Jak přežít....

Jak přežít cokoli se můžeme ptát my. A bavit se spolu s Pavlem Kantorkem, který je vždycky skvělý. 

Březen ale nebyl vždy takový. 

 Zejména tyto dny. V devětatřicátém se lámal chleba. Docela brutálně.

Nejdřív to zabalili Slováci, Tiso je zavedl do klerofašismu, který nejdřív sami chtěli, pak proti němu protestovali. 

Češi skončlii v protektorátu, který snad nechtěl vůbec nikdo. Však také tehdejší "vtipálci" mluví o protentokrátu, nic přeci netrvá věčně. 

No, netrvalo, ale bylo to dlouhých šest let. v těchto dnech je to výroční vzpomínání. 14,15, a 16, březen 1939, temné dny našich dějin. Lidé nevěřili, co se všechno může stát. 

I oni tehdy chtěli přežít cokoli...

Můžeme se asi tak maximálně poučit. I 

 

Jak rehabilitovat Libuši

 

   Zkusili jste si někdy dobrovolně zopakovat učivo základní školy? Třeba tím, že zkusíte z paměti vydolovat názvy oper Bedřicha Smetany… Pokud nejste milovník opery či rodák z Litomyšle, patrně vyvstane problém. Možná některým pomůže dávná školní mnemotechnická pomůcka: BrPrDaLiDvěHuTaČert, ale ani tu mnozí buď neznají, nebo si ji nepamatují. Případně ji neumí dešifrovat.

Učiníte-li takový pokus, vytane vám asi Prodaná nevěsta, která nese podtitul komická opera. Už ale nevím, kdy jsem měla možnost zhlédnout její klasickou verzi. V poslední době kupříkladu Mařenka na jevišti skáče po pivních přepravkách, Jeník bloudí po sídlišti a tančí se tu nějaký break dance či co. To neumím úplně uchopit, proto pátrám po dalších typických vzpomínkách z repertoáru Smetanových oper.  Tady většinou nastupuje Libuše. Slavností fanfáry, patetický příběh. Ne, že bych ji znala do detailů, spíš k ní mám určitý odstup. Nebo posvátnou úctu, však také zní převážně na počest nějaké mimořádné události.  Na její zhlédnutí musí být člověk naladěn, připraven. Není to jednoduchý kousek. Když ale nahlédnete do velkolepé publikace Bedřich Smetana, kterou vydalo vydavatelství Verzone, budete Libuši najednou vnímat jinak. Jak pravila na křtu knihy v knihkupectví 2veverky Veronika Benešová Hudečková, která za počinem stojí, najednou můžete tu Libuši rehabilitovat. Není patetická ani neuchopitelná, je svěží a krásná, dokáže mluvit i k dnešku, nejenom k vlastencům devatenáctého století. Autorka Veronika Bílková, která u Verzone vydala už Beethovena, který se stal knihou roku, dokázala Smetanu a jeho opery vylíčit v úplně jiném světle, než ho obvykle známe ze školních lavic. Krásně, plynule, podle dobových materiálů. Plynule přecházejících z jednoho operního motivu do druhého. Seznámíte se nejen s operou jako takovou, ale i hereckým obsazením při premiéře, atmosféře doby, prostě se Smetanou jako takovým. Knihkhupectví 2veverky je v Holešovicích jako přístav milovníků kvalitní literatury. Původně dětské, ale na své si zde přijdou i dospělí. Když vstoupíte do prostor jejich prodejny, hned to na vás dýchne. Ta atmosféra. Duše. Smetana sem pasuje úplně na míru. Zkuste se do něho začíst, pak si doma pustit nějakou mistrovu hudbu.

 A pak vyrazit na některé z jeho mistrovských operních opusů. Určitě to bude zážitek. A mnemotechnická pomůcka z úvodu bude rázem zapomenuta, protože Bedřicha Smetanu poznáte osobně. Jeho Libuši vnímáte úplně jinak než kdysi. Ani Hubička už pro vás nebude žádným Tajemstvím.  Prostě jste rehablitovali nejen Smetanu, který se vám ze školních škamen scvrknul na BrPrDaLiDvěHuTaČert, ale všechny jeho opery. Protože čtení o nich je postavené jako báječné dobrodružství, vzrušující příběh. A 2veverky vám k tomu dodají servis, duši a eleganci. Zkuste je navštívit. Bedřich Smetana vám budiž velkým lákadlem….

