Nedávno jsem si povšimla takového zajímavého sociologického
jevu. Pravda, možná je zajímavý jen pro
mě. Možná ale také je typický jen pro Čechy, nevím. Prostě jsem si všimla, jak někteří okázale
pohrdají svým úspěchem. Pravda, může to být i tím, že se v Čechách úspěch
většinou neodpouští. Pak je to asi i určitá obrana proti tomu, aby vám někdo
předhazoval, že jste – teď nevím co, když máte úspěch……….
Asi úspěšný, nabízelo by se logicky. U nás se ale většinou
tvrdí, že namyšlený. Pak se někteří proti tomu brání znevažováním svého úspěchu.
Nebo to tak možná cítí, nevím. Ale pak zase nechápu, proč se o něco snaží, když
to pak bagatelizují? Alespoň na mě tak působí vyprávění některých umělců, kteří
si nemohou vzpomenout, kde mají sošku Oskara? Nebo na půl úst tvrdí, že ji mají
někde na záchodě nebo u záchodu, případně někde v krabicích, které se
povalují bůh ví kde. Stejně tak na mě působí spisovatel, který rádoby skromně
tvrdí, že ho jeho čtenáři nezajímají, nějaké čtení by nikdy nedělal. Na
veřejnost nechodí, a když ho někdo poprosí o autogram, je to trapné. Pak trochu nerozumím tomu, proč to dělá? Je
to trochu podobné, jako kdyby fotbaloví mistři světa prohlásili, že je to
vlastně trapné, že vyhráli tu sošku. Někam ji teď pohodí, protože oni si sice
rádi zakopou, ale nějaké ocenění je vlastně nezajímá…
Nemyslím si, že se úspěch, zejména některý, má přeceňovat a stát
se modlou pro své držitele. Ale stejně, jako trapná namyšlenost a povyšování,
je podle mého, stejně trapná bagatelizace a znevažování něčeho, čeho jsem
dosáhl.
„Jo, mám nějakou cenu, ale ani nevím, kde. Že je to Oscar nebo Český lev? Neříkejte, to
ani nevím…“
Pokud to takový člověk myslí vážně, pak nechápu, proč svoji
práci dělá? Pokud je to póza či obrana před závistivci, pak je to divné, ne? Za
svoje úspěchy se přeci nemám stydět, nemám je bagatelizovat? Zajímavé je, že sportovci,
které jsem uvedla jako fotbalový příklad, tímto neduhem většinou netrpí. Všimla
jsem si toho u filmařů, herců či spisovatelů. Že by to byl obraz toho, jak si
duševní práce u nás všeobecně nevážíme? Možná?
Je to i v detailech. Když byli na radnici oceněni mladí
vědci z řad studentstva, potřásli jim zastupitelé rukou. Když tam pozvali
mladé hokejisty, také jim potřásli rukou. A k tomu přidali dvoutisícovku, pro
studenty docela peníze. Stejná věková
kategorie, stejné ocenění, jiné ceny.
Nu, a o tom to celé asi je. Zatímco Jágrovi (nic proti němu nemám, v žádném
případě!) jeho miliony všichni přejí, protože je to náš Jarda Jágr a to je bůhJ, takový držitel
Magnesia litery aby výši své minimální finanční odměny raději tajil. Protože to
by si vyslechl své, za nějaké psaní ještě brát ceny a peníze.
Možná proto i někteří držitelé prestižních cen svoje ocenění
zlehčují. Třeba proto, aby se jich někdo nezeptal na to, kolik za to berou?
Nebo proč? Protože získat Oskara, Magnézii literu, Thálii či Světový pohár je
podle mě na stejné úrovni. Jsou to prostě mistři svého oboru. Jen to navenek
vypadá, že někteří se tím pyšní a jiní to takřka tají. Nu, to je současná česká
realita. U nás prostě doma nikdo není prorokem (tedy mimo sportu, myslím si jáJ)
Žádné komentáře:
Okomentovat