Heydrich

   Školu máme v Praze 8, tedy v místech bytostně propojených s atentátem na kata českého národa, kterým Heydrich bezesporu byl. Mnohé ulice jsou zde například pojmenovány po statečných lidech, kteří během Heydrichova běsnění i následných razií po jeho smrti přišli o život. A většinou ani nevíme, po kom se ta ulice jmenuje, uveďme třeba ulici Černého, Vosmíkových atd.  I proto bylo dnešní setkání našeho studentstva s odborníkem na události v Heydrichiádě obzvlášť zajímavé.  Vojtěch Šustek je ten, který zná toto období do nejmenších detailů.Včetně jmen a detailů ze života nejen odbojářů, ale i všech rodin postižených nacistickým terorem.  A děti docela koukaly. Takové podrobnosti se hned tak nedozví, byť si místy nejsem jistá, jak dalece se pohybujeme od sportovní disciplíny házení hrachu na zeď.
 Ale zase na druhou stranu, nechci být nespravedlivá, vydržely čtyři hodiny intenzivní heydrichiády, to je sám o sobě "majstrštyk". Krom běžně známých faktů jsme se dozvěděli i tom, jak si nacisté, patrně ve své zvrácené pomstychtivosti,uložili hlavy parašutistů do lihu (to tedy posluchačstvo laplo po dechu), stejně jako když uříznutá hlava paní Moravcové donutila jejího statečného syna podlehnout brutálnímu fašistickému výslechu. Gestapácké zrůdnosti prostě neznaly mezí. 
   Ale nám šlo víc o stopy na osmičce, o událost jako takovou a hlavně o připomenutí celého hrdinského činu českého odboje. A to jsme se dozvěděli v míře víc než vrchovaté. Navíc děti ve finále kladly i zvídavé dotazy, takže jsem naprosto  spokojená. I sám doktor Šustek je pochválil. Teď jen, aby se  to nějak vstřebalo a uvízlo to ve studentských hlavách natrvalo. Jen něco, samozřejmě, protože obsáhnout to kvantum vědomostí, kterými disponuje pan doktor, je pro nás nemožné. Leč i něco je podstatné....

Božský čert

    Na úvod jednu příhodu ze školních škamen. Studentka stojí před tabulí a deklamuje, že klasicismus byl dobou kulturního rozmachu, kde vynikal božský čert Mysliveček. Klímající kantorka procitne a vznese rutinní:  „Prosím?“, v naivním domnění, že dívka se přeřekla. Děvče ovšem snaživě opakuje. „Božský čert, Josef Mysliveček….“

To vede k následujícímu vzrušenému dialogu, který odhalí, že děvče si cosi zapsalo do sešitu, co se při troše dobré vůle dalo dešifrovat jako božský čert, což od ní bezelstně převzala celá třída bez ohledu na to, že na tabuli bylo „Božský Čech.“ Nad významem rčení se nikdo nepozastavil, vesele to deklamovali dál a nic divného jim na tom nepřišlo. Vzhledem k tomu, že nehodlám popisovat tristní stav českého školství, spokojím se s tímto popisem situace a přesouvám se k osobě hlavní, kterou je právě Josef Mysliveček, který si onu lichotivou přezdívku vysloužil. Mám samozřejmě na mysli termín „Božský Čech,“ který si Mysliveček získal v hudebně orientované Itálii, která na podobné pocty vůči cizincům bývá většinou skoupá. Ale geniální Mysliveček přesvědčil.

     4. února 1781 nás tento nadaný muzikant opustil, proto v rámci únorových událostí stojí za to si tuto uměleckou personu připomenout, aby se božský čert nestal něčím, co neudiví i jiné, než jen mládež školou povinnou.

    Josef Mysliveček se proslavil v Itálii, leč narodil se v Praze, v Sovových mlýnech, takže Vltavou křtěný takřka doslova.  Vzhledem k tomu, že Kampa tehdy nepatřila k luxusním lokalitám jako dnes, dá se přes původní název dnes prestižní galerijní budovy odhadnout, že jeho otec byl patrně mlynář. A byl.

