Řekni...

Trochu hledání nějakých odpovědí....

A prý bestseller....?

Chování

 

 „V mých hodinách je bezproblémový,“ říkají někdy kantoři v hrdostí v hlase, kdykoliv se na poradě řeší konflikty ve výuce. Jsou patrně přesvědčeni, že za tím stojí jejich pedagogická genialita. Trvají na tom, že vina je na straně stěžujících si kolegů.

  Ne, že by často neměli pravdu. Jen to asi nejde pojímat univerzálně.

Jistě by se nám všem líbilo, kdyby šlo všechno takto snadno pojmenovat. Například to, že dítě na všechno kašle, nic ho nebaví, nechce pracovat, škola ho irituje, to vše hodit na učitele, který s daným jedincem zrovna nevychází.

Kantor se jako viník přímo nabízí. Jen nikdo moc nezohledňuje i jiné věci, většinou víc skryté, pravděpodobně těžko pojmenovatelné. Třeba náladu. Nebo chemii, čímž ovšem nemyslím předmět. Třeba i proto, že učitel je také jen člověk, stejně jako student.

Někdy mívám podezření, že otázku vzájemného nesouznění nikdo vůbec nebere v potaz. Že jsou prostě situace, za které nemůže nikdo, v hlavní roli je podvědomí. Prostě si nesednou. Bez jasného pojmenovatelného důvodu.

Přesto se nesoulad ve školách většinou hodně řeší, protože děti většinou nemají mnoho možností / a ještě ani schopností/ jak z podobné pasti uniknout.

Takový obvyklý příklad, srovnání s hereckou profesí. Každému z nás se jistě někdy stalo, že nesnáší nějakého herce. Aniž by vám cokoli udělal! Prostě vám jen vadí, většinou bez příčiny.

Máte ovšem šanci na jeho představení nechodit, film vypnout.

Dětem také mohou někteří kantoři jako lidé vadit, bez příčiny. Prostě je iritují. Ale takovou šanci, odejít či nepřijít, většinou nemají. Nevypnou vás. Nemohou to asi ani nahlas říct.

 Tak „zlobí.“

Může se to samozřejmě stát i kantorovi. Ale ten, pokud to nedá, by měl odejít. Minimálně učit do jiné třídy.

Nezdá se mi, že by v takovém případě šlo jasně určit konkrétního viníka. Přesto o něm mnozí mají jasno. Je třeba vždycky na někoho ukázat prstem. A jelikož v mých hodinách se jeví jako bez problémový, je jasné, kdo za to může. Všichni ostatní.

Logické, ne?

 Někteří podobnou situaci umí dovést ad absurdum. Ne, že by o věci přemýšleli, ale umí pojmenovat chyby a následně za ně dětem udělit potrestání dle školního řádu.

Zlobí!

   Školy to mají po téhle stránce těžké, ať si říká kdo chce co chce, já si myslím, že tady je třeba hledat jeden z důvodů, proč je školství tak složitá profese.

Osobně si myslím, že určitou roli hraje i nějaká pýcha v duších učitelů, představa, že já to umím nejlépe, když u mě nemá problém.

Označit někoho za viníka, učinit za dost školnímu řádu, je bezesporu časté téma dialogu ve sborovnách. Nevím, čím to je, ale zdá se mi, že mnohdy je to víc o osobním pohledu každého učitele než o nějaké konstruktivní dohodě o tom, co nám dítě svým chováním chce říci. Představa, že se emoce dospívajícího dají nacpat do školního řádu, je totiž krajně nepravděpodobná. Kdo by se chtěl chovat podle pravidel, když s ním cloumají hormony.

   Není to všechno tak jednoznačné, jak se na první pohled zdá. Ani já tady nelobbuji za nějakou anarchii. Spíš za zamyšlení, jak řešit situaci, když se dítě vymyká nastaveným pravidlům jen v některých hodinách a u některých lidí. Je to třeba jen podvědomé volání

o pomoc, že prostě s tímhle kantorem spolupracovat nechce. Vadí mu. K vypuknutí potencionální srážky potom stačí málo, je to jako brknutí do zánětu. Všichni jsou pak upřímně překvapeni, že dítě, které se někomu jeví jako malý genius, se v jiných předmětech chová jako neandrtálec. A přitom řešení může být někdy úplně jednoduché. Stačí jen potlačit vlastní pých, víc o tom přemýšlet a hledat souvislosti. Tím jsem ale vytvořila závěrečný oxymóron, takže to vlastně vůbec jednoduché není. Je to prostě další z mnoha školských oříšků.

