Barokní Praha

   Jednou z hojně prosazovaných Komenského zásad je teorie vlastního zážitku, možnost si věci osahat a vyzkoušet.  Pravda, vše ohmatat a natrénovat ve školním životě nejde, i když mnohé věci by jistě studenti rádi přivítali. Nechci si domýšlet top ten nejoblíbenějších aktivit, které by rádi uvedli do praktického života. Zůstávám nohama na zemi a umožňuji jim kontakt s věcmi legálními a pro jejich věk adekvátními. Haptické výstavy jsou třeba pro tento účel takřka ideální. I proto jsme dnes vyrazili listopadovou Prahou na Hrad, kde jsme si zkusili na vlastní hmat barokní oblost (je mi jasné, že žena barokních tvarů by mnohé chlapce zaujala mnohem víc, ale museli jsme se spokojit s barokními sochami.) Národní galerie v tomto směru vychází školám velmi vstříc a tak program “Hledání baroka“ je pro nás již takřka součástí vzdělávacího plánu, respektive osnovJ. I cesta je cíl, tedy jsme si hezky zopakovali Královskou cestu a další zajímavosti staré Prahy, abychom dopoledne zakončili ve společnosti malíře Karla Škréty a Matyáše Brauna a jeho expresivních barokních soch. 
Trochu mě zaskočil nový vstup do Schwarzenberského paláce! "Kdo chvíli stál, již stojí opodál"J a tak od naší poslední návštěvy zde vyrostl supermoderní vstupní prostor. Z mého pohledu tedy děsivé, pěst na oko. Patrně někdo nevěděl, kam s evropskými penězi............... 
K tomu ještě pokladní, která neví vůbec nic - kam máme jít, kde máme platit, jak je to se šatnami....
No, řekla bych, že v tomto ohledu je každá změna k horšímu.          Nakonec jsme se ale do starého paláce dopracovali, lektorka byla příjemná a šikovná "děvčica"J, hodně toho věděla a tak jsme mohli začít hledat baroko. 
   Pravda, po častějších exkurzích s velkými dětmi jsem trochu pozapomněla, jaké je to vypětí uhlídat pětadvacet pubertálních blech a nezničit si přitom vlastní nervovou soustavu. K tomu ještě hrozí nebezpečí, že rozpohybují alarm v galerii nebo jim někdo nafackuje v metru, protože ty jejich skupinové rádoby vtipné poznámky neustojí.J 
Ale nakonec jsme to kupodivu ustáli všichni, navíc bylo krásné počasí ( a k němu krásná Praha), takže jsme si baroko docela užili. 
                                        Dobré to bylo J
                                                        
                                                            Některé pohledy se neomrzí

                                                   Karel Škréta býval docela fešák

                                                                      a uměl...

                                                        Sochy Matyáše Brauna

                                                                  a Ferdinanda Brokoffa

Den otevřených dveří

   O dni otevřených dveří jsem již psala. Tady a hlavně ve své Třídní knížce do tramvaje, kterou nemohu na tomto místě nepřipomenout. I to, že ji lze koupit i jako e knížku. A samozřejmě, i v papírové podobě. 
Dnešek tedy přinesl v otázce dne otevřených dveří plno dalších podnětů nejen pro nové potencionální kapitoly, ale i k docela obyčejnému zamyšlení. Třeba, jak moc pomáhají podobné akce 
k reklamě a reputaci školy, či zda jsou děti opravdu skutečným obrazem svých rodičů...?
 Nicméně, není mým dnešním úmyslem se zamýšlet, jen prostě konstatovat. Třeba i to, jak moc je to náročné, když děti mají publikum. Můžete se s výkladem stavět na hlavu, náhle vypukne šeptanda, že vzadu se objevila babička:-) a rázem je po veškeré pozornosti. Samozřejmě u malých dětí, velcí se zase klátí na lavici 
a protáčejí oči v hrůze, že se na ně někdo dívá. Výsledek je ovšem stejný, nedělají nic jako obvykle:-),všechno je jinak:-)
   Den otevřených dveří je tedy po roce zpět, z nás i dětí se vlastně stávají mnohem větší herci než ve dnech všedních a neotevřených, rodičovská i jiná veřejnost proudí naší školní každodenností
 a všichni si na tom hledáme to své. Jaký to má finální efekt, lze těžko shrnout v jedné větě. Ale nějaký určitě ano. Zda pozitivní či negativní záleží jen na úhlu  pohledu. A momentálním rozpoložení. Je to prostě novodobá školní tradice a tak se ji snažíme brát
 i chápat. Doufám, že ji tak chápou všichni:-)
A pokud se někdo ve školním prostředí nepohybuje, a den otevřených dveří nezná,jako správný podnikatel, znovu nabízím svou knihu. Nebo vůbec, celou Jalnu:-)