Smetana

Myslím samozřejmě Bedřicha. Měl začátkem března svátek i narozeniny. A také se křtila krásná kniha o jeho operách. V knihkupectví 2veverky. 

Bedřich Smetana je druhým členem výpravné hudební edice, první byl Beethoven. Mladá autorka z Litomyšle Veronika Bílková je nejen skvělá autorka, ale primárně i malířka a ilustrátorka. Celou knihu tedy nejen napsala, ale i ilustrovala. Kreativně, nápaditě, krásně. 

Podrobnosti o autorovi i jeho operách má nastudované z dobových materiálů, takže jde opravdu o originální kousek. Nejen pro milovníky opery. 

  

Mecenáš

 

   Mecenášů není nikdy dost. Protože z podstaty své činnosti nevyhledávají světla reflektorů, moc jich jménem neznáme. Dnešek je víc o sponzorech, mecenášství je intelektuálně a morálně v tak vysokém levelu, že není snadné na něj dosáhnout. Proto tolik mecenášů neznáme. Ani si možná nepřejí být zveřejňováni, ale posmrtně to už lze. Jako u Josefa Hlávky, který zemřel před 115 lety. 11. března.

   Kdo tedy byl onen slavný mecenáš, ale i stavitel, architekt a umělec Josef Hlávka?

Spisovatelka Valja Stýblová jeho život krásně zachytila ve své tetralogii Lužanská mše. A kdo ji nečetl, jistě zná porodnici U Apolináře, kterou Hlávka projektoval. Hodně pracoval ve Vídni, jeho stavby nacházíme hojně na Ukrajině.

Dvakrát se oženil, první manželka Marie umřela na tuberkulózu, druhá, Zdeňka, dcera rytíře Havelky, ho opustila v roce 1902.

Na zámku v Lužanech hostil intelektuální elitu své doby. Hlávka měl dokonale promyšlený program podpory nadaných umělců. Na vznikající Českou akademii pro vědy, slovesnost a umění císaře Františka Josefa I. anonymně přispěl 200 000 zlatých. Podpořil vznik AVU a angažoval se při vzniku studentských kolejí. Hlávkova kolej, která tehdy měla pomoci nemajetným studentům, je pojem dodnes. Tehdejší studenti si mohli dovolit používat titul Hlávkovi rytíři. Pokud uměli šermovat a zvládli cizí jazyk, mecenáš Hlávka měl vždycky své podmínky, za kterých lze jím poskytované výhody čerpat.

Zaplatil kompletní překlad Shakespeara, podporoval mnohé spisovatele či hudební skladatele.

Založil nadaci Josefa, Marie a Zdenky Hlávkových, která podporuje potřebné dodnes.

 

K zubaři

 Už zase. 

Nějak mě trápí zuby. V posledním roce opakovaně. Psychosomatika praví, že to znamená, že něco nemohu v životě překousnout, že tělo reaguje na něco, co se děje, s čím nesouzním a neumím se s tím poprat. ...

To sice může být logické vysvětlení, leč bolest je reálná a uvědomění si, proč to bolí, mě bolesti nezbaví. Není tedy zbytí, opět zubař. Naštěstí registraci mám, vím, do které ordinace zamířit. Zubařky se tam sice střídají jako apoštolové na orloji, vždycky je nějaká buď těhotná nebo zamíří jinam, ale vždycky mě nějaká vezme. Sice vždycky je to nové seznamování, ale ve finále nějak pomůže.  

Nebo to alespoň tak má vypadat. 

Nyní bojuji s osmičkou. Bolí.  Asi po měsíci jsem se dostala do křesla, pod záminkou prevence. 

"Ano, je tam kaz. Dokonce dvojí."

 Uf,..teším se, že to opraví. Ale nechval dne před večerem, neopraví. Je to přeci jen preventivní prohlídka. Je třeba se objednat. Nevěřícně naslouchám tomu, co bude. A informační tok pokračuje.

" Osmičku opravovat nebudu, vytrhnout!"

 Bráním se, ale verdikt je neměnný. Pokud nesouhlasíte, zkuste to jinde. 

"Ten druhý kaz opravím."

 No, alespoň něco, myslím si. Opět předčasně. Objednání je na konec března. 

"Mě to ale bolí?!!"

Pokrčení ramen. A vizitka, ať se objednám na chirurgii na vytržení, ona netrhá. 