Přesto poskytl synovi hudební vzdělání, respektive tedy zaplatil. Byl tedy zjevně úspěšný mlynář, tedy živnostník. Patrně tehdy ještě živnostníci neparazitovali na společnosti jako dnes, jak si myslí jeden současný nejmenovaný ministr. Časy se prostě mění.

Tehdy mlynářský synek mohl vystudovat hudbu až v Itálii (ač v Praze studia započal).

 Ale ani tehdy patrně nebyl schopný člověk u nás doma prorokem, proto i mladý Mysliveček nakonec odešel do Itálie natrvalo.  A stal se, řečeno jazykem dneška, světovou VIP osobností. Uchvátil i Mozarta, který ho nejen obdivoval a glorifikoval, ale stal se i jeho velkým osobním přítelem.

    Josef Mysliveček byl člověk nejen nadaný, ale i velmi pracovitý. Složil velké množství oper, oratorií, symfonií či koncertů. Jeho dílo se hrálo (a hraje) na světových operních scénách. Na co sáhl, to se mu dařilo.

 O to trudnější se jeví jeho konec. Postihl ho „kostižer“, který mu nelítostně likvidoval obličej, až ve finále úplně přišel o nos. Dnes by se stroze řeklo, že byl kokainista, ti přeci ztrácejí nosní přepážku.  To by ovšem byla lež a pomluva, stejně jako tvrzení, že se jednalo o následky syfilidy. 

Prostě kostižer, stejně jako u Ladislava Stroupežnického.  Záludná choroba, která je znetvořila.

U Myslivečka měla start v podobě „autohavárie“jeho kočáru, kdy se zranil, a do rány na obličeji se dostala infekce.  A tím to začalo a vlastně i skončilo. Jako brutálně znetvořený zemřel právě v únoru roku 1781 v Římě.

Chudý a sám.

Pokud bych chtěla hledat drsné paralely, tak možná opravdu vypadal jako čert, takže vlastně dětičky mají tak trochu pravdu.

   Jenže dětem se zase nesmí ustupovat ve všem, podstata Myslivečkova geniálního umění nespočívá v čertovství, ale v jeho božské muzikálnosti.  Nebo ďábelské?

Nějak se pořád kolem toho čerta točíme, možná, že ti studenti nevědomky definovali pravou podstatu věci.  Ať tak či onak, Josef Mysliveček byl prostě hudební génius. Hezky to souzní s letošním rokem hudby, ač Mysliveček nedisponuje aktuálním kulatým výročím. Ale zase nabízí drama, tajemství a mistrovské dílo. Co víc si od božského čerta přát?

   I proto si v letošním únoru připomeňme postavu geniálního hudebníka Josefa Myslivečka, kterému se doopravdy říkalo „Božský Čech“, tedy pro lingvisty: „ Il divino Boemo!“

Nemáme takových hudebních géniů tolik, abychom jimi mohli velkoryse plýtvat jako čerty a zapomínat na ně. Josef Mysliveček ze Sovových mlýnů jedním z takových velikánů rozhodně byl. 

