„Já si to nepamatuji,“ musím občas omluvně vysvětlovat,
protože dotyčný si myslí, že když jsme nějakou situaci zažili společně, mám
stejné vzpomínky jako on. Někteří jsou
dokonce viditelně přesvědčeni, že jim lžu, protože to si pamatovat prostě
musím. Trvají na tom, že podobné věci se nezapomínají, a když si to pamatují oni,
proč bych to neměla vědět já? Často se jedná o běžné životní situace, příhody
či srazy. Nebo o jména a tváře (což je
ještě horší) nějakých osob, se kterými jsme se v minulosti (třeba i velmi
nedávné) setkali.
Ne, že bych si to nepřála. Velmi by se mi líbilo, kdyby
všechny ty zásadní informace zůstávaly usazeny v mé paměti a byly kdykoli
k použití. Kupříkladu tak, jako to má moje maminka. Pamatuje si
z rodinné historie kde co, co kdy kdo řekl, udělal, kdy se narodil, kdo ke
komu patří nebo kdo jak vypadá. Moje paměť v takových případech žalostně
selhává. Nejen, že nic nevím, ale já navíc ty lidi ani nepoznávám. Mnohdy to
vede i k trapasům, když zjistím, že člověk, kterému uctivě vykám a
domnívám se, že ho vidím prvně v životě, je nějaký prastrýc, se kterým
jsem si údajně dobře pokecala před pěti lety na nějakém rodinném setkání.
Někdy mívám podezření, že jde o nějakou variantu Alzheimerovy
choroby (a to se nechci nijak rouhat). Ale jsem prostě schopna zapomenout
cokoli, včetně celkem důležitých detailů.
Například tváře lidí. Všichni se domnívají, že jako kantor
musím poznat kohokoliv široko daleko. Omyl.
Zapomínám jak na běžícím pásu. Už před lety mi dělalo potíže přiřadit jméno
studenta k dospělému člověku, který se ke mně po letech hlásí na ulici.
Situace se nejen nezlepšila, naopak, po letech je stav stále stejně tristní,
neřku-li horší. Hluboce se skláním před
jedním ze svých bývalých gymnaziálních kantorů, který nás nejen všechny
kdykoliv pozná, ale i si pamatuje, kdy jsme maturovali!!!
Nepamatuji se, že
by moje paměť selhávala třeba při studiu. Nebo při zapamatování si blbostí.
Zato v jiných pamětních oblastech naprosto selhávám. Jen po mě někdo chce,
abych si vybavila třeba oblečení či jaké měl vzpomínaný objekt vlasy,
nevím. Co říkal, také ne a jak vypadal
už vůbec ne.
Někteří v tomto pro mě nepostižitelném oboru dosahují
naprosté geniality. Zažila jsem člověka, který si pamatoval i témata rozhovorů,
vedených před padesáti lety. Ne, že by šlo o podstatné věci, prostě věděl, o
čem spolu klábosili v létě u táboráku či v zimě na horách. Alespoň
tak na mě působilo jeho vyprávění, které se neslo v duchu nostalgického
vzpomínání, v němž hrála roli nějaká genealogická snaha vypátrat jakéhosi
vzdáleného předka. On věděl, i co měl
tehdy na sobě, přičemž já bych si nevybavila vlastní oblečení přesně před
týdnem.
Pamětníci to mají po této stránce jednoduché, ale a ť si
každý věří, čemu chce, já si myslím, že si občas trochu vymýšlejí. Osobně totiž
nemohu pochopit pamětní schopnost vybavovat si po letech (po dnech)detaily či
tváře.
Uchovat tyto věci v paměti je bezesporu účinný způsob
jak zachovat zajímavý kolorit minulosti. Nevím, čím to je, ale mně,
v podstatě velké milovnici historie, toto nejde. Představa, že si vybavím,
co se přihodilo v rodině dejme tomu před deseti lety na běžné každodenní úrovni,
je pro mě naprostá utopie. Ale je vůbec možné pamatovat si, co se dělo před lety
na počátku jara?
Někdy ale je lépe zapomenout. Jako v případě, kdy vám
vzpomínky přinášejí trauma a zlé sny. Pro spokojenou přítomnost je pak lépe
nevědět. Majitel nefunkční paměti se pak netrápí tím, co už stejně neovlivní, a
klidně si užívá aktivní současnosti.
Všichni jsou sice upřímně překvapeni, když se třeba
vykládají zážitky ze společné střední školy, že nesdílíte stejné vzpomínky jako
oni, když jste tam prokazatelně byla.
Ukazuje se, že paměť
není jen milosrdná, selektivní či nespolehlivá, ale i záhadná, protože někdy si
pamatujete kde co a jindy vůbec nic. Psychologové sdělují známou pravdu o
paměti spojené se silnými emočními zážitky, což je sice pravda, ale když na
některé silné zážitky pak chcete raději zapomenout, je to hodně
kontraproduktivní. Stejně tak, jako když si pamatujete kdejakou hloupost,
zatímco paměť na tváře u vás prostě nefunguje. Natož pak na události
z rodinného archivu či školní docházky.
Nechtěla bych se ovšem dožít situace, kdy nepoznám ani své
nejbližší.
A propos, není to ani o skleróze ani o nějakém schopnostním limitu.
Je to zamyšlení o běžné fungující paměti, která jinak pracuje docela
normálně. Jen má některé hranice, které
někdy mohou život komplikovat, jindy zase usnadňovat. A v neposlední řadě
umožňuje být stále něčím překvapován, stále objevovat nové věci, situace i lidi.
Sice těžko říci, zda bývalého spolužáka potěší fakt, že se
s ním nově seznamujete, protože už si na něj nepamatuje či spíše si
nevybavujete jeho tvář. Myslím, že je to
svým způsobem handicap, ale za určitých podmínek ze z něho nechá udělat
výhoda. Podle mých zkušeností je totiž nevědomost docela neškodná. Určitě víc
než schopnost zapamatovat si všechno, včetně veškerých křivd a ústrků. I když
zase, nepoznat toho, koho vám právě včera představili, je také docela faux
paus. Raději na to rychle zapomenoutJ
Žádné komentáře:
Okomentovat