomosti a poznatky se moc hledět nemusí, stejně je
nějaké vědění už dávno zastaralou a překonanou fosílií. Hluboce přemýšlet o
problému se do dnešní doby moc nehodí. Kdo moc ví, moc se ptá, moc štourá
apod., což rozhodně není nijak žádoucí.
Někteří to ale pořád ještě nehodlají přijmout. Jako ten
kantor, co striktně vyžadoval ve své třídě řád a režim, čímž se rychle ocitl na
úřadu práce. Studovat do hloubky se prostě moc nevyplácí, to je zjevně zásadní reforma dne.
Psáno pro Rodina a škola
Naprostý souhlas.
OdpovědětVymazat