Za našich mladých let...

  To za našich mladých let rozhodně nebylo, bývala dědečkova oblíbená mantra. Reagoval tím na všechno, co se mu jen trochu nelíbilo či co se vymykalo všeobecně přijímané realitě. Myslel tím tedy stejně hlučnou mládež jako zkorumpované politiky, nedochvilnou dopravu či třeba nedostatek sněhu v zimních měsících.

Někdy také připsal vinu na přírodních anomáliích i nám, když jsme jako děti trochu víc skotačily, hned za to mohly erupce na slunci, které ale za jeho mladých let zcela jistě nebyly. Nebo když mu přívalový déšť zničil jeho s láskou budovanou zahrádku, s naprostou jistotou dokázal označit viníka, kterého viděl v současných neschopných politicích. Za jeho mládí takoví „kazisvěti“ rozhodně u moci nebyli.

S přibývajícími léty jeho mantra nabývala na intenzitě a nakonec současnost definitivně zavrhnul, protože za jeho mládí bylo všechno lepší.

Nikdy bych nevěřila, že jeho modlitba postupně pronikne i do našeho slovníku. Fakt, že najednou zjišťujeme, že za našich mladých let bylo všechno jinak, může člověka trochu zaskočit. Je to genetika? Známka stárnutí? Nebo nějaké zvláštní úchylky na minulost?

 Tahle myšlenka mě zaměstnávala zejména poté, kdy jsem podobnou hlášku vyřkla poprvé, tehdy vlastně ještě tak trochu mimoděk. První, co mě napadlo, byla otázka, proč to vlastně říkám?  A myslím to doopravdy nebo je to skutečně nějaká mantra, která se v určitém věku objeví u všech? Chvíli jsem o tom pseudoproblému dumala. Popravdě řečeno, nic světoborného jsem nevykoumala. Jde logicky o vzpomínkový optimismus, který asi nemá žádný racionální základ. Ale vydrží jako váš průvodce dlouhá léta. Ne, že by se člověk občas nepokoušel mlčet, ale projevy sebezapření v tomto ohledu lidé dvakrát nešetří.

 Jistě mnozí z nás došli k názoru, že za našich mladých let to bylo stejné, ba někteří dokonce jdou tak daleko, že sarkasticky tvrdí, že to bylo mnohem horší než dnes.

Přitom reálné srovnání by jistě nebylo od věci. Jenže s realitou je trochu potí. Každý si ji upravuje k obrazu svému, chápe ji po svém a realitu jiných moc nebere na zřetel. I můj dědeček rozhodně neměl idylické mládí, co také chtít od válečné doby, ale přesto se k idealizujícímu výroku uchyloval více než často.

Pamatuji si, že mě to jednou vedlo ke zvědavým otázkám, jak mohlo být lépe třeba za války? Podíval se na mě jako bych promluvila cizí řečí a pak jen rezignovaně mávl rukou. Tomu ty nemůžeš rozumět, řekl mi a pustil se do pletení košíků, které měl jako uklidňující terapii. Dodnes s nimi chodím na houbyJ. Výsledkem bylo, že jsem si myslela něco o nepochopitelných myšlenkových pochodech starců, což se mi po letech vrátilo jako bumerang.

Dovedu si představit, jak by se dnes tvářil na moje prozření. Pokud by ale už zase nebyl myšlenkově jinde a nehleděl na veškeré dění kolem sebe se shovívavostí a moudrostí stáří, které ví, že všechno tady už bylo a s úsměvem sleduje, jak se všichni kolem pinoží, aby objevili dávno objevené.

To se samozřejmě už dnes nedozvím, protože dědeček je dávno na pravdě boží a mě přepadají pochybnosti o tom, jak to vůbec za našich mladých let bylo.  A rozhodně nemyslím politické systémy či náladu ve společnosti. Co vlastně myslím jde jen těžko říct. Asi jen to, že to prostě za našich mladých let nebyloJ