 

 

Hartigova

 V Praze se mění názvy ulic. Zatímco Šmeralova na Letné  je zatím beze změny, Koněvova z mapy Prahy zmizela. Nahradila ji Hartigova ulice. 

Hartig přitom nebyl rozený Žižkovák, ale narodil se v Sedlčanech a studoval v Příbrami. Určitou dobu žil v Benešově u Prahy:-).

  Do Prahy pak doputoval na svoji životní pouti a jako milovník husitství prosadil nejen pojmenováni Žižkova, ale i zdejších ulic po husitech. 

V televizním seriálu Zlá krev si ho můžeme ztotožnit s panem Iljou Rackem, který zde hraje stavitele Karla Herzoga. Jeho předobrazem měl být právě Karel Hartig. 

A od počátku října je jeho jménem značena jedna z důležitých ulic v Praze. Tak přejeme jejím obyvatelům hodně trpělivosti na úřadech, kde si musí vyměnit doklady. A sžívejme se s novou ulicí. Moje autonavigace  ji kupříkladu ještě nezaregistrovala, asi špatně aktualizuji

S těmi doklady a adresami to asi také bude na delší dobu. 

Nicméně, změna je život a tahle je asi ku prospěchu věci. Byť se tak asi mohlo stát už dávno. 

 

Komunikace s O2

O2 nám poslal faktury s vyšší částkou než obvykle. Pokusila jsem se zjistit proč???Odpověď se mi najít nepovedlo, bylo nutné vést rozhovor. 

Nejprve to bylo s umělou inteligencí. Když ji ale už moje druhá otázka rozhodila, přesměrovala mě na živého člověka. Alespoň si myslím, že druhá asistentka byla živá, protože chvíli reagovala. Poté mi ale sdělila, že se musí věnovat ostatním a komunikace byla ukončena. Uprostřed mojí věty. Dozvěděla jsem se, že v nějaké faktuře na jaře bylo připsáno, že ke zdražení dojde. Mám si pozorně všechny příchozí faktury prostudovat. 

Nu, dál náš dialog nepokročil. Zejména do těch míst, kde jsem se pokusila zjistit, zda tedy neexistuje nějaká levnější varianta. Nebo jiná. 

Mlčení. 

 Nezbývá tedy, než vyrazit osobně do prodejny a debatovat tam. Jsem sama zvědavá, co se dozvím. Ale i tak se mi tento způsob komunikace zdá velmi podivný. 

Nabízí se řešení přejít k jinému operátorovi, ale obávám se, že praktiky zde panují stejné. Ale možná to zkusím. Jako porovnání. Protože na jednu stranu si myslím, že takové pohrdání zákazníkem, platícím klientem, už snad ani větší být nemůže. Na stranu druhou, optimismus je opiem lidstva, takže něco si myslet můžu, ale realita je patrně stejná. Nicméně, jdeme na pobočku, tak uvidíme:-)

 

Křest

Právě dnes...

Tady se ta myšlenka zrodila

A dnes došla do finále. Křtila se její výsledná podoba. V Hiltonu.

Nerozumím

 Nerozumím tedy mnoha věcem, ale tady konkrétně Velké pardubické. Mám pocit, že je to až nějaká zvrácenost.  

Z nějakého důvodu prestižní závod, vítěz bývá oslavován.

 Což ale ty časté masakry, podle mě, neomlouvá?

 Už roky se na to ani nemohu dívat, byť jinak mám dostihy docela ráda a s chutí na ně kouknu. Na Velkou jedině ze záznamu, když už vím, že žádný mrtvý nebyl. 

Tu letošní tedy opět vynechávám. 

A nerozumím tomu, proč se vůbec jezdí. Měla jsem pocit, že kolem koní se motají lidé, co je mají rádi. Pak o to víc nerozumím, že toto dovolí??

Pokud o tom skoku něco málo vím, tak se na Taxisu netrénuje, koně ho neznají a jednou ho jenom jednou, naostro, právě při závodě....?!

Což je tedy brutální záludnost, myslím si já. 

Ostatně, i pokud se mýlím a trénovat mohou, je to hnusná překážka, není jim vlastní, takže je to vlastně takový vražený skok. 

