Jdeme do biografu...

  V  červnu, konkrétně dnes, 16. června,  si připomínáme narození Dismase Šlambory. Na svět přišel před 165 lety, v roce 1858.

Asi málokdo ví, o kom je řeč.

Možná ale jméno Viktor Ponrepo  bude známější..?

 Minimálně pražským milovníkům kina, byť dnešní multiplexy mají s dávným Ponrepovým biografem pramálo společného. Ostatně, slovo biograf dnešní mladá generace buď nezná, nebo bere jako archaismus. Však kdo dneska chodí do biografu? Navíc bio je spojováno s diametrálně odlišnými věcmi, hlavně biopotravinami, ačkoliv třeba právě na Letné existuje tradiční a slavné Bio Oko. Ale obecně se bio s kinem už moc nespojuje, dnes je to víc cinema city nebo star. Nicméně kino stále žije. To první měl Šlambora. Tedy Ponrepo. V Karlově ulici v domě U Modré štiky.

   Dismas Šlambora alias Viktor Ponrepo byl kouzelník. Nikoliv obrazně, ale doslova. Miloval kouzelnické triky a uměl je skvěle provozovat. Od malička projevoval pro eskamotérství velké nadání. Měl být zlatníkem, podle tatínkova přání. Sice se vyučil, ale magie nakonec dostala přednost. Bylo to nové, zajímavé, vzrušující. Lidi to určitě zaujme.  Aby zaujal i jménem, vybral si „vítězný“ pseudonym Viktor a k tomu  zkomolené příjmení podle zámku Bon Repos u Lysé nad Labem. Zrodil se Viktor Ponrepo.

S magickým jménem mohl na časté a  úspěšné kouzelnické tour po českém venkově. A dařilo se. Diváci chodili, nadšeně aplaudovali.

 Po představení Viktor rád poseděl a při vyprávění popouštěl uzdu své bujné fantazii.

   Na slavné Jubilejní výstavě v Praze ho okouzlil jak Edison, tak Kříženecký. Nově vznikající filmové médium ho natolik zaujalo, že se svou divadelně kouzelnickou show rozhodl zaměnit za putování s biografem. Byl  velmi úspěšný, což vedlo k tomu, že nakonec získal od konzervativních úředníků

 i licenci na promítání v Praze. Konečně dosáhl svého.

Viktor Ponrepo se ve svém kině, které hrálo skoro každý den, zaměstnal celou svou rodinu. On sám,  vždy před představením, se osobně  vítal s diváky, k čemuž časem ještě angažoval klavíristu a houslistu.

Zájem o film si procházel sinusoidou, chvíli obrovské nadšení, chvíli nezájem. Bujela konkurence, biografů vnikalo v Praze povícero. Fungovalo kino kupříkladu Františka Ponce (dnešní divadlo Ponec) či největší kino své doby, Kočkovo kino Passage na Václaváku, biograf Lucerna a mnohá další.

 První byl sice jen jeden, Ponrepo, ale jednoduché to neměl, byť se, asi díky svému kouzelnickému šoumenství, dokázal výrazněji prosadit. Ale asi jen na čas.

Přišla válka, kdy se nedařilo vůbec, byť kino si vylepšilo pověst. Dosud bojovalo s velkým předsudky, nesmělo být kupříkladu vedle škol, aby nekazilo mládež. Za války získalo důležitou roli jako nástroj informací a propagandy. Přesto moc nevydělával a ve dvacátých letech začíná znovu.

A stejně jako kdysi, jednou je líp, jednou se nevede vůbec. Ta negativní fáze nakonec přetrvala, takže se Viktor musí vrátit ke kouzlení,  aby se vůbec uživil.

 Proto umírá vyčerpaný, zatrpklý a v bídě v roce 1926.

Jeho kino ho přežilo o dlouhých dvacet let. A dnes je Ponrepo symbolem starých kinařů. Kino stejného jména je vnímáno jako art prostor. Můžete v něm zažít kouzlo klasického promítání. Bez coly a popcornu. Vidět klasické snímky z Národního filmového archivu. Užít si neopakovatelné atmosféry. 

