To tedy nepamatuji....

„To nepamatuji za celý svůj život,“ říkávají mnozí zejména tehdy, když příroda předvádí nějaké své veletoče.

V současnosti se tím nejčastěji označují hromady sněhu, které nám ozvláštnily svátky jara.  Myslí se tím nesoulad kalendáře, reality a našich představ, který se, i podle mého názoru, projevuje stále častěji. Jenže s pamětí je někdy potíž. Většinou si vybavuje jen to, co chce.

Někdy je ale třeba nahlédnout do fotodokumentace.

„To není možné,“ divili jsme se dnes nad fotografiemi zasněžených Velikonoc před několika málo lety. Pravda, byly tehdy sice už začátkem března, ale potvrdilo se, že Velikonoce pod sněhem nejsou zas tak velká anomálie.

 Letos jde spíš už o únavu materiálu, zima není až tak krutá jako dlouhá.

Přesto dnešní koledníci v zimních oblecích a na sáňkách působili takřka nepatřičně.V návalu vzpomínkového idealismu mám někdy pocit, že ani já jsem podobně drsné Velikonoce nezažila za celý svůj život.

 Zažila, samozřejmě, ovšem dnes to bylo takové klasické dva (i více) v jednom. Pondělí velikonoční, apríl, změna času a ještě velkolepý návrat zimy.

   Ve venkovských závějích jsem proto velmi snadno podlehla aprílovému žertíku, že i Praha je pod sněhem. Pečlivě jsem si tedy nachystala zimní výbavu do auta, aniž bych si sdělení ověřila v nějakém zpravodajství. Když jsem pak s eskymáckou výbavou dorazila na Letnou, došlo mi, že dneska už skočím na špek každémuJ. 

Nikdy moc neumím vyvádět lidi aprílem, (vyjma klasického okamžiku, kdy jsme „jako“ kolegyni zrušili divadelní představení Idiot, což jí došlo v okamžiku, kdy ji „jako“ z divadla volali, že nemají chodit, neb idiotů je tu dostJ). To ovšem byla mladistvá invence a asi náhoda, jinak jsem léta spíš obětí než iniciátorem. Většinou mi to nevadí, jako dnes, kdy mi zjištění, že Praha není pod sněhem, přineslo radost než rozladění z vtipu. Popravdě řečeno, v trvale zimním počasí je každý vtípek důvodem ke zlepšení nálady.

Ne, že by mi letošní Velikonoce nepřinesly dostatek veselých i neveselých podnětů k radosti i smutku, ale projevy nevázané radosti v poslední době zrovna nehýřím.

Čas od času opakovaně docházím k prozření, jak jsou ta lidová moudra pravdivá, takže zas a znovu objevujeme Ameriku. Přeci duben, ještě tam budem! Takže nic nového pod sluncem.

A také, že nepříjemné věci chodí minimálně ve trojici, protože i to se potvrdilo. To ovšem musím ještě zpracovat, než pustím ven.

A tak jen na závěr moje klasická nesouhlasná připomínka se změnou času, která mě každoročně vyčerpává. Letos je to tedy nějak zesílené. Ale co už jeden nadělá.

  Takovou únavu nepamatuji celý svůj život:-)