Pamětníci masakru z roku 84 by mohli vyprávět.  I dneska ten záznam budí emoce. 

 A ačkoliv se parametry skoku upravily, stejně je to zbytečná překážka. Takový přežitek minulosti, který by do dnešní doby asi již patřit neměl.

 A nemohu se zbavit vtíravého dojmu, že jde jen o diváky, vůbec ne o koně. Když tam budou koně padat, a umírat, bude se zvedat sledovanost.,,,

  Možná to tak není a vidím to úplně jinak, ale zbavit se toho pocitu nejde...

Navíc, z mého hlediska je to zbytečný skok, kazí to závod, dojem a zabíjí koně. A to je mi líto, ač nejsem koňák tělem i duší, nejezdím na koni. Jen je obdivuji jako krásná zvířata. 

A jako pejskař bych dobrovolně svého psa  neposlala do situace, kde může přijít o život...

Asi tak...

Prostě tomu nerozumím...

Pohlednice ve schránce

   Poštovní schránka na rohu ulice, to není ledajaká věc… pokračování známé básně umí z paměti dnes už málokdo. Tomu, že kvete modře často nerozumí ani ti, co Wolkerovu báseň umí. 

Dnes dokvétá v barvě oranžové, byť mnozí ji zcela jistě moc nevyužívají.

 Žijeme v době nejen elektronické pošty, ale i masivního rušení poštovních poboček a transformace Pošty jako takové. 

Je proto možná zajímavé si zrovna v říjnu tuto prazvláštní instituci připomenout, protože jedním z mnoha mezinárodních dnů, kterými desátý měsíc oplývá, je právě Světový den pošty. V roce 1874  vznikla světová poštovní unie, o které lze s určitou nadsázkou říci, že rozpoutala komunikační revoluci. O práci přišla řada poštovních holubů, uskrovnit se museli jak tradiční poslové tak i pokrokovější postilioni. Komunikovat mezi sebou na dálku od té doby tedy mohli už nejen VIP tehdejší doby, čímž mám na mysli šlechtu a krále, ale v podstatě celá široká veřejnost.

   Praha se dokonce může pochlubit dalším prvenstvím, z Prahy do Vídně vedla nejstarší evropská poštovní trasa. Zasloužili se o ni Habsburkové, stejně jako o založení první regulérní poštovní budovy. 

Půvabně se pošťákům vyznal Karel Čapek ve své Pošťácké pohádce, kterou ovšem lze v dnešní realitě směle označit za utopii nebo sci fi.  

Dneska už dopisy či pohlednice posílá málokdo, pošta spíš doručuje obálky s různě barevnými pruhy nebo vyzývá adresáty, aby si přišli pro balík. Růžové psaníčko na poště nenajdete.

  Archivy i muzea jistě poněkud teskní, protože z dávných pohlednic se dalo vyčíst mnohé

 o životě našich předků. Nejásají ani filatelisté, byť ti ke svým sběratelským klenotům přicházejí trochu jinak než odlepováním známek z pomačkaných obálek. Ale kdysi to patřilo minimálně ke koloritu dětství, sehnat nějakou exotickou známku z dalekých krajů

a hýčkat ji v albu jako osobní Modrý mauricius.  

Sběratelství se tudíž spolu s poštou pozvolna odebírá na smetiště dějin, minimálně to, které je závislé na pohlednicích či známkách. Telegram si tam hoví už od roku 2010, kdy během velikonoční Škaredé středy bylo možné naposledy poslat telegram. Pamětníci patrně znají stručné texty, které musely být z hlediska úspor co nejkratší, protože co slovo, to koruna. Třeba taková klasická výzva: “Došly. Pošli! bývala dobře známa zejména rodičům, kteří na tento příkaz měli odeslat (také poštou) finanční hotovost svým potomkům. Většinou na vojnu.  

Dnes fungují na převod peněž úplně jiné cesty. 

Telegram zmizel v propadlišti zapomněnía možná tam časem skončí celá pošta, čímž se zařadí do vyprávěcí kategorie : „…to za našich mladých let.“

 Zatím ale máme šanci poslat někomu pohled či dopis, protože jinak naše poštovní schránky plní jen reklamní letáky či složenky. Zkusme se navzájem potěšit milou pohlednicí. A nejen devátého října, kdy si Světový den pošty připomínáme. 

Krásný pozdrav všem😊