Syndrom vyhoření

  Syndrom vyhoření neboli moderně burn out je dneska na pořadu dne. Vyhořelý je kde kdo. Není divu, doba je zláJ. Leč lze k tomu také přistoupit tak, že se mnozí prostě syndromem vyhoření ohánějí. Anebo jím doopravdy trpí a systém to přehlíží. Protože je-li syndromem vyhoření zasažen každý druhý člověk, který pracuje v lékařství a medicíně, je to víc než zarážející.  Dokážu pochopit syndrom člověka, který je unaven bolestmi druhých, které denně řeší, neumím ho však omluvit a respektovat. Přestože plně chápu 
a ctím, jak moc je profese lékaře vyčerpávající a náročná, v praxi neumím (a nechci) respektovat jejich syndrom vyhoření či únavu z toho, že ta bolest a utrpení lidí je tu dnes a denně. Pacienta, který se v pro něho tragické situaci ocitá poprvé, tato fakta nejen nemohou, ale ani nesmí zajímat. Nezájem, hrubost a neochota doktorů by se ho vůbec neměly dotknout. To by ovšem nesměl žít v Čechách, navštívit onkologii či třeba v lepším případě porodnici, kde také můžete být jak v Jiříkově vidění. Rodíte a sestra vám nadává. Doktor se ani neráčil dostavit. Třeba. Přežijete, máte zdravé miminko, jste šťastná. Na příkoří zapomenete. Příště raději rodíte doma, čímž se stanete terčem kritiky z druhé strany. Trapný alternativec. Pokud přežijete vy i vaše dítě, můžou vám být všichni ukradení. Pokud ne, nastává jiný kolotoč.

Takové různorodé varianty třeba na onkologii vůbec nenastávají.  Je jen jedna cesta, varianta a realita. A je nutné (alespoň jsem si to léta svým selským rozumem myslela), být zde provázen ochotou, laskavostí a nekonečnou empatií. Případný syndrom vyhoření tady přeci nikoho nezajímá! Ó jak se jeden diví. Kolik neúcty, arogance a přístupu jako ke kusu či k číslu lze zažít právě na onkologii. Chyba systému, řekla bych. Že tohle dopustí a respektuje. I když s tím respektem, dneska se respektuje kde co, tak nevím. Je to asi jako u všeho o lidech. Je to všude. Přesto mi přijde trapné, že to tak funguje a že proti tomu není obrany.  Syndrom vyhoření je sice v některých (pomáhacích) profesích výrazně častější než třeba u prodavače limonádJ, ale běžného pacienta to nezajímá. Ani nemá zajímat. On má nárok na plně funkční, empatické prostředí. Je chyba celého systému (a naší společnosti) že to tak funguje a že to tolerují. Protože to je bezesporu naprosto špatně. Leč, kdo nezažil na vlastní kůži, nepochopí. Nemyslím syndrom vyhoření, s tím se dá bojovat a pracovat na něm. I na sobě. Myslím tím onkologické onemocnění. Pro méně chápavé, myslím tím to, jak hnusně se ve většině (zdůrazňuji většině, protože jsou výjimky, leč v pravé poledne s lucernou abys hledal) případech k nemocným chovají.
 A s všeobjímající nálepkou burn out jim to prochází. Respektive systém jim to posvětil a společnost toleruje. Není na čase přestat se bát i bílých bohů a sdělit jim svůj názor. Tak takhle ne, hoši a děvčata….!