Snažím se, myslím si, že výřečná jsem dost, umím mluvit i argumentovat, bránit se, leč marně. 

Doma se zkouším objednat na trhání. 

Termín je až v květnu!!! 

Na větu, že mě to ale bolí, už ani nereagují. 

"Třeba někdo odmítne, zavoláme vám," zní univerzální fráze, jak odbýt usilovnou prosbu. 

Zírám na němý telefon a chladím bolavý zub ústní vodou. 

Řešením je jiný zubař, ale ti neberou, máme plný stav, hlásí všichni. 

   Budu asi muset pracovat s tou psychosomatikou, překousnout  imaginární i reálné problémy, které bolest vyvolávají, protože praktické nápravy se hned tak nedočkám. 

   A to žiju uprostřed Prahy, kde, podle statistik, o doktory nouze není. Ti nepracují v malých městech, o pohraničí ani nemluvě. Tam asi nastupuje kovář či kdo? Ostatně, kováře asi budu muset vyhledat i na Letné, protože psychosomatika se nějak neosvědčila. Prostě zuby, pohroma huby. 

  A navzdory tomu, že za každou návštěvu vysolím pěknou částku, není šance na rychlé a včasné ošetření. Zatím to ještě nevzdávám, hledám, ale pokud nenajdu, čekají mě "pěkné" jarní měsíce. A to patřím k těm šťastnějším, kteří do nějaké ordinace patří a teoreticky tedy svého zubaře mají. 

Zjevně se mohu směle zařadit do kategorie statistická chyba. 

Nebo zkusit veterináře, Tobiáš je v tomto směru na tom výrazně lépe. Toho vezmou vždycky a ještě jsou vlídní a laskaví. Ošetří a pomohou. 

My, lidé, to máme se zdravotní péčí a její dostupností poněkud náročnější. Asi musíme víc zapracovat na své psychice, aby nic nebolelo nebo aby fungovala mnoha měsíční výdrž....

Fascinuje mě i fakt, že třeba moje kadeřnice nebo kosmetička se vždycky snaží vyhovět, najít termín, ač jde o úkony, bez kterých lze bez problémů fungovat. Když půjdu k holiči za měsíc, nic tak moc se nestane. Ovšem zubařka jen pokrčí rameny a suše mi doporučí, ať si tedy skočím na nějakou pohotovost, když to nemůžu vydržet.....

A tak my si tady žijeme:-) 

Historické filmy

 

Českého lva získal film o Myslivečkovi, kterého svět, nebo spíš hudební Evropa, zná jako božského Čecha.  

Uspěl i film Arvéd, opět o historicky skutečné osobnosti, byť na rozdíl od Myslivečka záporné. V nominacích se patrně mihl i Žižka, honosící se titulem historický velkofilm. 

Probudilo to ve mně přání znát odpověď na pořád nezodpovězenou otázku, zda má historický film jako takový místo ve výuce dějepisu? 

Jako děti jsme chodily na sovětské filmy a z plátna tryskala rudá barva a pořád se pracovalo. Hrdinkou byla Maruška Kudeříková a beznohý Meresjev, což v nás, blahé paměti, budilo spíš odpor k tomu, jít se školou do kina.

   Sama  dnes ale razím zásadu, že zejména při seznamování se s dějinami, má jít hlavně o příběhy, aby se děti naučily mít historii rády, hledaly v ní nejen poučení, ale i pochopení určitého lidství. Protože dějiny tvoří lidé, i my budeme jednou historií..?

   Zejména ti nejmladší se zdráhají tomuto historicky ověřenému faktu uvěřit, zatímco dospívající se většinou kasají, že oni už jsou poučeni a chyby minulosti rozhodně opakovat nebudou, protože všechno ví a všemu rozumí.....

To samozřejmě v situaci, kdy vezmou dějepis na milost.

V opačném případě je historie nezajímá, do maturity se budou věnovat svým přírodovědným oborům a nějaké příběhy dvacátého století jim mohou být ukradené.  K čemu je dějepis, já chci studovat fyziku. To je ta lepší verze. Znám i takovou, k čemu dějepis, já chci  vydělávat peníze….

No, to ale dnes není podstata věci. Tou je zájem o dějiny…

   Zde by  tedy mohly historické filmy sehrát svoji pozitivní roli. Jako že probudí kýžený zájem, který se bude časem rozvíjet....

Jenže, ruku na srdce, byl by kupříkladu Lvem oceněný Il boemo vhodný film pro školou povinnou mládež? 

