Dárek pro kantora

Jsou věci, které vždy vybudí vášně a spolehlivě rozdělí českou společnost. Je to volba prezidenta, tolerance k alkoholu či nevěře, existence komunismu, reakce na národností menšiny či vztah ke kantorům a škole jako takové. Vždycky buď anebo. A ještě navíc je většinou opačný názorový tábor označován terminologií minimálně ze zvířecí říše, ne-li z medicínského či podsvětního žargonu.
 Z meritu věci se pozastavím nad světem učitelským, jelikož o něm něco málo vím. Psát chci ovšem ryze fejetonicky, nereflektuji zde žádné vlastní zkušenosti. Spíš jde o takový pohled přes sklo, jak tu práci vnímá široká veřejnost. Před koncem roku jsem četla tento (musím říci, že velmi ojedinělý) názor. A samozřejmě, vzbudil mnohem víc reakcí, než kdyby autorka psala o hrozícím hladomoru.  Přemýšlela jsem, proč takové vášně? A proč ty negativní reakce? Dárek buď chci dát, pak jsem ráda za inspiraci, nebo nechci, pak to nechám být?

Nevadí nám korupce ve vládním prostředí, ale učitelku, která přijme kvalitní bonboniéru či nedej bože něco ještě hodnotnějšího, bychom nejraději ostrakizovali.
 Nedávno mi (konečně) přišla výzva k dědickému řízení.
Cituji: „nařizuji datum jednání tehdy a tehdy. Odměna advokátovi bude činit xxx tisíc korun!“  
Když jsem se nad tím pozastavila ve společnosti, dostalo se mi klepání na čelo. To je přeci normální, ne? Zápornou reakci jsem nezaznamenala. Zato když jsem dítěti připravovala parfém pro paní učitelku, jsem sklidila mnohem víc negativních postojů. Ba i nenávistných reakcí, za co, prý?

Těžko takovým lidem odpovědět, za co?  Něco prostě nemá cenu vysvětlovat.
Živě jsem si vybavila imaginární situaci, kdybych do rodin rozeslala dopis podobného znění, jako advokátní kancelář: "nařizuji převzetí vysvědčení v pátek v devět hodin. Odměna učiteli bude tolik a tolik desítek tisíc  korun...:-)"
To by patrně neskousli ani jako předem avizovaný vtip.
   Lze na to jít i ovšem i jinak, ptát se, jestli vám podobné situace vůbec stojí za přemýšlení? Někdy asi ano, každý přece tvrdí, že chce, aby naše děti vychovali kantoři spokojení, vzdělaní a schopní. Jenomže někdy nevíte, jestli to má vůbec nějaký smysl, podobnou práci vykonávat? Je vzdělání u nás pozitivum nebo negativum?
A rozhodně nejde o květiny na konci roku, aby nedošlo k mýlce. Jde o vztah veřejnosti a školy, rodiny a školy, dětí a vzdělání, společnosti a vzdělání a celé řady dalších, pozvolna mizejících vztahů:-(-
 Dnes už se na situaci, která je, po pravdě, rok od roku horší, dívám s nadhledem a neosobní sarkastickou potřebou glosovat. Nic víc. 
 Dlouho jsem se domnívala, že škola by měla být opravdu základ. Jak pro vzdělání, tak pro sociální vazby či umění soužití a komunikace. Jenže, jak známo, všechno je jinak. Ale abych příliš neodbočila od těch darů na konci roku. Osobně neznám žádného kantora, který by podmiňoval vydání vysvědčení květinou či dokonce bonboniérou. Přesto tradice malých dárků na konci roku leží mnoha lidem v žaludku. 
Navíc, díky květinám, je učitelka posledního června na ulici velmi snadno identifikovatelná:-) takže se často může dočkat nežádoucí pozornosti (kdysi v metru i agresivně opilecké, protože všechny učitelky jsou ....., pravil tehdy mladík viditelně pod vlivem, aktivně ovšem podporovaný kývajícím,rádoby střízlivým, okolím). 
Tak nevím, proč to tak máme dané? Je to nějaká tradice? Že něco nevadí a něco dráždí už z principu? 
Odpověď asi nenajdu, zejména proto, že začínají prázdniny. Ostatně, i ty jsou mnohým trnem v patě...Nu, raději se nepouštět do dalších spekulací. Tak to prostě je:-)

Velmi výstižné ilustrativní foto nabídl Facebook