A připomenout si jednoho z průkopníků, Viktora Ponrepa, který by letos oslavil 165 let.

 

 

 

 

 

Ocenění

 Byla jsem pozvaná na slavnostní ocenění dárců krve. 

Potěšilo mě to. Natolik, že jsem potlačila potřebu komentovat množství pravopisných chyb v pozvánce, která mě zvala do Rezidence primátora. 

Vzhledem k tomu, že nás "pozývali", mě napadlo, že to asi psal nějaký Slovák. Žijící 

v Čechách. 

Protože ani dárče tam nezaznělo, oni mají pátý pád jinak než my. Velká písmena nekomentuji, ty se pletou i Čechům. 

Zůčastnil bylo i zúčastnil, asi aby si dárce vybral.... Neopravuji, snažím se být tolerantní.

   Také to mohla psát umělá inteligence, tu ale už vůbec nemohu opravovat a kritizovat, protože bych dostala nálepku zpátečníka a konzervativce...

Takže sebeovládání. 

Násilím jsem tedy zpacifikovala červenou propisku a přikázala si jen pocity radosti. Je pěkné, když si na vás někdo vzpomene. Ocení vás. 

Pozve k primátorovi... Tam se tak často nedostanete, byť současný primátor má již druhé funkční období. 

Tak uvidíme..... 

Kdysi už jsem na nějakém oceňování dárců krve byla. Tehdy jsme dostali medaili.

 A plyšového medvídka?!

Doopravdy. 

K tomu dva chlebíčky a kávu. 

Ale to je let. Myslím, že po čtyřiceti odběrech. 

Dnes je to osmdesát.

A bylo to jiné. Hezké a důstojné. 

Krásné prostředí, milí lidé. 

Byli tam i dárci se sto dvaceti odběry. A na závěr jeden se sto šedesáti. To tedy smekám.

Bylo výrazně víc mužů než žen. 

Hudební vsuvka. 

Malý, ale milý,  raut. 

Vstřícná nálada.

Vážím si toho.

Hezký letní podvečer v centru města. Prázdniny už jsou za rohem. Mezinárodní den dárců krve měl letos opravdu slavnostní atmosféru.

POZÝVÁME VÁS NA SLAVNOSTNÍ OCEŇOVÁNÍ

Vážená dárkyně, vážený dárce jsme potěšeni, že Vás můžeme pozvat na Slavnostní poděkování dárcům krve a krevních složek.

Otec národa

 Přezdívky osobností už tolik neletí, snad jen diváci Českého nebe netápou a umí rozlišit, kdo je otec národa a kdo otec vlasti, o kom se mluví jako o miláčkovi národa či naopak 

o zrádci národa. 

Jinak v tom většina lidí tápe. 

A Palacký, o kterém bude dneska řeč, se dokonce pyšní vícero přezdívkami. Jednak již zmiňovaný otec národa, pak se o něm mluví jako o aristokratu ducha či muži s mnoha nej: největší historik či největší osobnost devatenáctého století. 

Ba dokonce i mozek měl největší, proto také zůstal uchován a dnes je předmětem určitého sporu, zda je to vůbec vůči němu uctivé, když jeho mozek uchováváme jako výstavní exponát kdesi v muzeu. 

Zajímalo by mě, co by na to řekl sám František Palacký, jehož 225 narozeniny si 14. června připomeneme. Asi by o tom vedl diskusi nebo napsal zajímavý text, jak mu bylo vlastní. Narodil se na Moravě a dle dnešního bonmotu, že všichni slavní Moravané žijí v Praze, přišel na Staré Město ve svých pětadvaceti letech. 

Řekněme, že jako náplava to neměl moc jednoduché, u místních vlastenců si vybudoval víc autoritu než oblibu. Vnímali ho jako povýšence, který se „vnutil“ do aristokratických kruhů, navíc byl evangelík. 