Kolik rodičů by mi vycinkalo za  primárně erotické informace o skladateli, který souložil takřka celý film. A až v okamžiku, kdy přišel o nos, začalo víc jít o hudbu. O historický kontext nikoliv.

   Podobně na tom byla televizní Božena Němcová, také jen souložila a v  náhodných volných okamžicích mezi svými milenci něco napsala....

 Letmo zmíněný Žižka je hlavně o akčním hrdinovi amerického typu, s urputným středověkým žoldákem a českou historií má společné jen jméno Žižka. Tím samozřejmě nechci říci, že dávný Vávrův Žižka je nějak objektivní.

  Spíš je zajímavé oba Žižky porovnat, jako snímky vypovídající o své době. I to je velký úkol historických filmů, nastavit zrcadlo současnosti.

Ale děti školou povinné toho většinou nejsou schopny. Ostatně, ani u mnoha dospělých si nejsem jistá.:-)

   A pak se ale historické filmy stávají velmi tenkým ledem. Děti si odnesou nějakou filmovou sekvenci jako zafixovaný obraz dějin.

   Nepoučený divák si prostě z historického filmu odnese jen tu skandálnost, většinou korespondující se současností.  A dneska  je to již zmiňovaný všudypřítomný sex. Válečná doba by se zaměřila na vlastenectví a boj, padesátá léta by se soustředila na práci, osmdesátá by  jistě hledala nějakou naději,

 o devadesátkách raději pomlčímJ. Každá doba si hledá v hrdinech minulosti to své.

 Jako výukový materiál je tím pádem historický film  dost nevhodný.

 I když zobecňovat asi nejde. Takový Spalovač mrtvol či Vyšší princip dostane i děti odchované tik tokem. Přiblíží dobu, nastíní atmosféru, na příběhu. Je to i u Atentátu, zatímco u moderního Anthropoidu vnímám hlavně tu akčnost, postavenou na atmosféře dneška, nikoliv válečné doby.

    Ve výuce jsou z podstaty věci logicky lepší dokumenty. Tam ale často (pro děti) chybí vzdělanostní a empirický  podklad, někdy i tolik žádaný příběh.

   Asi i proto historické filmy ve výuce nezavrhuji. 

Občas uspořádáme i výpravu do kina. Pak je taková historická osobnost u mnohých spojovaná s roztouženým tisknutím ruky spolužačce či poznámkou za zdrhnutí uprostřed výuky, ale zase na ni nikdy nezapomenou.

Stejně jako by učitelé neměli zapomenout na neustálé vysvětlování, hledání kontextu a prostoru pro diskusi. Pak se dětem ten historický svět zalidní a zvizualizuje, a odtud je docela krůček k probuzení zájmu o dějiny....

Ale pustit jim kupříkladu Žižku na vysvětlení husitství, to je docela barbarství. On ostatně i ten oceněný Mysliveček bez kontextu je pro děti o ničem.

 Uvidíme, co Arvéd. Chystáme se na něj se školouJ  

Nikdy se nevzdáme

 Národní muzeum v plné parádě. Narváno i dopoledne... 

To jsem byla překvapená.

 Školní akce přednost neměla, tak, ač objednaní, frontu k pokladně jsme si museli vystát. Ostražité a odtažité hlídačky nás bedlivě pozorovaly, ani myš by jim neproklouzla. Jedna hned dětem cvičně vynadala, že jsou moc rychlé a mohly by poničit vstupní elektronickou bránu. Střetnutí s realitou. 

 Kabáty a bundy nacpat do malých skříněk...

 A pak už na výstavu.

 Když už ve škole mluvíme o atentátu, tak i praktická výuka. Hezky je to udělané, byť nechápu pravopisnou chybu. Bojovala jsem s pokušením na ni upozornit, ale pak jsem nechtěla být za hnidopicha, jen jsem ji okomentovala v duchu. Ale i děti si povšimly.

 Jinak zajímavé exponáty, hodně lidí, takže se studenti nejen motali mezi nimi, ale hlavně nic neslyšeli. Ale jim to zjevně tolik nevadilo, na zbytečný na hluk jsem alergická jen já.

  Skončili jsme nakonec v jakési zasedačce, kde se to celé zhodnotilo. A pak hurá do skříněk pro kabáty a domů. S rozchodem, takže jsem ve finále jela domů sama, děti patrně zamířily do víru města:-).