Počítačová gramotnost

Schůzka byla domluvena přes internet.  Datum byl zveřejněn, místo vysvětleno i s orientačním odkazem na mapy.cz.  Kdo četl, nechť potvrdí mailem. 

Odklikla jsem svůj souhlas a pro jistotu šířila informaci i dál. Osobně či sms.  Sešlo se nás nakonec poměrně dost, mnozí ovšem symbolicky hudrovali, že se k nim zpráva dostala jen naprostou náhodou.  Naslouchala jsem jejich argumentům, až mi došlo, že problém je v absenci mailu a dalších internetových aktivit, které oni nejen neprovozují, ale ani neužívají, nevyhledávají. S tím samozřejmě souvisí i pojem neznají, ba ale i odmítají. Naprosto spokojeně fungují bez těchto současných vymožeností, k životu je nepotřebují a zjevně jim ani nechybí.  Ohledně našeho setkání se nám dostalo vysvětlení, že ústní šíření je sice také spolehlivé, ale že čekali i písemnou pozvánku. Poštou.

Na tom něco je, musela jsem se jako milovník těchto pomalých médií nad jejich argumentem zamyslet. Miluji dopisy i pohledy, sama je čas od času píšu, ráda je dostávám. A paradoxně mě v tomto případě ani nenapadlo je nějak využít. Prostě je to na netu, tak to automaticky každý ví.

Neví. Jen mně došlo, jak schematické mám myšlení a jak (ač si tedy myslím, že neJ), propadám stereotypům v přemýšlení a automatizaci jevů ze svého okolí.

 Spousta lidí, kteří mi přibližovali svůj život bez urychlovacích médií, je naprosto v pohodě.  Například pojem „počítačový analfabet“, berou víc s humorem než jako urážku.

„Nechci tím ztrácet svůj čas,“ vysvětlují s pokrčením ramen. Asi to tak opravdu mají.  Nenutí li je k tomu profese a vlastní touha a zájem, jistě se bez toho dá plnohodnotně žít.

„Jenže musí s tím seznámit i ostatní. A to jde nejlépe přes net,“ poznamenal jeden náš partner v takřka filozofické J diskusi.  Vyznavači starých technologií ale hromadně nesouhlasili. „ Kdo chce, dozví se.  A když už nás něco pálí, požádám děti, a ony my to najdou!“

No, s něčím souhlasit mohu, s něčím zase ne. Myslím, že člověk se má učit celý život, ale to bychom opustili podstatu věci.

Jádrem pudla je totiž zamyšlení nad tím, jak se v jednadvacátém století popasovat s komunikací. Dřív byla jasně daná forma poštovní zprávy. Dnes díky různorodosti všeho to zdaleka tak jasné není. Někdo je dotykovými technologiemi hodně daleko vpředu, ale zase neumí promluvit se sousedem, pokud není na skype nebo FB. Jiný si hýčká pocit virtuální svobody, ale zase se mu nedomailuješ. Někteří sice využívají rádoby „moderní“ techniku, ale píší v T 602, což je podobné, jako tisknout knihy pomocí původní  Guttenbergova aparátu.

Pak může podobné zamyšlení vést v podstatě do slepé uličky. Zatímco kdysi jsme se spolehlivě svolali formou korespondenčních lístků, dnes se nedomluvíme proto, že každý (ne)využívá jiný typ technologie.

Ale v podstatě jedno resumé tady již padlo: „ Kdo chce, ten se to nějakým způsobem vždycky dozví.“

 Bylo to nakonec velmi zajímavé setkání. Musíme ho zase někdy, až se nějakým způsobem domluvíme, zopakovat.

