Letecká doprava

  Ve světle nedávných událostí se letecká doprava nezdá dvakrát nejbezpečnější. Cestou na dovolenou se náhle můžete stát něčím terčem, jakoby nestačila nejistota techniky, o které nikdy nevíte, kdy vás zradí. Docela hrůza.  Nicméně, toto zamyšlení rozvíjet nechci, protože podrobnější rozpitvání vede jenom k tomu, že by člověk raději do žádného letadla už nikdy nesedl.

Nicméně pokud se chceme přesunout někam na pláž, chvíli se poválet na slunci bez otravných přívalových dešťů, a načerpat zde nějakou energii, bez letecké dopravy to dost dobře nejde. Pravda, lze se vypravit k moři dosažitelném vlastním vozem či autobusovou dopravou, což nese zase jiná úskalí. A třeba na řecké ostrovy je výlet autobusem dost velkou utopií nebo přinejmenším odvahou. Nezbývá tedy nic jiného než letecká doprava, v letních měsících většinou charterová, což je další kámen úrazu. Lítá si to jak chce. Jde o takovou sázku do loterie. Poletí nebo nepoletí. Bohužel, většinou nepoletí. Tedy v určeném čase nepoletí, protože cestující, jakmile přistoupí na tuto cestovní variantu, stává se vlastně dobrovolným rukojmím, vydaným na pospas komusi, kdo rozhoduje, zda letadlu dovolí dodržet termín či zda si s pasažéry trochu pohraje.

 Při našich cestách na Rhodos a zpět si s námi poněkud pohrál. Již v Praze nám suše oznámili dvacetiminutové zpoždění, které pak bez jakéhokoliv dalšího oznámení plynule přešlo ve zpoždění čtyřicetiminutové, abychom ve finále odletěli přesně o hodinu později. Před dovolenou, natěšeni, plni energie, jsme to ještě zvládli s noblesou. Navíc, pražské letiště je přeci jen trochu na úrovni, klimatizované, dají se tu okukovat obchody (nakupovat už je trochu horší, protože ty jejich letištní přirážky jsou doslova nekřesťanské). Ale odletěli jsme.

Sledovat spolupasažéry je také taková sociologická studie, jak se ti lidé chovají, baví či předvádějí svému okolí…. Nikdy mě třeba nepřestane překvapovat moment stádnosti po přistání letadla, kdy se všichni jako na povel postaví do uličky a svým přešlapováním, postrkováním či tlačením patrně předpokládají, že tím urychlí výstup z letadla. Prostor některých sedadel pak připomíná miniaturní chlívek. Nu, kultura cestování je mnoha dovolenkovým pasažérům na hony vzdálená.

Hra na náhodu ovšem příletem nekončí, ba naopak, na zpáteční cestě se většinou zdramatizuje. To když uvíznete na řeckém letišti, kde vám většinou žádné detailnější vysvětlení nikdo neposkytuje. Prostě se neletí a basta. Let zpožděn, další za dvě a půl hodiny. Možná. Možná i z jiné dráhy, to je další dobrodružný prvek, který vstupuje do hry. Stejně jako vyčerpání, nervozita, řecký způsob odbavení, kdy si zvážené zavazadlo sami vláčíte přes půl letiště k další úřednici, která vám ho teprve milostivě pošle do letadla….

A pak posedáváte v neklimatizované řecké odletové hale, ne nepodobné Babylónu, kde otráveně čekáte, zda nakonec něco poletí. Naštvaní dospělí, vyčerpané děti, které pospávají, kde se dá. Nakonec tedy něco přiletí a vy s úlevou nasednete do prostoru, který ovládají nenaladěné letušky, které asi také nemají radost z toho, že se jim směna neplánovaně prodloužila o tři hodiny.

 Znovu se ke slovu dostane ona letecká stádnost, kdy lidé uprostřed noci poslušně konzumují nějaké prazvláštní jídlo, které je jim podáváno právě v okamžiku, kdy upadají do trhavého spánku, který kolem druhé hodiny ranní zmáhá i ty nejvytrvalejší.  Pak přistání v Praze a znovu hromadné postávání před zavřenými dveřmi, které se návalem podupujícího davu skutečně dříve neotevřou. 

Nakonec vás letadlo vyplivne do ospalého pražského rána, kde zase asi nepracují vykladači zavazadel, takže další dobrou hodinku čekáte na svoje drsným zacházením letištního personálu otlučené zavazadlo.

 Teprve pak úlevný odjezd do pohodlí domova, který dává zapomenout na úskalí kultury letního leteckého cestování a z unavené paměti doluje ty hezké zážitky z řecké dovolené. Letecká doprava k ní rozhodně nepatří. Bohužel, jinak to nejde.  Zatím…

Naštěstí, pobyt u řeckého moře má energetickou sílu, takže nějaké letadlo nás vlastně nemůže rozházet. Navíc, nikdo nás nesestřelil, tak si nestěžujme. Ale konstatovat, že tento způsob cestování je poněkud podivný, to si dovolit můžeme…