                                                    Psáno pro Listy Prahy 1

Nickyho rodina

  Děti odjely na hory. Samozřejmě, zcela jistě ne všechny, jak se každoročně plánuje. Někoho nebaví zimní sporty, někdo je líný, někomu to na poslední chvíli zatrhnou rodiče jako formu trestu za špatné školní výsledky, někomu to jen přijde příliš předražené. Prostě výsledek je takový, že školní lyžařský výcvik absolvuje tak polovina našeho studentstva. Ani Alpy tu druhou půlku nezlomíJ. Ve škole máme tedy jen torzovitý počet dětí, čímž se otvírá prostor pro různé formy projektů či netradiční výuky. Moje historická sekce se zaměří na druhou světovou válku. Dnes jsme se „potkali“ se sirem Nicolasem Wintonem. Vždycky mě znovu překvapí, že i přes silnou medializaci posledních let jde o osobnost dětem takřka utajenou. Tak jsme si ji dneska odtajnili. Po debatě o tom, jaká byla tehdy doba a co se vůbec dělo, jsme vyrazili do Ládví, kde nám v místním multikině promítli film Nickyho rodina. A k tomu byla beseda s tvůrci, rozbor událostí ze všech stran. Děti spolupracovaly a odcházely domů víc než spokojené. Myslím,že za svých „padesát“ si opravdu užily. A užila jsem si i já. Těší mě, že kino Ládví je takto akční a rádo s námi spolupracuje, mám radost ze spolupráce s panem Tulisem, který je patronem zmíněné aktivity a hlavně, největší spokojenost vyvolává poznání, že to ty děti baví, že jsme zažehli onu pověstnou jiskru.  A že,minimálně část z nich, bude zase hledat v dějinách ten příběh, oprostí se od pocitu, že jde o dobu nejen dávno minulou,ale hlavně mrtvou. To historie rozhodně není a dnešek byl toho důkazem. A ty děti nadějí, že to budou šířit dál. A náš další program pokračuje výletem po stopách heydrichiády.  V Praze 8 snad ani jinak nelze….

Těšíme se ve středu. S Vojtěchem Šustkem, na Heydricha odborníkem takřka největším. 

Mše

  Rok utekl jako voda a tak zatímco loni touto dobou jsme se definitivně loučili s tatínkem, dnes za něho byla sloužena mše svatá.  Jeden by neřekl, jak moc to všechno letí, co všechno se vrací zpět v myšlenkách, ve vzpomínkách, jak je prostě všechno najednou jiné. Mše jako připomínka zemřelého je tradiční záležitost, krom jiného přinutí k zastavení, zamyšlení a vybudí pocity, které jinak někde skrytě podřimují. Někdy se mi zdá, že všechno je po tom roce horší než tehdy v lednu. Všechno se to usadilo a jitří to úplně jinak než v okamžiku, kdy se tušení měnilo v jistotu, kdy přišla zpráva a vypuklo zařizování kolem posledních věcí. Nu, a pak plyne čas a dnes už je tomu rok.

  Den je najednou úplně jiný. Stejně jako dnešní neděle spojená se mší.....
                                 Tak to prostě je!

Bojovný únor

    Pokud se připomínají výročí měsíce února, většinou se vždy vybaví komunistický puč či únorové vítězství, to podle toho, na které straně politického spektra se nacházíte.  Protože tato událost bude mít jistě dostatečné množství rozborů (mimo jiné i setkání s Jaroslavem Šebkem 19. 2. v kavárně Dadap, kde se únor bude rozebírat ze všech stran), ráda bych připomněla jiné únorové události, které potvrzují, že únor je měsíc sice krátký, ale na dramatické situace bohatý.

    V souvislosti se stoletým výročím vypuknutí první světové války se logicky nabízejí události prvoválečné.  A nebyly to žádné bezvýznamné šarvátky.

   Únor v kontextu první světové války znamená připomenutí vzpoury v boce Kotorské, která jakoby se tak trochu vytratila z našeho povědomí i z učebnic historie. Přitom v podstatě šlo 
o jeden z prvních kroků k vytouženému míru, na čemž nic nemění fakt, že vzpoura byla potlačena. Proběhla hned v začátcích února osmnáctého roku, trvala tři dny a znamenala smrt pro čtyři své velitele, odsouzené rakouským soudem k smrti za velezradu.

    Vzpouru na lodích v boce Kotorské lze s trochou nadsázky označit za určitou podobu hladové bouře, protože zásadním impulsem k povstání byl opravdu katastrofální nedostatek potravin, hlad

a bída vojáků v kontrastu s přepychem a plýtváním důstojníků (jako by mi to něco připomínalo, ale nechci sklouznout k současné politické satiře, tak jen poukazuji).