Po letech...

   Člověk čas od času podniká výlety do minulosti, proti proudu času. A nemusí být ani historik či vášnivý genealog. Stačí třeba setkání po letech. Abiturientské je již letitým pravidlem, scházíme se často a rády. Se základní školou je to trochu jinak. Před x-lety  jsme se rozprchli do světa a od té doby nic. Pravda, učinilo se několik pokusů o vytvoření tradice, ale rytmus nenaskočil.

Proto je takové setkání po mnoha a mnoha letech velkou zkouškou v mnoha směrech.  Mám tam vůbec jít? Poznám je vůbec? A poznají oni mě? Co si budeme povídat? 

 Rozhodla jsem se poručit své chátrající paměti, aby mi připomněla okamžiky strávené ve školní lavici na začátku celého mého vzdělávacího maratonu. Provedla jsem tak v rámci přípravy na výroční setkání po tolika letech, že číslovku ani nemohu zveřejnitJ.

 První se mi vybavila budova školy, která dnes už ale neexistuje.  Nelze tedy hmatatelně navštívit místa, spjatá se školní minulostí. 
I když na druhou stranu, setkání je v restauraci, která vznikla z bývalé školní jídelny, takže něco tady bude.

 Další pocit překvapivě jasné vzpomínky mám v paměti spojený s branným cvičením, tedy další atribut dnešní době zcela cizí. Celkem živě vidím ty malé dětičky s chlebníkem přeplněným povinnou zátěží, jak v plynové masce pobíhají v okolí základní školy.

No, jestli toto je moje základní výbava na setkání po letech, tak potěš pán bůh. V den konání akce mi konečně došlo, jakými hloupostmi se zatěžuji. Buď se setkání povede, nebo také ne. Víc možností prostě neexistuje.  Zkusila jsem si ještě vybavit kantory, které jsem měla v mysli zakonzervované prizmatem dětského vnímání, tedy jako osoby starší a pokročilé.  Moje paměť kupodivu nedokázala vydolovat vzpomínky o některých jménech spolužáků, respektive o jménech snad ano, ale o podobě už rozhodně ne. Na řadu přišla berlička v podobě žloutnoucích fotografií a tím výprava do minulosti mohla začít.

   Není vyloučeno, že i v případě takových schůzek existuje nějaké pravidlo podobné rčení o vínu, jako že čím starší, tím lepší. Nebo jen prostě nastala varianta B, tedy že setkání se vyvedlo.  Tedy, bereme- li v potaz množinu zúčastněných, která vznikla asi šedesáti procenty z pradávného celku, započítávaje v to dvě úmrtí (již se kácí v našem lese a to je vždy bolestné zjištění).

 Entrée bylo opravdu trochu dešifrující, některé tváře si vyžádaly kapku delší identifikaci, leč úspěšně jsme se rozpoznali a večírek mohl začít. Už jen to, že skončil až druhý den k ránu, svědčí 
o mnohém.

Moje paměťové spoje byly oživovány s neobvykle humornou invencí. Vybavily se mi příhody dávno zasuté kdesi v podvědomí, 
o nichž jsem už ani nevěděla, že jsem je prožila, natož, abych si je pamatovala.  Na donesených fotografiích jsme s úžasem zjistili, že naši dávní kantoři nejen, že nebyli tehdy staří, ba mnozí nejsou staří ani dnes. Vnímání v oblasti času se tedy posunulo velmi výrazně.

   V průběhu večera se v rámci přesunu kolem stolu začaly vytvářet skupinky, stejné jako kdysi ve škole. Některé věci se prostě ani časem nemění. Ale stojí za to si to připomenout. Výpravy proti proudu času proto mají svůj velký význam. Nemyslím tím jen nostalgii a růžové brýle představ, že tehdy bylo všechno díky mládí jednodušší, hezčí, spokojenější (navíc, to víme až teď, tehdy jsme měli svoje starosti, které se nám zdály větší než svět samotnýJ). Myslím tím i pochopení, prozření,ale i docela obyčejné obnovení zašlých vazeb a kontaktů.  Umocněné zastavením, zklidnění a pohledem zpět. A zase lez vykročit dál s větším elánem a energií. Příjemná setkání prostě nabíjejí…

