Osobně jsem vyznavač
lakonických sdělení. V době, kdy lidé stejně neumí naslouchat, je to
jediná cesta k úspoře času a určité duševní hygieně.
O nedostatku času hovoří
všichni kolem. Když ale dostanou prostor a mohou mluvit (a zároveň poslouchat
svoje myšlenkové toky), málokdy myšlenku opustí včas, někdy vůbecJ. Tedy
nastává fáze odskoků, odboček, připomenutí a nečekaných vzpomenutí, a podstata
řešeného problému se ztrácí v balastu miliónu (ne)potřebných sdělení.
Setkávám se s tím u studentů, ale i ve sborovně, kdy
kupříkladu všichni svorně hudrují, že zase bude dlouhá porada, ale běda,
jakmile se dostanou ke slovu. Neví, kdy skončit. A porada je pak díky podobným
projevům vskutku nekonečná.
Jistě ale nejde jen
o pedagogické a jiné porady. Myslím, že by se dalo obecně mluvit o nedostatku
stručnosti. Nebo neschopnosti vystihnout meritum věci či prosté touze konečně se trochu vypovídat.
Ono to souvisí s mým častým postesknutím si nad neschopností lidí
naslouchat, ale pro všechno by měl být vhodný prostor. A určité naladění, neřku-li souznění.
Je docela pravděpodobné, že se lidé dělí na povídavé a
naslouchavé. Pokud se najde takový, který je schopen obého, lze ho bez rozpaků
označit za bílou vránu (nebo černou ovci, nevím, co je výstižnější při
definování neobvyklosti:-)?)
Ostatně, tento nesoulad není typický jen pro lidi. Zcela
jistě lze podobné prvky objevit třeba i u psů. Někteří poslechnou na slovo a dávají
vám najevo své souznění. Jiní si dělají, co chtějí a stávají se automaticky
vůdci smečky, bez ohledu na to, zda lidské či psí. Jedni jsou využitelní pro
terapii, druzí pro hlídání. A někteří jsou jen tak pro radost (vynechávám
bojová plemena, těm nerozumím).
Osobně mám s touto
realitou docela problém. Myslím tím onu lidskou neschopnost opustit myšlenku. Trpělivost nepatří zrovna k mým ctnostem, a tak když je někdo při rozboru
jednoho problému náhle někde za devatero horami, jistě na mě není hezký pohled.
V mé tváři se totiž údajně dá číst jak v otevřené knize, takže určitá
nespokojenost se dá jistě dobře vypozorovat. A to poctivě trénuji poker face,ale zatím
jsem někde na půli cesty.
Přesto ani koulení očí většinou vypravěče nezastaví. Neschopnost
opustit myšlenku je totiž úzce spojena se schopností nevnímat své okolí.
A zdá se, že tento nešvar má podobu určité pandemie. Třeba různé televizní (i jiné) debaty jsou toho názorným příkladem. Prostě se tlachá a skutek utek. Mohla bych se zase oklikou vrátit ke školství, ale to bych také neopustila myšlenku, takže raději končím. Prostě tečka a basta fidli:-)
Žádné komentáře:
Okomentovat