Revoluce z nedostatku jídla se nakonec nečekaně přetransformovala v odboj proti národnostnímu útlaku, zbytečným ztrátám na životech a vůbec válce jako takové. Žel, akce se nezdařila, již zmínění vůdci (mezi nimi i jeden český voják) ještě v únoru zastřeleni u zdi ve Skaljari, a zbylých 800 vojáků vězněno a dál souzeno. Smrti se podařilo uniknout malé skupince kreativních důstojníků, kteří letadlem frnkli do Itálie. Musíme si uvědomit, co to bylo za letadlo, tehdejší hydroplán, kterým letěli, byl v podstatě plnohodnotnou alternativou rozsudku smrti. Ovšem dopadl dobře, takže se zachránili, na rozdíl od těch u zdi. Jak je vidět, krok do neznáma může být někdy opravdu krokem životním.

    Ale tak jako tak, vzpoura skončila a válka pokračovala. Že ji mají všichni plné zuby bylo vzpourou v boce Kotorské víceméně jen zviditelněno, přesto se vytouženého míru dočkali až v listopadu téhož roku.  V únoru si ještě o něčem podobném mohli nechat jenom zdát.

    Stejně jako účastníci další historické únorové události, která proběhla o dva roky dříve a zapsala se do nejen do válečné historie, ale i do dějin lidové slovesnosti. Protože dodnes platí, že se někde střílí jako u Verdunu. A tehdy se opravdu střílelo o sto šest.  Na rozdíl od výše zmiňované vzpoury, která v únoru začala i skončila, u Verdunu sice bitva 21. února vypukla, ale trvala celý rok a zmasakrovala neuvěřitelné množství životů. Statistiky uvádějí, že jatka u francouzského městečka mají na svědomí skoro milion mrtvých. Nelze se proto divit, že si střetnutí vysloužilo i označení „verdunský mlýnek na maso“.  Semlelo se toho za těch měsíců skutečně hodně, leč fronta se v podstatě nepohnula. Takže masakr veskrze zbytečný.

Dodnes, když kráčíte po veronském bojišti, které i takřka sto let po bitvě nese stopy výbuchů, zákopů a drtivé kanonády, cítíte to utrpení a beznaděj. A vstoupíte-li do zdejších zákopů, sevře vás úzkost.

   A nechápete, jak to tehdy mohli ti kluci vydržet. Hrůza i po celém dlouhém století odsud nevyprchala.

  Proto je dobré si tehdejší událost připomenout.  Aby nezmizely v propadlišti času, osudy těch mladých kluků od Verdunu, kteří si nakonec vysloužili osud ztracené generace.

 Jak vidno, únor nebyl snadný měsíc ani před sto lety. Uvidíme, co přinese ten letošní.

                                       psáno pro Listy Prahy 1

Pokřtěno!