............a takoví jsme byli............:-)

Král básník

 Závěrečná část čtyřdílné románové fresky o životě posledních přemyslovských králů...... Tolik úvodní oficiální anotace. 
    Příběh se tedy logicky týká Václava II., a předpokládala bych 
i zmínku o jeho synovi a tajuplné olomoucké vraždě, která panování jediného českého rodu na našem trůně ukončila. No,uvidíme. Mám před sebou přes šest set stran historického čtení. Snad to bude v něčem přínosné a osvěžující. I když teď jsem se historicky zaměřila víc na knihy Antonína Polácha, zdají se mi čtivější a pravdivější. Ale jak se říká, neopouštěj staré známé pro nové, tudíž hodlám Přemyslovskou epopej dočíst. Zejména proto, že pro Přemyslovce mám velkou slabost. 
    Občas přemýšlím, jak to ten pan Vondruška vlastně všechno stíhá? Letos vydává knih určitě víc, do toho pořád někde beseduje 
a cestuje za svými čtenáři? To vypadá až nadpřirozeně? Nějaké domácí scriptorium či co? 
                Nu, hlavně,abych to vůbec stihla přečíst:-)
  
                               

Příběh kmotra

Zase jeden nelichotivý pohled do zrcadla. Nejdřív jsem nechtěla jít, myslím si, že o mnoha věcech je snad lépe nevědět ( a myslím si to stále, protože po Kmotrovi vím i to, co jsem si ani vědět nepřála). Ale v návalech racionality si říkám, že je nutné podobné věci nejen vědět, ale i pojmenovat a zveřejnit. Jak moc se to ve všeobecném vnímání tomuto kmotrovskému příběhu podařilo, nevím.  Má většinou negativní recenze, jako že jde o náznak, strach pojmenovat věci či hru na politický thriller. Na mě ale působil děsně depresivně. A kdybych ho viděla před volbami, tak snad ani svou občanskou povinnosti splnit nepůjdu. Jestli opravdu žijeme v takto děsivé zemi, době a společnosti, tak snad aby si jeden šel hodit mašli. Do minulosti se vracet nechci a budoucnost v tomto kontextu vypadá velmi děsivě, o přítomnosti raději nemluvě.  Tak snad víra v druhý život, nic jiného se v kontextu viděného filmu nerýsuje. Jinak z filmařského hlediska ale zážitek, pro Ondřeje Vetchého myslím velká role (ale on je skvělý ve všem), stejně tak i Lukáš Vaculík. Příběh docela strhující, herecké výkony výborné. Ale ten kontext....

Výlet po hrobech

Každoroční hřbitovní "tour" byla letos podbarvená opravdu hezkým počasím. Nostalgický výlet po stopách naší rodinné minulosti tím získal na příjemně vlahé barevnosti:-). Občasné setkání se živými příbuznými zase punc setkání po letech:-).

  Některé hřbitovy jsou jako zahrádky, upravené, umetené, naklizené. Jinde to tak přísně asi neberou, trochu jsme se brodili napadaným listím, ale i to patří k dušičkové atmosféře.

Jako bonus jsem cestou nasbírala několik nových informací do rodokmenu. Jeden by neřekl, jaká genealogická tajemství skrývají náhrobní kameny...

Navíc - při jednom náhodném setkání jsme s maminkou zjistily, že léta rozsvěcíme svíčku na cizím hrobě. Ne, že by to nějak zásadně vadilo, až tak nebožtíky neselektuji,ale byly jsme si naprosto jisté, že jde o tetičku z tatínkovy strany (roky si to s námi myslel i tatínek, on nás tam vlastně navedl:-)). 

Nebyla. 

Postarší pán u inkriminovaného hrobu, viditelně zaskočený naší svíčkovou invazí, nám posléze vysvětlil, že žádné naše, ani velmi vzdálené, příbuzenstvo opravdu není.

Ale po důkladném rozboru našich indicií nás úspěšně navedl ke správnému hrobu, na opačném konci hřbitova, kde jsme se konečně uplatnily s naší dušičkovou svící. Prvně na správném místě. 

 Nu, člověk pořád něco objevuje:-)