Na oblibě mu nepřidal ani sňatek s Terezií Měchurovou, protože to byla dcera z bohaté německé rodiny. To se pro českého vlastence opravdu nehodilo, proto s ním někteří tehdejší autoři přestávali spolupracovat. 

A našli se i tací, co ho udávali úřadům. Přes všechna tato protivenství se Palacký stával nepřehlédnutelnou a hlavně postupem času nezpochybnitelnou pražskou osobností. Mnohé jeho kroky byly možná doceněny až zpětně, ve své době byly spíš kontroverzní. 

Jako třeba jeho psaní do Frankfurtu či prohlášení, že kdyby nebylo Rakouska, museli bychom si ho vytvořit. 

Život ho obloukem dovedl k určitě skepsi, takže nakonec proslul i bonmotem, že byli jsme před Rakouskem, budeme i po po něm, ale to už se blížil k finále svého plodného aktivního života, který vyhasl v květnu roku 1876. Praha mu vystrojila asi největší pohřeb devatenáctého století, přibližně na padesát tisíc lidí se přišlo s tímto politickým a filozofickým guru své doby rozloučit.

Otec národa se odebral do „českého nebe“, aby tam ve vybrané společnosti pokračoval v diskusi o austroslavismu či české otázce. To jsou věci, které dnes už veřejnost moc nezajímají, proto si slavného velikána udržujeme v kolektivní paměti alespoň jeho portrétem na tisíci koruně. 

A sporem o jeho mozek.

Liberec

 Víkend na severu. 

V Reichenbergu.

 Dosud jsem asi jenom projížděla, pak kdysi jedna návštěva na otočku a školní výlet na Ještěd. 

Nic moc tedy. 

Nyní celý víkend. V rámci tour po zajímavých městech, wellness pobytů, relaxačních výjezdů. Malinko jsme tedy nakoukly do libereckého zákulisí. A nutno konstatovat, že s velkým nadšením. Město nás vtáhlo. Skoro se mi chce říci, že až nadchlo. 

Krásné ubytování v historickém hotelu, blízko centra. Majestátní náměstí a krásná radnice. Vlídní lidé. 

Kolem vládla taková ospalá předletní pohoda. Jako by čas běžel kolem nás. 

Majestátnost německých domů, které se tyčí kolem náměstí, napovídala mnohé o historii...

Pestrost obyvatelstva taktéž. 

Na radnici plakát Karla Hubáčka, připomínka výročí geniálního architekta.

Spoustu zajímavých míst a zákoutí. 

Krásné město, ten Reichenberg, alias Liberec. Po stopách nedávné minulosti. Zajímavé, až vzrušujíc...

Velký bratr

 Nějak jsem si zvykla, byť neochotně, že žijeme pod věčným dozorem kamer, sociálních sítí, mobilních zařízení a bůh ví ještě čeho. Je to mnohdy dobrovolné, byť často jde o vynucenou dobrovolnost, protože vyčlenit se ze systému také není úplně jednoduché. No, budiž. Takže mě přestalo překvapovat, že když na něco kliknu na netu, třeba jen z zvědavosti nebo i omylem, rázem jsem zavalena atakem reklam, které zaplní moji schránku v domnění, že mě na něco uloví. Reklam, které vyskakují takřka rychleji, než stačím otevřít to, co opravdu chci, Prostě, člověk si zvykne i na šibenici, tak mě to nějak přestalo udivovat. V poslední době se mi ale stává totéž, jen s tím rozdílem, že jsem na nic neklikla. Jen jsme se o tom bavili. 

Poprvé jsem to považovala za náhodu. Podruhé jsem důsledně zpytovala svědomí i historii prohlížeče, abych si byla jistá, že jsem fakt na nic neklikala a nikam nenahlížela. Že jsme si o tom jen povídali. 

A rázem nastal reklamní rej na naše soukromé téma. 