       Tak čtvrtý křest máme úspěšně za sebou.  Kniha byla představena, pokřtěna a vypravena na svou cestu za čtenáři.  Záletná sova se ukázala jako příjemné prostředí, vlastně je to svým způsobem moje další premiéra. Všechny ostatní moje knihy byly křtěny v kavárně v Jilské ulici, u Marie Holé. Kavárna již dnes neexistuje, tak jsme se přesunuli na Letnou. A bylo to přesun veskrze úspěšný a příjemný. 
  Včerejší křest byl původně myšlen i jako oslava narozenin, což se ve finále vlastně i stalo. Šlo o takový večer, dva v jednomJ. Sešli se zde příjemní lidé a nálada byla velmi pozitivní. Pan docent Šebek se ukázal jako dokonalý kmotříček (jak správně podotkl, slovo kmotr získává dnes poněkud jiné konotace), takže kmotříček. Mluvil jako kniha a já věřím, že i proto bude mít jeho knižní kmotřenec úspěch. 
Ukázku z knihy přečetl můj talentovaný student David Paták, který se ukázal být dokonalým profesionálem, četl báječně. 
Pár zásadních slov pronesl i pan nakladatel Jiří Sládeček, který hezky připomněl naši společnou historii. 
Zpěv nebyl, ač jsem cestou do kavárny potkala pana Mišíka a hlodalo ve mně pokušení "přepadnout"ho na ulici a zavléci do Záletné sovy, leč nic takového jsem neudělala. Asi by se divil, co se mu to na letenské ulici děje:-). Zpívat chtěly Majda a Dorotka, dvě malé předškolačky,ale pak se zalekly množství posluchačů. Nebo i mě osobně, asi jsem někdy pro děti učitelka i ve večerních hodinách a děsím je jen svým pohledem:-). Budu se muset napravit. Ale i tak byla Dorotka s Majdou příjemným osvěžením celého večera. 

   Milým překvapením  byla  blogová návštěva. Jistě to všichni blogující znají, jak je to zajímavé, když se virtuální postava zhmotní. A když je to navíc osoba velmi milá a příjemná, zjistíte, že to blogování je vlastně zajímavý můstek k novým lidem. Včerejší zhmotněni mě proto moc potěšilo a velmi si ho cením.
   Velkou radost mám z účasti všech svých milých hostů, kteří si našli čas a přišli posedět. Knihu jsme vypravili a společně jsme se příjemně pobavili. Děkuji velmi pěkně všem, že přišli, za květiny, dárečky, milá slova.....
 Celé to začalo v šest a skončilo, jak jinak, „na ježka.“ Zdá se, že opouštět kavárny dlouho po "zavíračce" není tento týden Nic nového pod sluncem.

Vysvědčení

    Tak dnešek přináší první finále studijního snažení v podobě pololetního vysvědčení.  Asi není třeba nic říkat, vše již bylo mnohokrát řečeno.

 Děti dostanou většinou jen výpis, který lze bez obav muchlat či promastit v aktovce, což na originálním blanketu vysvědčení působilo určité potíže při opětovném tisku na konci roku. Tudíž se přistoupilo k řešení, které je sice efektivní, ale vzalo dnešku veškerý nádech slavnostnosti. Prostě rozdává se jakási náhražka, což je symbolika dneška. Všechno je tak nějak o náhražkáchJ.

    Dnes se tedy učí, což je v podstatě také náhražka, neb přimějte děti ke studiu, když vědí, že poslední hodinu bude „výzo“J, pololetí je uzavřeno, nové nezačalo a oni se učí? Pravda, nabízí se láska ke vzdělání či vize, že se neučím pro školu, ale pro sebe, leč troufám si tvrdit, že pubescenti, čekající na své pololetní lejstro, takto v zásadě neuvažujíJ.  

  Nicméně, dopoledne prostě odučíme, poslední hodinu naladím sváteční úsměv a vkráčím do třídy s paklíkem výpisů. Pronesu nezbytná moudra o důležitosti vzdělání a vzdělávání, rozdám známkami potištěné papíry a pustím je domů. Netroufnu si říct na prázdniny, byť zítřejší den tak mnozí eufemisticky nazývají.  /Školy mají pololetní prázdniny, hlásají některé titulky. Nu, no cement…. /

    Zítra je prostě prodloužený víkend, takový mini předěl před startem druhého pololetí.  Uvidíme, co nám přinese….

 Leč řekla bych, že nějaké rodinné slavnostní zakončení by si děti zasloužily. Nemyslím tím hmotné dary či naopak tresty za známky neodpovídající rodičovské představě.  Řekla bych, že třeba společná návštěva cukrárny může být adekvátní tečkou za pololetím (s jedničkáři i repetenty, všichni mají za sebou kus práce). A dopřát si nějaký kvalitní zákusek, nikoli náhražku….J