Jiná dimenze

Dnes ráno jsem měla pocit, že se probouzím do jiné dimenze. Venku svítilo slunce. Pryč byl všudypřítomný tlukot deště na střechu a do oken. Ticho. Nevěřila jsem vlastním očím a uším. Opravdu svítí slunce, nikdo ho neukradl, nezmizelo, existuje. Deštník se spokojeně šklebil na věšáku, dnes nikam nemusí. Boty konečně trochu vyschnou, stejně jako věčně navlhlé oblečení, o vlasech nemluvě. Ranní kávička na balkóně, slunce stále svítí, nebyl to přelud. Rapidně se zlepšuje nálada a vrací se energie. Že by konečně začal červen? Pravda, všudypřítomný zvuk houkaček policejních i hasičských se stále nese Prahou, kolem vody je pořád pěkně dusno, ale snad svítá na lepší časy. Všechno je se sluncem v zádech rázem lepší a radostnější. Tak je možné doplnit i slunce v duši, které na to samo nestačí. Potřebuje většího bráchu. A se sluncem nad hlavou a s úsměvem na rtu je možné vyrazit do ulic k popovodňovému úklidu....Snad i tváří v tvář té zkáze energie vydrží