A to mě dost vyděsilo. Fakt jsem nic negůglila, přesto mi sociální sítě i další algoritmy nabízejí reklamu přesně na téma, o které jsme se bavili. 

Naivita či neznalost nebo jak bych to nazvala, mi nechtějí dovolit uvěřit tomu, že by šlo o nějaké odposlouchávání, i když mě jiná logická možnost vlastně ani nenapadá. Mobilní telefony jsou naši osobní stbáčci, které si dobrovolně nasazujeme do života, proč by neuměli i toto? 

Asi jde o nějaký záhadný algoritmus, který to odhadne z předchozího chování, ale i tak mě to nepotěšilo. Někdy mám dokonce pocit, že mi reklamy vyskakují i na to, na co jenom myslím, ani o tom nemusím mluvit. Nechci si to nijak spojovat s diktaturou umělé inteligence, jen mě to prostě leká. 

Když někdy diskutuji se studenty o míře jejich pocitů ohledně svobody, většinou mi tvrdí, že se cítí svobodně, žijí ve svobodné zemi, není nic, co by jim jejich svobodu bralo.... 

Jen někteří dokáží nahlédnout dál, za dobrovolnou knutu mobilních telefonů a sociálních sítí. 

Mě někdy napadá, že jsme v mnohém vlastně paradoxně víc nesvobodní, než kupříkladu v osmdesátých letech. Minimálně v tom, jak jsou naše životy a cesty dokonale zmapovány. Není obrany ani úniku. 

Bez toho to moc nejde.  A s tím je to zase už skoro děsivé. 

Nikdo není sám

Další setkání s Petrou Soukupovou. Dlouho nic a nyní dvě její knihy brzy za sebou. Nikdo není sám se navíc pyšní přívlastkem : bestseller. 

Uvidíme. 

Zpočátku mě trochu nevyhovovala ta hovorová řeč.  Pak se to trochu rozeběhlo, příběh mě pozvolna  chytnul....

Pravda, že předchozí Věci, které přichází včas, byly rychlejší. Ty asi vážně přišly včas:-). Hned od začátku mě držely. 

Tady to trvalo. Hlavní postavy mě něčím dráždily, jako by mi vadily. Což je v podstatě skvělé, jsou napsané tak, že je vnímáte jako skutečné osoby. 

Kovy

 Setkání s youtuberem. Ač tedy pro něj rozhodně nejsem cílová skupina, musím konstatovat, že byl fakt skvělý. Tedy asi lépe je říci cool:-).

Kolegyně ho "ulovila" na besedu s dětmi, opravdu přišel. Už to nebývá pravidlem, není každý známý člověk ochotný přijít do školy mezi studenty.

Kovy, tedy oficiálně Karel Kovář, ochotný byl. Připravil si pro děti přednášku. A byl fakt skvělý. Precizně připravený, vtipný, mělo to spád i gradaci, myšlenku i pointu. 

Ukázal dětem svoji práci i skvělý způsob prezentace. 

Odvážně dal prostor pro dotazy a na všechny odpověděl. 

Po přestávce s nekonečnou trpělivostí absolvoval proces focení, selfíček i podpisů. 

Za mě tedy hluboký obdiv. 

Samozřejmě jsem ho trochu znala, byť nejsem znalec ani youtuberů ani dalších influencerů. 

Možná mě s ním víc seznámilo klasické staré médium, tedy televize. Na tom vlastně ale nezáleží, odkud ho znám. Prostě jsem ho v médiích vnímala. Že je dobrý. Ale naživo je, řekla bych, ještě lepší. Umí mluvit, je připravený, má charisma.

A tak to byla dobrá beseda. Takhle před koncem roku. Spokojený byl i Tobiáš. Super Kovy. Kdybychom neměli velká písmena, tak je to jako nějaký zápis z chemie- super kovy.  Ostatně, chemie tam hrála také velkou roli. Mezi ním a publikem. 

Tedy prolínání oborů. A to asi ve školství hlavně chceme. Tudíž velká výborná:-)